    Podělme se o několik postřehů o vyrovnávání se s utrpením druhého. Soucítění znamená být s trpícím plně, tiše. Nemá místo pro nadbytečné rozvíření našich emocí. Osobní emoce zatěžují někdy nás i trpícího. Pravé soucítění spíše mlčí, respektuje osobnost a jedná podle potřeby. Většinou lze někomu pomoci nést jeho úděl, ale ne jej z něho vytrhovat. Neznáme osudové zákonitosti, které druhému snad mohou i prohloubit utrpením nitro. Vězme, že pocit velkého štěstí předpokládá i prožití velké bolesti.

    Naše péče by neměla být „uchvacující“, ale podpůrná. Je rozdíl mezi péčí a podporou. Začínáme podporou, tedy snažíme se seniorovi napomoci jen v nejnutnější míře, aby toho zvládal co nejvíce sám. Zachováme tak déle i jeho pocit samostatnosti. Například nečešeme, ale podáme hřeben a zrcadlo. Nemyjeme, ale podáme mýdlo. Zpomalíme tím jak psychický nihilismus, tak svalovou atrofii z nečinnosti. Podpůrný přístup ke stáří znamená co nejdelší zachování důstojnosti, autonomie a seberealizace. Je důležité uchovat svému blízkému co nejdéle životní smysluplnost, přirozenou sociální roli a osobností integritu. Leckterý senior nemůže mít základní seberealizaci - něco někomu dát, něčím mu být prospěšný, něco pro něho zařídit. To je základ pocitu zbytečnosti. Vždy byl někde někým pro někoho. Nyní není nikým pro nikoho. Krom péče je tedy nutná podpora a motivace ke smyslu života. Vše, co vůči němu podnikáme, podnikejme s ním, nejen pro něho. V péči buďme jeho partnery. Pohlížejme na starého člověka ne jako na bezmocný uzlíček, ale s vědomím všeho, čím v životě byl, co vykonal. Berme jeho radosti a starosti vážně. Nemluvme s ním jako s hlupákem nebo jako s dítětem, je to pro něho ponižující. Nemluvme za něho, pokud je schopen říci věc sám. Nikdy nemluvme o přítomném, jako by tu nebyl. I lidé zmatení či v agónii mívají chvilky, kdy rozumějí.

    Pomáhající, který pevně stojí na vlastních nohou, stojí vedle seniora jako jeho svědek, jako někdo, kdo vidí a podporuje jeho snahu, zápas, jeho růst. Odděluje však své energetické Já od seniora. Poznávacím znamením našeho zvládnutí péče o umírajícího blízkého člověka je, že se s jeho stavem umíme vypořádat sami a to i při co nejhlubším poznání jeho utrpení. Neusnadňujeme si situaci falešným optimismem, ale sdílíme vážnost situace, snad i mlčky.

    Jen malému procentu lidí je dnes dopřáno umírat doma mezi svými. Smrt je dnes dehumanizována snad nejvíc v lidských dějinách. Jak se dnes umírá? Buď v nemocnici, často za plentou mezi baňkami a hadičkami, méně často i doma při rozpačitém ponižujícím chlácholení a odhánění dětí, aby snad neutrpěly trauma. Umíráme dnes sami, bez důvěrných a katarzních situací. Čím rozvinutější a pyšnější jsou přírodní vědy, tím obávanější a popíranější je realita smrti. Završení existence vyžaduje, aby člověku bylo umožněno dojít k prožitku klidu a pokoje se sebou a se světem, který opouští. Znamená to proces odloučení se ode všeho, k čemu měl emocionálně nabitý vztah. Pro „dobrý“ přechod na druhý břeh bytí je nejcennější dát odcházejícímu prostor pro rozloučení se a tedy nabytí vnitřního smíru. Podmínky k tomu však musíme navodit my, nemocný tu možnost již nemá.

