Kolik stran má zmíněná kniha? (Odpověď naleznete na www.noxi.cz.)

a) 199
b) 272
c) 350

Soutěž bude probíhat od 27. 8. 2015 do 6. 9. 2015. Ze správných odpovědí vylosujeme tři z vás, kteří dostanou zmíněnou knihu: Jaké je to v nebi? Správné odpovědi posílejte na email: admin@esoterikweb.cz a nezapomeňte napsat celou vaši adresu.

Ke každé správné evidované odpovědi přiřadíme pořadové číslo a prostřednictvím třetí osoby se bude losovat z daných čísel zde. K výherním číslům si přiřadíme adresu a výhra může putovat k vám. Po skončení soutěže zveřejníme pouze jména vylosovaných výherců. Adresy nikomu neposkytujeme ani nearchivujeme a po skončení soutěže budou všechny vymazány.

Děkujeme Pavlu Zuskovi za poskytnuté knihy do soutěže.

Jaké je to v nebi? Vše, co byste chtěli vědět o posmrtném životě

Concetta Bertoldi

Praha, 25. 8. 2015 - Ve vydavatelství Noxi vychází jedinečná kniha, která vám odpoví na otázky o posmrtném životě. Autorka Concetta Bertoldi je médium a v knize Jaké je to v nebi? se se čtenáři podělí o svoje zážitky, zkušenosti, ale i vědomosti, které spoluprací s „druhou stranou“ získala.

Concetta Bertoldi je už od svého dětství schopná komunikovat s „druhou stranou“. V knize Jaké je to v nebi?, úplně první publikaci svého druhu, odhaluje pravdu o osudech a štěstí našich zesnulých. Bertoldi píše otevřeně a upřímně s milým humorem. Nabízí odpovědi na otázky, ať už na ty samozřejmé anebo i na ty trochu divné. Jako bonus se v knize se čtenáři podělí o svoje vlastní zážitky s nezvyklým darem, který dostala. Čtenářům se otevřeně zpovídá ze svého života, věnuje se otázkám jak soukromým, tak i pracovním - všechno přibližuje s ohledem na svoje poslání pomáhat druhým.

Ukázka:

Pamatují si mrtví, když se na zemi s někým milovali?

    Určitě si to pamatují. Připomnělo mi to jeden příběh. Před několika lety ke mně přišly na seanci dvě ženy. Dlouhá léta se přátelily, oběma mohlo být kolem osmdesáti, a termín si objednaly společně. Obě chtěly zprávu od svých manželů a oba manželé se také bez problémů objevili. Všichni se vzájemně znali a muži žertovali o nočních schůzkách, což bylo ve skutečnosti krycí jméno pro noc, kdy se se svými příslušnými manželkami milovali. Takže jeden z manželů mluvil o středeční a druhý o páteční noci. První se zmínil o jisté restauraci. Zeptala jsem se jeho ženy: „Co bylo s tou restaurací?“ Ukázalo se, že tento pár chodil do stejné restaurace každý týden několikrát. Každý je tam znal a znali je tak dobře, že všichni věděli o „středeční noci“. Číšník se na konci každé večeře zeptal: „Přejete si zákusek?“ Ale pak se zarazil a spiklenecky dodal: „Ale ne, já vím, že dnes nechcete zákusek, je přece středa, a tak toužíte jít domů!“ Kamarádka té ženy se rozesmála, ale jen dokud její vlastní manžel nezačal vyprávět o pátečních nocích a jak si nechávala na hlavě síťku, když se milovali! Tomu se zase smála ta první: „Já jsem aspoň přitom neměla na hlavě síťku!“ Užívaly si legrace, jako by znovu prožívali se svými zemřelými manžely obvyklou komedii.

Postrádají zemřelí své tělo?

    Mám dojem, že nepostrádají, ale pamatují si, že tělo přináší jisté radosti. Pamatují si na jídlo i na milování. Ale berou vzpomínky na své pozemské touhy a radosti s humorem. Mám-li být upřímná, pro většinu lidí je asi těžké si představit, jak to tam chodí, protože duše není ani muž, ani žena. Staneme se úplně asexuální. Převtělíme se do jednoho z pohlaví, protože z každé role vyplývají rozdílná poučení, a duše si zachovává vzpomínky. Na zemi jsme identifikováni buď jako muž, nebo žena, i kdybychom se sami považovali za homosexuální či bisexuální. Je těžké pochopit, že v záhrobí budeme bezpohlavní.
    S tím souvisí, že během seancí mi deprimovaní nebo smutní lidé říkají, že až umřou, už se nechtějí na zem nikdy vrátit. Často slyším: „Chci už zůstat jen v záhrobí“ nebo „Doufám, že je to moje poslední reinkarnace.“ Ale když se octneme v záhrobí, něco nás nutí k návratu do těla, abychom mohli získat další poučení. Věřím, že konečným cílem každého z nás je stát se spirituálním Mistrem nebo spirituálním vůdcem a být božskou duší, která je blízko Bohu. Aby k tomu ale došlo, musíme si to zasloužit. Když se octneme ve formě duše, není pro nás nic důležitějšího než si zasloužit být blízko Bohu. Na tomto světě se chceme oženit či vdát a mít děti, chceme peníze a krásu. Ve formě energie už nic fyzického nehraje roli, jde nám jen o blízkost k Bohu.

