    Vlastně nevím, co bych tady měla chválit víc. Představovat geniální dílo Pavlíny Brzákové, vypsané s takovou precizností a hloubkou, že je to až nadpozemský zážitek či podmanivý hlas Jaroslava Duška je asi zbytečné. V tomto audiodíle ale vystupuje na povrch ještě něco, co si člověk uvědomí až po několikerém poslechu a po mnoha dnech. Hudba! Plíživá, tichá i výrazná, ale taková, že si ji ANI NEUVĚDOMÍTE. Autorem je hudebník a výtvarník Ondřej Smeykal hrající na australský lidový nástroj didgeridoo - je to úžasný zážitek, naprosto mystický. O to více vás celé dílo okouzlí, když si uvědomíte, že celé vlastně bylo hudební improvizací. Zároveň s tím, jak Jaroslav Dušek četl, Ondřej Smeykal hrál…

    Celkově lze říci, že Dědeček Oge, učení sibiřského šamana, je dílem, které velmi výrazně vystupuje nad všechno ostatní, co si jen umíte představit. Není to čtenářský ani posluchačský zážitek, je to hluboký prožitek.

Posuďte sami…

    Ukázka: (kapitola 18) Co všechno se tenkrát Ogemu zjevilo? Zvířata a ptáci. Tenkrát byl mladý, snadno uvěřil tomu, co viděl. Ale tolik věcí se od té doby změnilo. Teď mu chybí víra. Měl ji celý život, pro každého, ale jak stárne, nezbývá mu skoro nic. Je vyprahlý jako les po požáru. A smršť ho smetla. A on teď čeká na smrt nebo bůhví na co vlastně. Viděl toho hodně, i když se vesnici vyhýbal. Nebožtíci z vesnice za ním nechodili, nechtěli do Cherbu Buga. Spíš se mu prostě připletli do cesty, když na ně narazil v tajze. Byli zmatení, za života na smrt nemysleli. Možná mysleli, že by se zabili, ale to bylo něco jiného. Lesní člověk se smrtí počítá a žije s ní. Oni o smrti mluvili, mysleli na ni, ale v hloubi duše s ní vůbec nepočítali. Oge byl unavený. Ruce mu ztěžkly, celé tělo mu ztěžklo…

    Kapitola 23. (6:01) Prázdných domů v poslední době přibývalo. Až třetí dům zkraje nebyl na zámek. Otevřel dveře a vstoupil do úzké předsíně. Vlevo se válely na sebe navlečené koše a navrchu leželo několik přehozených kabátů. U prahu ležely srovnané dřeváky. Spíš na ženskou nohu než na mužskou. Natáhl ruku,a by otevřel další dveře, ale potom si to rozmyslel. Lidí se nebál, ale najednou neměl nejmenší chuť opakovat kdo je a odkud přišel. Ani lidské teplo ho nelákalo. Vrátí se. Vyšel ze dvorku a znovu zamířil k řece. Zahnul proti proudu a vydal se k balvanům, které do poloviny zalévala voda. Ta řeka má ale sílu, řekl si, když uviděl dokulata ohlazené kameny. Sedl si na jeden z nich, zul si boty a nohy ponořil do proudu, aby si odpočinul. Kde budu žít? Přemýšlel a vzpomínal na setkání s otcem. Sorgočo býval vážený kovář, ale řemeslo ho zkazilo. Tunguzové neuměli kovat a kdo to uměl, býval ceněn jako šaman. Bylo výhodné stát se kovářem. Pracovat s ohněm a užívat si vážnost, která k němu přicházela ze všech stran. I rusové ho brali, a to bylo co říct. Nebyl pro ně jen špinavý tunguz, ale to jen do určité doby, než se chopil vodky. To vodka ho zabila. Na tajgu zapomněl a přestěhoval se do vesnice. A Oge? Mluvil o nějakém daru. Labuť a severní vítr. Duch Lučatkana. To trápení s otcem ho přivede do hrobu. Mohl by najít úlevu na dně Tunguzky. Pár chlapů to prý už udělalo. Opili se a postavili se na vysoký břeh. Pak se odrazili a skočili po hlavě na mělčinu. Jejich krev smyla voda a když těla vylovili, nebyl na ně nijak zvlášť hrozný pohled. Matička voda je vzala, řeklo se. A po setmění se k vodě nechodilo, protože se nechodilo, jestli jejich stíny odešly do Cherbu Buga nebo budou v noci obcházet. Nechtěl bych být hladovým duchem jako Lučatkan, usoudil nakonec. V tom okamžiku nad stromy na protějším břehu zablesklo podivné světlo. Blesk? Asi přijde bouřka, řekl si Kuktiče. Jenže v tu chvíli ho něco udeřilo do hlavy, až mu před očima začernalo. Když se probral, všiml si nad vesnicí obrovského šedivého oblaku. Chargí, napadlo ho okamžitě. Chargí je ve vsi. V tu chvíli někde poblíž zakřičela labuť…

    Stačí pár ukázek, aby si člověk dokázal představit naprosto jiný svět, jinou realitu a snad i příběh, který vnímáte na zcela jiných, dosud nepoznaných, koutech své hluboké lidské duše. Chvílemi příběh dojemný, chvílemi neskutečně krutý a syrový, příběh, který zanechává v posluchači hlubokou moudrost, laskavost stejně jako obrovskou a bolestivou rýhu hlubokého smutku.

    Pavlína Brzáková skládala tento příběh postupně během dlouhodobých etnologických výzkumů v oblasti sibiřské řeky Podkamenné Tungusky. Je to ta oblast, kterou v roce 1908 zasáhl meteorit a tato událost poznamenala celý tunguský lid. Dědeček Oge byl šaman, který opravdu existoval a Pavlína skládala příběhy z vyprávění těch, kteří jej osobně znali. Léčil bylinami a při obřadech mu pomáhali hadi, které měl ve své duchovní velikosti v podpaží. To je třeba jev, který je v knize popisován velmi důkladně - kterak se mu hadi v podpaží vylíhli a zrodili… a který si odnášíte jako ten hluboký zážitek, jež je popsán s nesmírnou laskavostí a syrovostí zároveň. Každé slovo, každá věta - má svůj význam. Neoddělitelná, všeříkající.

    A velký díl na tomto audiodíle má samozřejmě i Jaroslav Dušek s doprovodem Ondřeje Smeykala, protože ti skvěle podtrhli dramatičnost, klid, soustředění i obrovské napětí, které se celým devítihodinovým poslechem prolíná.

O autorce:

    Pavlína Brzáková: je spisovatelka a etnoložka, zabývá se studiem sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů, v roce 2008 pak vydala volné pokračování Dědečka Oge s názvem Dva světy. Ve spoluautorství napsala několik knih a působí jako šéfredaktorka měsíčníků Regenerace.

Vydalo nakladatelstvíEminent, 2015, www.eminent.cz

Vydáno: 22. 08. 2015

Přečetlo: 1463 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Renata Petříčková

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)