• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Články

- Kontakty se záhrobím -

PROČ JSEM NA CHVILKU UMŘELA:

1. července v roce 1998 jsem přišla z práce domů jako v jakýkoliv všední pracovní den. Chystala jsem se povečeřet, když mi z nenadání projela prudká bolest v podbřišku. Trošku popis události zkrátím. Bolesti se stupňovaly, takže mě manžel odvezl do nemocnice (zachránil mi život). Tím, že nedokázali najít příčinu, se můj stav rapidně zhoršoval. K ránu jsem upadala do bezvědomí a nic si nepamatuji. Až náhle:

ÚNIK Z VLASTNÍHO TĚLA:

Najednou jsem se dívala ze stropu dolů na své tělo, trošku mě šokovalo, že se ocitám na operačním sále a též lékařova slova: „Pane Bože, exla nám, rychle defibrilátor!" (Tuhle větu nadosmrti nezapomenu).
Mimo své fyzické tělo jsem měla nádherný pocit úplné svobody a nepopsatelné lehkosti. Neváhala jsem a z operačního sálu „odplula". Jenže daleko jsem se nedostala, protože mě zastavila silná energie (bytost), následovala jsem ji na zvláštní místo, nevím jak to popsat, snad místo mezi světy. Bytost nebyla vidět, jen jsem pociťovala její přítomnost. Ve veliké dálce, na tom místě mezi světy, stáli všichni moji blízcí, co zemřeli. Bolelo mě, že za nimi nemohu.
Zničehož se mi začal promítat můj dosavadní život, za ty lidičky, co jsem jim ublížila, třeba nevědomky, jsem pocítila, jak jim bylo. (Myslím, že to měla na svědomí ta bytost). Došlo mi, že mám co napravovat a že mé děti, manžel a rodina by byli strašně nešťastní, kdybych se nevrátila. Chtěla jsem strašně moc žít a ty mrtvé nechat odpočívat v pokoji, protože vím, že se jednou setkáme (maminka mi umřela ve třech letech).
Bytost mě vzala zpět, byla to zvláštní komunikace, cítila jsem ji všude kolem. Pak už mám temno. Druhý den jsem se probrala z narkózy a při vizitě jsem jim vyprávěla zážitky z operace. Kdybych neměla popáleniny od defibrilátoru a lékaři nevěděli, co říct, myslela bych si, že se mi to jen zdálo a i kdyby, byl by to sen hořko sladký. Jenže zdravotní sestra mi k večeru přišla potvrdit, že jsem fakt asi na dvě minuty umřela a co jsem viděla v sále a následně popsala při vizitě, je naprosto přesné.

JAK MĚ ZÁŽITEK ZMĚNIL:

Zhruba po měsíci jsem už byla naprosto zdravá a šli jsme do rockového klubu. Po třech pivech, najednou zničeho nic, se okolo lidí, co tam byli, zhmotnily „jejich aury“ pro můj zrak. Pořádně mě to vyděsilo. Aury byly různých barev a velikostí, některé byly téměř stejné a já neměla potuchy, co která barva znamená. Bohužel to nevím dodnes. Následující ráno bylo vše v normálu. Když se hodně soustředím, nebo piji alkohol, tak aury vidím, jinak ne. Někdy před dvěma lety v hospodě jsme něco slavili a u protějšího stolu seděl starší pán s tmavě šedivou, potrhanou, místy chybějící aurou. Bylo mi smutno, najednou jsem věděla, že umře.
Také jsem se přestala bát smrti, myslím si, že to není konečná štace, rodíme se zas a znovu, dokud z nás nejsou lepší a lepší lidé.

NA ZÁVĚR:

Řekla bych, že po smrti jsou duše zemřelých někde mezi světy, než se znovu narodí. Myslím, že pro ochranu zdravého rozumu minulé životy zapomínáme. Samozřejmě, že ne úplně a vždy zcela.

DODATEK:

Dlouho po mém zážitku jsem z literatury vyčetla, že podobný prožitek mělo málo lidiček, většina lidí zažila dlouhý tunel, na konci jasné světlo a vítající bytost plnou lásky a klidu. Pak jsem se dočetla, že hrstka lidiček se ocitla snad omylem, na depresivním tmavém, slizkém místě, plném beznaděje a nevýslovného smutku. Řekla bych, to bude místo pro „zlobivé vrahounky".
„PROTO BUĎTE HODNÍ K SOBĚ A K LIDEM VŠEM, PROTOŽE NEVÍME PŘESNĚ, CO NÁS PO SMRTI VLASTNĚ ČEKÁ".
Samozřejmě buďte přirození a nenechte si na druhou stranu ubližovat a ...... na hlavu. Jak se říká: „VŠEHO S MÍROU".
Přespřílišná laskavost leze totiž na nervy. A zkušenost ze života: Když někomu cokoliv „dáváte" a nechcete „brát", může se stát, že se ten človíček na vás bude zlobit, pro vás nepochopitelně.
Zpravidla velmi neradi zůstáváme dlužníky, od lásky počínaje až třeba pomoc při stavbě domu konče. Je jen málo těch, kteří rádi berou aniž by dávali, myšleno cokoliv. Samozřejmě jsou výjimky, jako např. pomoc od rodičů.

Sluníčko v srdci...