ROZHOVOR: BENJAMIN KURAS: O pohřbívání svobody a o tom, že i růst někdy bolí…

    Jak se můžeme bránit pohřbívání svobody? Tady totiž nejde jen o tu evropskou svobodu, ale i o naši vlastní. Tu, která je manipulována médii, tu, díky které si přece jen ještě můžeme vybrat farmářskou lokální potravinu a vidět to, jakou skutečnou hybnou světovou moc mají peníze, tedy přesněji ti, kteří je nemají a tudíž se stávají ovladatelnými ve prospěch mocnějších. S Benjaminem Kurasem nejen o jeho nové knize Pohřbívání svobody, ale především nad otázkami, které přináší řešení pro každého jednotlivce.

    Pošetilost mocných, dalo by se říct, ale Vaše kniha Pohřbívání svobody, a mnoho předchozích, nutno říci, vyvede čtenáře z omylu. To není pošetilost a hloupost, ale celý svět je podřízen velmi promyšlené touze po moci, po vykořisťování menších a slabších. Řekněte mi hned na úvod, jak se proboha z tohohle vědomí nezbláznit hned od mládí?

    Nejsnadnější způsob nezbláznění je ignorance. Kdo nic neví, toho nic netrápí. Tak žije většina z nás po většinu času. V určitém myšlenkovém či nemyšlenkovém rámci, společném většině, v němž se většina cítí v pohodě. Většina lidí potřebuje k životu jistotu - a to znamená, že co se kolem nás děje, odpovídá naším představám, co by se dít mělo. Ale pozor, ignorance není jen pasivní nevědění, nýbrž aktivní odboj proti vědění. Pasivnímu nevědění se říká „inocence“, též znamenající nevinnost. Myšlenkovému rámci, v němž v tu či onu dobu funguje většina lidí, se říká „paradigma“. Existence v rámci daného paradigmatu je pohodová, dokud se nezačnou dít věci, které mu protiřečí, nebo se do něho nevejdou. Konfliktu zaběhlého paradigmatu s měnící se realitou se říká krize. Krize se tváří jako malér, ale zároveň přináší nové naděje. Ty však vyžadují změnu paradigmatu: přinejmenším jeho rozšíření, ale často jeho demontáž a nahrazení novým paradigmatem vznikajícím z oněch nových událostí neodpovídajících starému paradigmatu. Nové paradigma se časem opět stane starým paradigmatem a potřebuje jiné změny podle měnící se reality. Změna paradigmatu může mnoha lidem způsobit psychickou - ne-li nemoc, tak nevolnost, které se budou bránit ještě silnějším lpěním na starém paradigmatu. Tak dogmata a ideologie mrzačí realitu (přesně řečeno její vnímání našimi smysly) a nárazem na ni mohou explodovat v bigotnost a nenávist. Druhý způsob nezbláznění je vědět, že realita je permanentně pohyblivá a proměnlivá, a že nejistota a riziko jsou nedílnými aspekty lidského růstu. A počítat s nimi, s vědomím, že růst i někdy bolí. Náraz starého paradigmatu s novou realitou však bolí víc. Pohyblivá a proměnlivá realita je také základem Mojžíšova přikázání nedělat si pevná zobrazení čili modly ničeho živého. Jakmile si totiž takovou modlu vytvoříme, nastavili jsme si neměnné paradigma, zatímco realita běží dál a mění se. Je to přikázání psychologické, ne zákaz výtvarného umění - pokud to umění nebereme jako náhražku reality či modlu. No a přejdeme-li k té touze po moci, tak je to vždy touha něco z té proměnlivé reality vyříznout a ovládnout. A k tomu potřebujeme neměnnou mocenskou ideologii. My teď prožíváme poměrně dramatickou změnu paradigmat, spočívající v tom, že staré paradigma „liberální demokracie“ se svou bezmeznou tolerancí a nerozlišováním hodnot ztrácí schopnost sebeobrany a přestává sloužit lidstvu jako mustr tvořivosti. Soustřeďuje své energie na cenzuru a umlčování idejí a činů tomuto paradigmatu nevyhovujících. Zatím si nejsme přesně jisti, jaké to nové paradigma bude, ale už cítíme, že bude provázeno pády liberálně demokratických model a obrazů, které si toto paradigma vytvořilo.

