Kryštof Adéhádě
Pavlína Brzáková

    Kolik problémů a vzájemně neslučitelných úkolů s sebou nese mateřství s trošku jiným dítětem? S dítětem, které jako by přišlo z jiné planety, ale při bližším seznámení máte pocit, že ono je normálnější než vy a dnešní svět? Co když má Jaroslav Dušek pravdu a všechna tato „jiná mláďata“ tu jsou proto, aby změnila konečně náš svět k něčemu žitelnému a normálnímu? Víte, ono stačí zažít, když má vaše dítě problém začlenit se do mašinérie školních povinností, z nichž polovina je zcela nesmyslná a nepovzbuzuje v dětech ani zájem o svět, ani moudrost, ani vědomosti, kvůli kterým dítě ve škole je.

    Najednou vidíte své vlastní dítě, které jste roky piplali a věnovali mu všechno nejlepší z vás, trpělivě s ním prokráčeli první roky života, jak stačí pár špatných dnů ve škole a veškerá vaše práce je pryč? Nebo to budí to zdání? A tady podobné zoufalství zažívá Pavlína Brzáková s dítětem s ADHD, nejen ve vzdělávání, ale také u lékařů, ve společnosti, ani přístup partnerů není vždycky tím nejlepším, protože jen málokdo chápe, že tohle je něco jiného. A je tak snadné ukázat na matku, že ona za to může! Kolik sebeobviňování zažije i každá normální matka, natož pak taková, kterou v této sebemrskačské roli někdo rád podpoří?

    „Když porodím Kryštofa (mám štěstí, jde to docela lehce), už čtyři hodiny poté sedím u počítače, abych dokončila nezbytnosti. Je to úchylná situace, která vytváří zhoubné podhoubí. Podhoubí roste a sílí. Kryštof v něm kmitá a utíká z něj, protože mateřství je hluboká tůň plná ticha, a já nejsem tou hlubinou… Nejsem tůň plná ticha, jsem temná sluj strachů, stísněnosti a boje. Jsem neúrodná půda, a tak Kryštof musí vyplout na moře své mysli jako osamělý námořník. Pluje na loďce z listu nepopsaného papíru a naučí se kousat si nehty na nohou dřív, než mu je někdo ostříhal. Když si to uvědomím, je už pozdě.“

    Každá máma má chvíle, kdy její dítě plulo na loďce z nepopsaného papíru a každé dítě má nějaké své okousané nehty na nohou. Ty chvíle mateřských „selhání“, které vznikají vždy a všude. Které jsou tou báječnou solí do bičů, které si na sebe pleteme, a které s gustem někdy vezmou do ruky jiní, aby si švihli.

    Když ji v tom podpoří i vnější okolnosti? Vím, jaké to je dostat se před propast zoufalství jen protože pro jedno dítě upřednostníte časově druhé, že uvařená večeře znamená zanedbání jinde. A věřte, že zrovna na to zanedbání si učitelka druhého dne posvítí a nechá vám ho sežrat. Ale jak autorka píše, vždycky po každé krizi a v každé těžké situaci se dříve či později najde někdo, kdo…

…PODÁ POMOCNOU RUKU….

    „Říká se, že nikdy není pozdě. Tahle věta mě drží. Teď, s odstupem času, už dokážu ledacos napravit, ale nejdřív musím přemoci to počáteční zakletí, abych se dostala k pochopení a trvalé změně, která může přinést ovoce.“

    Autorka čelila neporozumění, které ji dovedlo až do jiné země, kde paradoxně i přes nesouhlas okolí našla to, co v tu chvíli potřebovala a z čeho se mohla odrazit dál - a znovu se vrátit. Pochopíme, i skrze její emotivní slova, taková, jaká umí vážně jen ona - že právě ona, tvrdě introvertní a zvláštní člověk získala toto dítě, aby byla nucena nikoliv vystoupit ze své skořápky, ale vstoupit hlouběji do svého nitra - a najít tam duši svého dítěte. A splynout s ní. A až poté se začaly dít zázraky.

Možná to je návod pro maminky podobných dětí.

Možná to je návod pro maminky všech dětí.

    Děti jsou - bez rozdílu - velmi rušivý element do života a v takovou chvíli, kdy únavou nevíte, jestli je den nebo noc, kdy máte pocit beznaděje, je čas vzít si tuhle knížku a třeba ji i náhodně otevřít. Je v ní nejen chronologický příběh prvních let Pavlíny Brzákové a jejího Kryštofa (a větší sestřičky), ale i průběžná moudrost, která v patřičnou chvíli měla v životě své místo. A kterou by si každá matka měla číst stále dokola, protože drží na nohou….

    „Kryštof už ví, že má mámu jako silný strom. Strom se silnými větvemi, tak silnými, že když si na ni sedne jako ptáče a obemkne ji svými drápky, cítí tu nekonečnou jistotu. Věřím ve své ptáče, protože náš život je dobrý. Rosteme díky chybám, ale chyby nás nedrtí. Vidíme chybu a řekneme si - aha, pozor, chyba. Pořádně si ji prohlédneme, zjistíme, co nám udělala, a jdeme dál. Chyba byla dobrá, ukázala nám, jak věci nedělat a kudy jít.

Přeju všem mámám, jež v sobě ještě nemají jistotu, aby ji našly. Jistotu potřebujeme i pro naše dítě…“

O autorce:

Pavlína Brzáková vystudovala etnologii a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala série pohádek s těmito motivy, prodchnuté moudrostí šibiřských šamanů, mytologie, romány (Dědeček Oge, Dva světy, Stíny na kupecké stezce), z nichž některé jsou namluveny Jaroslavem Duškem v audioverzi doprovázené didgeridoo podkresem Ondřeje Smeykala. Naopak ona sepsala knihy s ním, Ze mě a Tvarytmy. Její obrovské množství knih je cennou sbírkou mytologie a výpovědí sibiřské moudrosti a kultur. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2018, www.eminent.cz www.adhdkrystof.cz

Vydáno: 01. 11. 2018

Přečetlo: 591 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Renata Petříčková

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)