    Dobré, důstojné umírání je takové, kde je hlavní autoritou sám umírající. V rodině může být „svůj“ až do konce, bez námahy chápat, co se děje. V nemocnici netuší, jak s ním dál neznámý personál naloží. Už toto bývá často psychicky k nepřežití. Sotva může zemřít důstojně, když je bičován záhadnými rozhodnutími okolí, které mu odepřelo podíl na srozumitelných informacích a rozhodnutích o završující fázi jeho života, o medicínských úkonech, o způsobu strávení významné poslední chvíle. Změna prostředí, ztráta soukromí, jiný způsob vykonávání různých úkonů personálem, než na jaký byl nemocný zvyklý, závislost na pomoci jiných lidí, než doma, to vše může vést k frustraci, která činí vše těžším a pacienta ještě křehčím a ještě méně odolným. Doma má vše známé, někdy lze například nahradit uklidňující lék sklenkou vína apod. Vůně jemu známé domácí polévky jej může povzbudit k posílení několika lžícemi.

     S faktem smrti by se měl každý z nás začít vyrovnávat již tehdy, když je zdráv. Kdo chce pečovat o umírající, musí umět zaujmout postoj sám k sobě i k vlastní smrti. Měl by být opravdový, pravdivý a být připraven přijmout druhého, jaký je, tedy zříci se jeho hodnocení, ba i přivádění na víru apod. A lékař? Měl by ztělesňovat vůli k vyléčení a princip života. Je-li nemocný přiveden lékařovou individualitou k tomu, že cítí, jak je lékař prostoupen léčebnou vůlí, vytváří to u nemocného reflex, který je pak prostoupen vůlí uzdravit se. Setkávají-li se takto léčebná vůle a vůle uzdravit se, hraje to v terapii velkou úlohu.

    Dovršení života je dobou, kdy se člověk stahuje do sebe a odvrací se od vnějšího dění. Ve snu, v polospánku i v samomluvě vede dialog se svým životem, bilancuje. Někdo tiše, jen sám pro sebe, jinému při tom pomůže účast druhého. Pak hledá v nás prostor, aby se setkal sám se sebou, se svým životem a vzpomínkami. Snad nejlepší je pro to účastné mlčení; to mu umožní nechat v sobě vyvstat vzpomínky. Umírajícímu se pak může zjevit řád, souvislosti a smysl, spojující různé události a staré viny nabudou nového smyslu.

    Pro své obrácení dovnitř má také menší potřebu mluvit. Slova ztrácejí na významu. Mlčení má přednost. Vstupuje do bezčasí. Pokud se jako přítomní spokojíme s naší mlčenlivou společností, zakusíme uzdravující moc ticha; i my sami budeme vytrženi z každodennosti, i my zakusíme určitý podíl na onom bezčasí, jež v sobě nese dech věčnosti.

    Po smrti blízkého se snažme nepropadnout zmatku. Nic nespěchá. Nechme na sebe působit zvláštní klid tohoto okamžiku. Můžeme se ztišit nebo se modlit - třeba Otče náš, nebo nějaký žalm. Dopřejme si čas na rozloučení. Posaďme se na lůžko a pokusme se vnitřně zklidnit. Uvědomme si: Svět je pouze jeden a v něm nelze přestat být. Má však dvojí formu - viditelnou a neviditelnou. Jsme se zemřelým tedy ve společném světě. Odděleni jsme od něho pouze stavem svého běžného vědomí. Nejlepším lékem na smutek bývá poděkování odešlému člověku i Prozřetelnosti, že nám bylo dáno spolu část života pobýt, putovat kousíčkem věčnosti, vzájemně se poučit, oblažit, dát si kus lásky nebo vypěstovat nějakou vlastnost, například rozhodnost, trpělivost či odpouštění.

    Autor článku Karel Funk bude přednášet na toto téma na festivalu Miluj svůj život v Plzni v neděli 5.7.2015 v Učebně A od 13.00 hod. a následně od 15.00 hod. na další téma.Podrobný program a info na www.ezotera.cz/ano

Vydáno: 22. 06. 2015

Přečetlo: 1385 čtenářů

Zdroj: http://www.ezotera.cz/ano

Autor (vložil): agentura ANO

Zpět na články..

( Sekce Kurzy, akce, semináře není zahrnutá do diskuzí, má strukturu pouze informační )