    Takže zachovat pružnou mysl i duši! V knize jste uvedl, že základem vztahu mezi svobodou a totalitou je poučka: Kdekoliv je zneužívání moci možné, je nevyhnutelné. A řešením je nikoliv věřit v dobro, ale funkčně zabránit vůbec tomu, aby prostor pro zneužití moci vznikl. Jenže padouši jsou vždycky o krok napřed, řekla bych… Co je podle Vás nejúčinnější nástroj pro potlačení tohoto pro padouchy lákavého prostoru? Je to vážně jenom hrozba trestu?

    Je to jasné jako Murphyho zákon. Potlačování padouchů dlouhodobě nefunguje, neboť k porážce padouchů potřebujeme další padouchy (či přinejmenším lidi s padoušskými schopnostmi, aby byli schopni boje). Účinnější je styl džiu-džitsu. Ne tlačit proti padouchům, nýbrž využít jejich energie a nasměrovat ji trochu jinam, než kam mířili. V politice to znamená nastolovat zákony a pravidla, v nichž by padouši mohli jít za svým, ale zároveň, třeba i bezděky, vytvářet dobro pro druhé. V Talmudu máme přísloví „je lépe konat dobro ze zlých úmyslů než zlo z dobrých“.

    Ale je něco málo věcí, které máme ve svých rukou. Doslova hladivě na mě působila třeba možnost volby, kterou občas máme, když se můžeme rozhodnout třeba jen o tom, jestli si koupíme vajíčka od farmáře, nebo dovážené stovky kilometrů ze zahraničních farem, na kterých je nesou slípky polonahé ze stresu i nedostatku místa v klecích. Je třeba i ta podpora regionálního zemědělství dobrou cestou?

    Je, a to třeba už jen proto, aby člověku byla zachována volba. Problém je v tom, že v Česku jsou biopotraviny několikanásobně dražší než obyčejné, takže pro Čecha je to volba drahá. V Británii je to jen asi o polovinu, takže vás neruinuje tak drasticky. Farmářské trhy jsou v Česku dražší než potraviny v obchodech, a je těžké pochopit proč, když pouštějí farmáře přímo ke kupujícím bez mezičlánků zprostředkovatelských. To na rozdíl od trhů v Itálii nebo ve Francii, nebo vlastně i v Londýně, kde můžete koupit ovoce a zeleninu za méně než poloviční cenu toho, co platíte v Česku. Jako třeba 6 avokád za libru, nebo krabice 11 mangů za 2 libry. Podpora regionálního zemědělství samozřejmě dává smysl, ale musí to - s našimi výrobními náklady zákazníka přijít levněji než dovážené. Jak může třeba české máslo stát o třetinu víc než německé?

    No pravda, ano. Při čtení kapitoly o neekologickém, ale vlastně i neekonomickém zemědělství se mi nabízí otázka, kde se proboha stalo to, že soběstačná zem před třiceti lety přišla o soběstačnost. Teoreticky, co by se stalo, kdyby se nyní náhle uzavřely hranice a nebylo možno nic dovážet, vyvážet… čeho by se nám dostávalo nadbytek a co by z regálů obchodů zmizelo?

    Dočasný nedostatek následovaný úsilím o opětnou soběstačnost. Toto třeba Rusku způsobil bojkot. Přestalo dostávat ovoce a zeleninu z EU, tak honem obnovilo vlastní produkci a už si z EU nikdy žádné jablko nekoupí. Odskákala to EU, Rusko vydělalo.