Jak nás andělé strážní ochraňují?

    Často slyším o někom, kdo se octl blízko smrti nebo hrozného úrazu a zažil to, čemu říkáme „boží zásah“. Ve skutečnosti jsou to andělé strážní, duše ze záhrobí, které na nás dávají pozor.
    Napadá mě případ dívky Lindy, která ke mně přišla na seanci. Okamžitě se ze záhrobí objevila její matka, měla toho spoustu, co jí chtěla sdělit, a nakonec řekla: „Povězte jí o náhrdelnících, a že ji mám ráda.“ (Duše mě často žádají, abych tlumočila jejich lásku. Obvykle mi přitom ukážou něco svého, co slouží jako symbolické spojení mezi dosud žijící osobou a tou ze záhrobí).
    Tak říkám Lindě: „Tvoje maminka chce, abych ti připomněla náhrdelníky a vyřídila ti, že tě má ráda. Máš nějaké její náhrdelníky?“ Linda v ten okamžik skoro omdlela. Potřebovala studený obklad, aby se vzpamatovala. Pak mi vysvětlila: „Když maminka umřela, neměla žádné vzácné šperky - jen bižuterii k šatům a levné, legrační doplňky.“ Linda chtěla mít po mamince něco na památku, a tak si vzala tři šňůrky korálků - levný náhrdelník typu Mardi Gras. Obtočila je v autě kolem zrcátka, ovinula je několikrát, aby nevisely a nehoupaly se. Jednou jela autem a najednou se přímo na ni řítil náklaďák. Vypadalo to na čelní náraz. Tušila, že zemře, a jak se k ní náklaďák blížil, stačila jen vykřiknout: „Maminko!“ Když se probrala, uvědomila si, že je stále naživu. Ruce měla v klíně a kolem prstů obtočené šňůrky korálků!
    Také mně zemřelí mnohokrát pomohli dostat se ze šlamastyky. Ale protože vím, že jsem smrtelná, vím také, že jednou nastane den, kdy mě duše už nebudou moci ochránit. Jsem přesvědčená, že udělají, co bude v jejich silách, pokud mají povolení se vměšovat, ale na tomto světě si řídíme svůj život sami.
    Musíme sami dávat pozor a nespoléhat se na naše drahé zemřelé, že nám budou pokaždé krýt záda. Všichni prostě žijeme, musíme být vděční za každý den a doufat v to nejlepší.

Obývají zemřelí staré domy?

    Tenhle starý mýtus není pravdivý - určitě ne v tom smyslu, jak to obvykle zobrazují hororové filmy a knihy. Vím, že duše mají někdy spojení s místy, které měly rády, ale většinou tomu tak není. Ve většině případů se mrtví pohybují kolem svých drahých, ať už se vyskytují kdekoliv, a nepřitahuje je nějaký dům.

Můžeme požádat zemřelé o chvíli soukromí?
Něco jak: Mohla by ses chvíli nedívat, babičko?

    Mrzí mě, že vás musím zklamat, ale nejde to. I kdybyste požádali, aby se nedívali, nezastavilo by je to. Je to stejné jako s Bohem. Nemyslíte na to, že se Bůh dívá, je to tak? Přestane se Bůh někdy dívat? Nikoliv. Když se vaši prarodiče dostanou do záhrobí, jsou spojeni s Bohem. Nelze je prostě vypnout nebo se před nimi schovat.

Z anglického originálu Do Dead People Watch You Shower přeložila Ivana Dirk Lukačovičová. Vychází 17. 8. 2015 ve vydavatelství NOXI za maloobchodní cenu 279 Kč.

Vydavatelství: NOXI
Více na: www.noxi.cz/kniha/160-concetta-bertoldi-jake-je-to-v-nebi.html
Koupíte v knihkupectví nebo na: www.noxi.cz

Vydáno: 27. 08. 2015

Přečetlo: 1784 čtenářů

Zdroj: http://www.noxi.cz

Autor (vložil): Administrátor

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)