    Víte o tom, že nejsme stoprocentně zářivé sluníčko, že náš život a lidský organismus spíše žije v cyklech, jako Luna? A jak strašlivým způsobem se na psychice i fyzickém zdraví lidí odráží bičování stoprocentní výkonnosti, přepracovanost, spěch? Kam se to vlastně ženeme? Autorka nabízí šest jednoduchých pravidel, díky kterým najdeme svou duši. Zpomalíme a minimálně se na chvíli „ochutnáme“ právě takoví, jací jsme.

    Mimořádně účinné, mimořádně čtivé a neskutečně jednoduché. Snad proto, že nejde o žádné duchovní nedosažitelné řeči, ale že autorka vychází jak z vlastních zkušeností, tak ze zkušeností svých klientů. Pracuje jako psycholožka a je z těch vzácných, ke kterým bych s důvěrou šla. Ano, souhlasím s hlavní myšlenkou, která se čas od času cyklicky do knihy vrací, žijeme v době, kdy kromě nemoci nebo vážného traumatu v podstatě nemáme nárok na odpočinek, na odchod do ústraní. A v tom spatřuji ten problém přepracované a vystresované společnosti, která vlastně vůbec nic nedělá, protože na všechno má techniku. Ztratili jsme kontakt s přirozeností, ztratili jsme schopnost smířit se se svými slabými místy.

    „Nesnáze a obtíže se nevyhýbají nikomu z nás. Proto rozhodně stojí za to, naučit se poradit si s těmito náročnými situacemi a zároveň je využít jako příležitost k odhalení své vnitřní síly, k přijetí toho, kým v celé šíři svého bytí jsme, a k prohloubení soucitu s druhými. Když se svým slabinám a omezením postavíme čelem, namísto abychom před nimi zavírali oči, dokážeme je s pocitem smíření a zvědavosti přijmout za vlastní. Často se nám stává, že čím více se umíme těmto místům v sobě otevřít, tím spíše dokážeme těžké životní okamžiky zvládat se sebejistotou, moudrostí a laskavostí.“

    Autorka vtipně, laskavě s parádním humorem, ve kterém si střílí sama ze sebe, dokonce ukazuje svá slabá místa s takovou samozřejmostí, že na chvíli zapomenete na svět kolem, protože si budete myslet, že čtete něco, co jste sami napsali nebo zažili. Ano, do samých extrémů, jak člověk uvažuje v dobách příšerné únavy, příšerného vzteku - a jsou to věci, které byste někdy ani svému nejlepšímu příteli neřekli, aby si o vás nemyslel něco špatného. Třeba že jste nesnesitelný lenoch nebo snad psychopat? Kdepak! S každou přibývající stránkou máte dojem, že tohle je psycholožka, ke které stojí za to si jít vylít srdce, protože ona není jen plna suché teorie, ale na vlastní kůži ví a cítí, jak vám je.

    „Měla jsem tou dobou pocit, že se můj profesionální život nepříjemně zužuje. Nebyla jsem schopná najít styčný bod mezi svými představami o tom, co ho může otevřít, a žitou skutečností, která mi v mých očích všechny dveře naopak ještě víc zavírala. Líčila jsem svému známému nejen to, jak je mi současná situace nepříjemná, ale také to, že kvůli ní začínám pochybovat o všem, co vím, i o svém chápání toho, jak to ve světě chodí. Můj kamarád mi podal kapesníky a prohlásil: „No, pokud se tím chceš nechat zdrtit, tak se tím nech zdrtit úplně. Vždycky bývám zoufalý, když vidím, že se někdo zhroutil jen částečně.“

    Nedalo mi to a musela jsem se jeho odpovědi zasmát, přestože jsem jí tak docela nerozuměla. „Jak to myslíš, že z toho býváš vždycky zoufalý?“

    Vysvětlil mi, že lidé, kteří se zhroutí jenom částečně, vzniklou ránu na duši záplatují tím, že si kolem sebe zbudují ještě vyšší obranné zdi a nechají zbytnět své ego. „Zato když se zhroutí úplně, otevřou se a všechno jde ven. Je to to tak mnohem čistší.“

    Pochopila jsem, jak to myslí. Došlo mi, že když se necháme protnout životními okamžiky, které si ve skutečnosti tak zoufale nepřejeme, probudí to naši duši měrou, jíž nemůžeme žádným jiným způsobem dosáhnout. Toto nově probuzené vědomí nám pak umožňuje reagovat na roztříštění toho, kdo si myslíme, že jsme, pokornými díky za duchovní dar, jenž nám ukázal pravdu toho, kdo skutečně jsme.“

Co myslíte, může to být pravda?