    Také mi to nedalo vzpomenout Řecko, ekonomika ukázkově odraná mocnými… přitom tak srdečný národ, který snad měl díky svému temperamentu šance se bránit, nebo ne?

    No, oni si k tomu ti Řekové přispěli sami, když si začali platit důchody a podpory, které neodpovídaly ekonomickému výsledku, a zapadli do dluhů. A jakmile je člověk dlužník, přestává být svobodný.

    To je pak složitá situace, to ano. Zaujalo mne také téma vzdělanosti a fakt, že vysokoškoláků je příliš, vzdělání je tím degradováno. Je to skutečně tak? Je všeobecná vzdělanost výhodnější, než postupující nevzdělanost? Nůžky se možná rozevírají, kde je zlatý střed, nebo toho netřeba? Kam tedy mají dnes rodiče směřovat své děti… ke vzdělanosti obecné (i s rizikem, že potom skončí s prosíkem u kasy hypermarketu a slibem, že vážně nebudou kvůli titulu chtít vyšší plat než kolegyně se základním vzděláním), nebo k řemeslům, tvořivosti a podporovat ten risk, že jednou třeba budou opravdu dělat tu práci, ke které jim tíhne srdce?

    Příliš mnoho vysokoškoláků studuje nepraktické obory, které neprodukují nic užitečného a zároveň je nedostatek řemeslníků, ale taky fyziků, chemiků, strojařů a matematiků. To není jenom v Česku, je to tak v celé západní Evropě. S výjimkou Švýcarska, kde počet absolventů vysokých škol je někde na 20 či méně procentech. Komenského vzdělávací systém stavěl na výuce praktických vědomostí a řemesel. Zajímavá debata probíhala v Británii po brexitském referendu. Poukazovalo se na to, že „zůstači“ měli mnohem vyšší procento vysokoškoláků. Až na to kápnul jeden z těch vysokoškolsky vzdělaných „odcházečů“ takto: „Když my jsme studovali, Británie měla 19 % vysokoškoláků. Vás studovalo 50 %.“ A co radit těm rodičům? Všeobecné vzdělání do puberty, pak specializace nejen podle zájmu, ale i schopností. Kdo se taktak s trojkami čtyřkami protlačí na konec základní školy, nemá smysl ho tlačit k maturitě, ale může z něho být pořád ještě dobrý truhlář, krejčí nebo švec. S řemeslnickou hrdostí a úctou, jakou požívali v dřívějších dobách. A dnes s lepším příjmem než vysokoškolsky vzdělaní učitelé.

    Citace z knihy, kapitola Eurošprýmy a eurošpásy: „Tohle potěší hračkáře. Podle ní musejí farmáři vybavit prasata měkkými hračkami, nejlépe míči, aby byla šťastnější a spokojenější. Chovatel, který svým prasatům žádné hračky nedá, se vystavuje pokutě 1500 eur nebo vězení až do tří měsíců. Zato tím ale vznikají nové pracovní příležitosti pro další inspektory, kteří ta prasata musejí jezdit kontrolovat, jak vesele čutají do mičudy.“ Takže… jsme taková prasátka svých farmářů, vezmeme-li v potaz vztah občan - vládnoucí sféra. Jakých měkkých hraček se vyvarovat, abychom nebyli sváděni na falešnou cestu? A jaké hračky naopak po svých farmářích požadovat, pane Kurasi?

    Po farmářích požadovat kvalitní jídlo za dostupné ceny a neotravovat je ničím jiným. Jakými hračkami toho oni docílí, je jejich věc.

    Tak to je myslím dobrý konec rozhovoru a moudro na závěr. Děkuji velice za rozhovor a popřeju hodně inspirace k další tvorbě. Hodně pozitivní inspirace…
Děkuji za rozhovor, Renata Petříčková, www.petrickova.cz
www.eminent.cz

Vydáno: 19. 01. 2018

Přečetlo: 1032 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Renata Petříčková

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)