Autorka Irena Kopecká žije ve Francově Lhotě. K dnešnímu dni napsala 23 knih, z nichž jsou převážně básnické sbírky, literatura faktu, povídky a pohádky. Zmíněná kniha by se dala charakterizovat jako duchovní kniha pohádek se zamyšlením. Posuďte sami...

Jak Brčálník zlobil

    Kdo by nemiloval kytice rozkvetlých žlutých blatouchů, které Jaro tak štědře potůčkům rozdává! Senický potok se taky jimi chlubil a lidé se zalíbením pozorovali tu krásu. Večer, když už všichni jdou spát, těší se z blatouchů i Měsíc a hvězdy. Zvlášť jedna hvězdička se nemohla nasytit toho pohledu. Květy blatouchů se odrážely v potemnělé vodní hladině a ona mezi nimi viděla sama sebe. Bylo to nádherné! Nechtělo se jí putovat spolu s ostatními sestřičkami po hvězdné obloze. Ohlédla se po Měsíčku, ale ten už byl daleko, on si jistě nevšimne, když dnešní noc zůstane tady v potůčku. V tom se však velmi mýlila. Najednou uslyšela jeho hlas: „Modřenko, kde jsi? Hledám tě už hodnou chvíli, ale nevidím tě!“
    Trhla sebou, rychle chtěla pokračovat po své hvězdné cestičce, ale nešlo to. Nemohla vytrhnout svůj obraz z vodní hladiny a bez něho se nemohla vrátit. Hvězdy mohou svítit jen tenkrát, když každá z nich splyne se svou září. Její obraz držel pevně v hrsti vodník Brčálník. Vysmíval se jí: „Nepustím, nepustím, jsi teď moje, budeš svítit jenom mně!“
    Hvězdička začala prosit, ale nebylo jí to nic platné, tak začala naříkat a volat o pomoc. Uslyšela ji víla Žofinka, vracející se od nemocné holčičky.
    Slétla dolů podívat se, co se to děje na senickém potůčku. Když zjistila, co vyvádí Brčálník, zle se na něho obořila: „Nestydíš se chtít hvězdu jen pro sebe? Ony přece září pro každého z nás, okamžitě ji pusť!“
    Zastyděl se Brčálník a hvězdičku pustil. Stejně už měl popálené celé dlaně. „Dobře ti tak, máš mít rozum!“ obořila se na něho víla, když viděla, jak si je fouká.
    Hvězdička hbitě vyskočila z potůčku a svým paprskem se lehce dotkla čela víly Žofinky. „Děkuji ti,“ zašeptala, pak se vyhoupla nahoru a volala na Měsíc: „Já jsem přece tady!“
    „Já tě dříve neviděl,“ na to Měsíc, ale když spatřil, že Modřenka rozlévá svou modrou zář po nebeské pěšince, pokývl hlavou a už si jí nevšímal, jen bručel něco, že bude brzy potřebovat brýle.
    Na nebi bylo tedy všechno v pořádku, ale poprask nastal ráno ve vílím království. Víle Žofince zářila na čele malá modrá hvězdička. Moc jí to slušelo. Však se na ten zázrak chodily dívat všechny víly z celého království. Přišla i Královna víl, ale ta jediná se nezeptala, jak k té hvězdičce přišla. Jen se na ni usmála a pohladila ji po vlasech.
    Od té doby nikdo neřekl víle Žofince jinak než víla s modrou hvězdou.

Vydané tiskárnou Kleinwachter ve Frýdku-Místku,
www.kopeckairena.xf.cz

Vydáno: 16. 08. 2016

Přečetlo: 1001 čtenářů

Zdroj: http://www.kopeckairena.xf.cz

Autor (vložil): Administrátor

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)