    Jsme součástí přírody a jejích přirozených cyklů. Narodíme se, rosteme, zrajeme, rozkvétáme, přidáváme to svoje jedinečné do zázraku života, odevzdáváme a sdílíme svoje dary, předáváme plody své dospělosti a zralosti, vadneme, odcházíme. Tento přirozený koloběh je uctíván a respektován u všech přírodních národů. I v naší evropské a české kultuře nám zůstaly některé obřady, rituály a postupy, které jednotlivé fáze života oslavují, a tím zvědomují.

    Přicházíme a odcházíme. Navenek to vypadá tak, že se narodíme, rosteme, připravujeme se na život, žijeme ho, vyděláváme, budujeme kariéru. Pracujeme, budujeme, plánujeme, plodíme a vychováváme děti. A pak nás „život překvapí“. Vzdělávali jsme se ve všem možném, ale stáří a stárnutí nás nikdo neučí. Nikdo nás neučí, že přijde čas odejít z aktivit, čas pro další změnu, změny. Život sám „nám to hodí a hází“. Nikdo nás neučí, jak dojít ke konci života. My si to „raději nepřipouštíme, abychom si to nepřivolali“. Tak nějak podobně jsem to také mívala.

    Posdílím s vámi kousek svého příběhu, s přáním, aby moje sdílená a vyslovená zkušenost byla k užitku dalším, kteří procházejí podobnými obdobími života. A zároveň vás tímto chci pozvat na krátký kruh sdílení v rámci listopadové Ezotery.

    Konkrétně sdílím zkušenost „slepičky“. Té, která běhá a shání trochu vody pro svého kohoutka. Můj partner onemocní, potřebuje mne a já sháním vše možné a nemožné, abych mu pomohla. A zároveň naslouchám a jsem pozorná k tomu, zda on opravdu už nepotřebuje jít. Nebo jen ve velmi slabé chvíli potřebuje moji ráznou ruku a rázné činy, aby se mohl opět vzchopit. V tu chvíli se mi hodí všechny ty předchozí výcviky a kurzy, kterými jsem prošla. Mám radost, že je teď mám po ruce. A také se mi hodí všechny vztahy, ať už o nich vím nebo ne. Přátelé, spoluúčastníci kurzů, sousedé, příbuzní. Zároveň mohu tady pozorovat, s úžasem, s vděčností, s úsměvem, kde vyskočí pomoc a podpora, a kde není. Srdce kolem se otevírají, hřejí, a také se přivírají a zaklapují.

    Sama si pak uvědomuju, že moje srdce také není vždycky otevřené a milující. Někdy jsem jakoby „tupá“, že sleduju různé cíle a směry a na srdce jako by není čas. Někdy se bojím, vlastně nevím, co bych měla dělat, abych nebyla nevhodná apod. A protože nevím, tak neudělám nic. Nebo to odkládám, až už to pak není potřeba. A hodí se mi důvěra v život. A přesto mi nakonec zbývá konkrétní rozhodnutí v situaci, která přijde a nedá se na ni připravit. Pokud jsem byla někdy nerozhodná, teď to je tak, že jednám, rozhoduju se, s vědomím, že možná není rozhodnutí ideální ze všech úhlů, dělám „jen“ to nejlepší, čeho jsem schopná. A zároveň ctím všechny dohody, které jsme si dříve s partnerem dali. Dělám to, co bych očekávala já od něj.

    A zároveň vím, že je důležité, abych myslela sama na sebe. A sama za sebe (ostatní ženy mi v tom pomáhají a podržují). Stále myslím na sebe. Oběť neprospívá ani mně, ani partnerovi. Ano, věnuju mu kus svého času a energie, dávám mu tento dar (takový „narozeninový dárek“ J ). Někdy to se službou trochu přepísknu, tělo mi dá vědět, a také rostoucí naštvanost mi dá vědět. „Take care“ říkají Angličané, doslova „vezmi péči“ … „opatruj se“, říkáme my.

    Tak tedy ve vlnách odevzdávám vše, co mám, péči o svého milovaného. A pak, jak jen to jde brzy, žádám od něj zpět. Jakékoliv maličkosti, drobnosti, kterých je schopen.

    Nemoc a bezmoc blízkého člověka je velkou čističkou. Žádá si projasňování, vyjasňování, pojmenovávání, uvědomování. Kde jsem, kdo jsem, co se kolem mne děje. Co bude, může být, nemusí být. Po velké šichtě jsem v období pojmenovávání, uvědomování. Kde jsem, kdo jsem, co se kolem mne děje. Co bude, může být, nemusí být. Po velké šichtě jsem v období vděčnosti za to, jaké nové vhledy a porozumění mi život přináší. Co nového mi do života přišlo. Jaké je to celé jedno velké dobrodružství a zázrak. Zázrak životního koloběhu, jehož jsme my přirozenou součástí. Rodíme se a umíráme. Naše vztahy se rodí, mění, mizí. Vedle nich vznikají nové. Jako ty houbičky letos na podzim, byly tam v hloubi, a pak vyskočily a jsou tu.

    Děkuju za vztahy, které vyskočily „díky“ nemoci mého muže. Děkuju za to, že jsem schopná vše vnímat a prožívat. Děkuju za to, že mohu dávat a sdílet, a že také mohu přijímat a být krmena. Odpouštím si ty možnosti, které jsem už dříve v životě minula. A děkuju za schopnost vidět a slyšet pozvání na cesty, abych jimi prošla, obohacená, celistvější, opravdovější. S láskou vás zvu na krátké spočinutí s tímto tématem na listopadové Ezoteře.

    Autorka článku Dana Jirkalová bude přednášet na toto téma na výstavě Ezotera v Praze v sobotu 26.11.2016 v Tělocvičně od 18.00 hod. Více na viz zdroj.

Vydáno: 26. 11. 2016

Přečetlo: 1221 čtenářů

Zdroj: http://www.festivalmilujsvujzivot.cz

Autor (vložil): agentura ANO

Zpět na články..

( Sekce Kurzy, akce, semináře není zahrnutá do diskuzí, má strukturu pouze informační )