    A takových míst v knize najdete víc… Velice mne překvapovala a doslova jsem hltala každou další stránku v naději, že opět pojmenuje něco, co uvnitř cítím, ale nejsem schopná to pojmenovat sama. A přesně to se také po chvíli stalo.

    „Svobodná matka Kara díky obdobné reflexi přišla na to, že je na čase ukončit nezávazný vztah, který momentálně měla. „Když se zamyslím nad tím, co mi ten můj život říká, vidím, že jsem se až příliš snažila, aby můj současný vztah fungoval. Úplně jsem se vyčerpala tím, jak jsem se svého partnera snažila předělat v něco, co není, v naději, že bude stát o dlouhodobý závazek a stane se trvalou součástí života mého syna. Když jsem se před pár dny procházela mezi poli a pozorovala, jak na nich roste obilí, najednou jsem si uvědomila, že všechny věci se v průběhu času čím dál víc stávají tím, čím ve své podstatě jsou. Nemůžete předělat soju na kukuřici, a ani já ho nemohu předělat na něco, čím ve své podstatě není.“

    Ano, to je další skvělé poučení do života. Věci vždy musí vypadat tak, že se vyvíjí směrem, kam mají. Byť třeba jen velmi pomalu. Ne vždy nám na zrnko pšenice svítí slunce, může přijít i povodeň, bouře nebo jiná pohroma, ale to semínko se nevzdává. A za dobrých podmínek roste. Jak jednoduchý vlastně život je - nestačíme se divit…

    „Člověku může pomoci, když si ujasní, jak na takový příliš nepříjemných emocí obvykle reaguje - zda popíráním, nebo vztekem, pitím alkoholu či zahlcením se prací. Margaret v této situaci připustila: „Teď už vidím, že když mám pocit, že mě život zmáhá, začnu někomu něco vyčítat. Celá situace je pak rázem o tom, že si děti po sobě neuklízejí, že mi manžel dost nepomáhá a že jsou moji kolegové neschopní. I když to lidem kolem nedávám přímo najevo, napadají mě na jejich adresu myšlenky plné kritiky. Nikdy mě nenapadlo dělat to jinak.“

    A to je další ukázka, ve které chci pouze ukázat, jak nejste vinni tím, jak se chováte. Takhle se totiž chovají ve stejných situacích skoro všichni. Kdo chce soudit, nechť hodí kamenem. Cítíte se někdy jako Margaret? Pokud ano, pak je Potrava pro duši opravdu skvělou knihou.

Je totiž opravdu potravou pro duši. Rehabilitací, regenerací…

    Šest jednoduchých pravidel, návodů, uvědomění, úkolů a cvičení, která vás jemně dovedou k sobě samým. Je to opravdu jedna z těch mála knih, kterým bych dala 100 %. Nenašla jsem na ní nic, co bych mohla jako skeptik strhat. Nic, je to ryze praktická a moudrá kniha.

O autorce:

Karen Horneffer-Ginter, Ph.D. už více než 16 let vede psychologickou praxi a vyučuje jógu a meditační techniky. Přednášela studentům postgraduálních oborů a zdravotníkům, vedla univerzitní studium holistické zdravotní péče a spoluzaložila Centrum pro psychoterapii a osobní rozvoj v Kalmazoo ve státě Michigan v USA. Cílem Kareniny práce je ukázat lidem cestu zpět k moudrosti jejich vnitřního života návratem k emocím a činnostem, jež se v dnešním rušném každodenním životě ztrácejí: vnitřnímu pokoji, péči o sebe, kreativitě, radosti, humoru, vděčnosti a soucitu. Jejím cílem je podporovat lidi v hledání a nalezení pocitu rovnováhy a posvátnosti, provázející jejich životy. Více: www.karenhg.com

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2016, www.synergiepublishing.com

Vydáno: 24. 07. 2016

Přečetlo: 949 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Administrátor

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)