    Čekala jsem něco podobného jako je Dědeček Oge. Ale až když jsem téměř bez dechu knihu odložila, uvědomila jsem si, že je to kniha zcela jiná, ač také vychází z učení sibiřských šamanů a odehrává se ve stejných reáliích jako kniha předešlá. Oge je víc hluboký, duchovní, zahleděný do hloubky moudrosti tunguzů… Stíny na kupecké stezce jsou víc o příběhu, o běžném životě, o putování a krutých podmínkách. Oge jakoby žil z vody a vzduchu a věci světské zase tolik neřešil, tady je víc důraz na krutost a obtížné životní podmínky místních lidí. A také přibyla žena, která dodala celé knize ještě jiný odstín, vlastně velmi záhadný… Zvláštní divoká žena….až do samého konce jsem se nedozvěděla, co je vlastně tak úplně zač.

    Přečetla jsem tuto knihu na jeden zátah v jeden pošmourný den, kdy za oknem krákaly právě přiletivší vrány. Není lepší čtivo na tenhle čas, protože Stíny na kupecké stezce jsou lemovány těmito mystickými ptáky, kteří dostávají místy až obludnou podobu. Jste vtaženi do živého a emočně velmi nabitého děje, do světa, který na hony vzdálený tomu našemu, připomínal mi horečné blouznění a příběhy stvořené z nejhlubšího nitra našich snů…

Neuchopitelná, tajemná Alapču

    „Potichu, aby nevzbudila Kulisóa, vstala a vydala se k řece. Na prkně trčícím nad vodou seděla Moskva a prala prádlo. Když uviděla Alapču, přestala prát a zkoumavě si ji prohlížela. Alapču šla dál a Moskvy si nevšímala. Minula vysychající rybářské bárky, které po návratu z rybolovu vytáhli na břeh rybáři, a zamířila k lesu. Obešla kulatou mokřinu, vyzula se a vklouzla bosýma nohama do mechu. Konečně pocítila úlevu. Do vesnice se vrátila až za soumraku a Kulisóa v domě už nenašla. Dřív, než se na oblohu vylouplo bledé slunce, se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. Když Alapču otevřela, vstoupily do předsíně holčičky. Byly čerstvě načasané a nesly jí bandasku plnou mléka. Alapču ukázala na lavici, aby se posadily, a Aňutě řekla, ať přinese hrnky. Ta ji ale neposlechla, rovnou si přitáhla ke stolu židli a posadila se na ni. Židle byla velká a Aňuta na ni nemohla vylézt. Když se jí to přece jen podařilo, seděla na židli jako na trůnu a nohama kývala vysoko nad zemí. Alapču chtěla Aňutu pokárat, ale vzpomněla si, že hrnky jsou stejně napadrť. Nechala tedy kolovat plechový hrnek, který nosila vždycky při sobě. Holčičky nabíraly mléko do plecháčku, zvolna z něj upíjel a trpělivě čekaly, až na ně přijde řada.“

    Ukázka je z konce knihy, kde už je Alapču tak trochu součástí vesnice, ale většina předchozího děje se odehrává na samotě a při samotném putování Kulisóa a Alapču. Při hledání magického místa posledního odpočinku místní šamanky. Putování reálného, ale i cest mysli obou aktérů, jejich mystických zážitků. Jakoby tamní tajga byla prosycena místy, kde se dostávají i běžní lidé do míst tak z duše hlubokých, že se jimi propadnete až na samé dno lidské duše. Nebo snad na samý začátek lidské duše?

    Myslím, že Pavlína Brzáková zaslouží obdiv nejen za překrásnou stylistiku a báječně poskládaný příběh, jež se stává pod jejím perem strhujícím, ale také za snahu přiblížit život kočovných kmenů, sibiřského lidu a vůbec si alespoň náznakem představit, jak se žije v tak odlišném a krutém koutě světa. Mnohonásobně tu zúročuje své etnologické vzdělání a mnoho zkušeností osobně nasbíraných na místě, o kterém psala.

    Dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem někdy četla plnější příběh. Asi ne… Pavlína Brzáková je v mých očích průkopnicí v nepřekonatelném popisu a studiu těchto kočovných kultur, protože ona nepřináší fakta ani příběhy, ona přináší ve svých dílech PLNÉ PROŽITÍ toho, co popisuje.

O autorech

Pavlína Brzáková je etnoložka a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovníků a působí jako šéfredaktorka časopisu Regenerace. Vydala řadu knih s tématikou sibiřských pověstí a příběhů nebo cestopisů, jednu knihu také napsala v ruštině spolu s lovcem V. Voronovem. Je spoluautorkou knih o známých osobnostech, jako je Květa Fialová, čínská zpěvačka Feng-yün Song nebo Jaroslav Dušek. Jaroslav Dušek jí v roce 2015 brilantně namluvil román Dědeček Oge. Napsala také příběh pro děti s názvem Helinda a Klekánice. Vyniká schopností psát strhujícím stylem a hlubokou znalostí kultur, o kterých píše.

Jan Novosad vytvořil řadu ilustrací, které provázejí tuto knihu i tu, jež vytvořila Pavlína Brzáková před ní (Až odejdu za horu). Je rovněž autorem obrazu na obálce románu Dva světy - Učení sibiřského šamana. Jeho naivní styl vzniká ze změti vrstvené malby, z níž nakonec vystupují kontury postav a podivuhodná krajina, v lecčems připomínající Novosadovo rodné Pošumaví. Jeho hlavními tématy jsou promrzlé bažiny, hluboké lesy plné medvědů, sobích stád, borůvek, divotvorných hub, lišejníků i zapomenutých šamanů. Je nadšeným buddhistou a milovníkem čaje.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2015, www.eminent.cz

Vydáno: 19. 10. 2015

Přečetlo: 1066 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Renata Petříčková

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)