    „Naše civilizace dělá ovšem něco jiného. Zaměřili jsme pozornost jiným směrem. Jdeme často proti tělesné přirozenosti, neposloucháme skrytou moudrost těla, a zraňujeme se tak na každém kroku. Vstáváme podle budíku v určitou hodinu, nenecháme tělo, aby se probudilo samo. Nečekáme, až se vyspí a dostatečně nabere sílu…

    …Pokud ho probudíme předčasně, není „nastartované“, takže mu pak musíme pomoci. Kafíčkem, panáčkem, prášečkem. Jenomže jak dlouho to hodláme vydržet? Deset let? Patnáct? Dvacet? Než dorazí endogenní deprese, bolesti kloubů a zad, zažívací potíže, migrény, ztráta motivace, syndrom únavy či vyhoření? Nebo tělo přepracujeme tak, že nemůže usnout. Jsme přetažení a nemůžeme spát. A místo toho, abychom meditovali, využili času, vezmeme si prášek na spaní. Prášek jsme a v prášek se obrátíme…“

    To je jen jedno z horkých témat, kterých se Jaroslav Dušek dotýká ve své vlastní Cestě Blázna a v knize, která obnažuje jeho vnitřní duševní i duchovní svět. Zaujala mne proto, že jsem předtím už četla nové Tvarytmy (ta vyšla v loňském roce), proposlouchala několik jeho divadelních vystoupení a pročetla řadu rozhovorů. V ZeMi jsem se s ním vrátila v čase do času těsně před rokem 2012 a je to věru zajímavé čtení. Možná v tom chvílemi vidím už i posun v myšlení lidí. Zatímco to, co ještě před třemi lety popisují autoři jako poněkud kontraverzní a teprve na to upozorňují, dnes jde už o více zažitou složku našich životů. Třeba mám dojem, že obecně lidé více přemýšlení o svých ne-mocech, o lécích, o stravě… To je jistě dobrý začátek.

Vnitřní svět Jaroslava Duška je i plný bolesti

    Zaujalo mne, s jakou lehkostí, pokorou a snad již zpracovanou bolestí píše o svém dětství, které nebylo úplně růžové. Ale s odstupem času pochopil jeho význam a možná to vše stálo za jeho dnešním dospěním do muže, jakým je. Vypráví tu o svých cestách do Mexika, o kamenech, které mluví (pamatujete si jeho dokument v TV? Úžasný, tady jsem si ho opět připomněla), o zážitcích z filmů, ve kterých spatřuje poselství i o přednáškách. Jak otevřený je jeho svět, tak vnímavý je on sám. A nejlepší na tom všem je, že přesně takový může být každý. Když se otevřeme okolnímu světu, rázem vidíme jinak. V knize je mnoho, příliš mnoho reálně viděných situací, které nevidíme, protože jsme příliš zaběhlí v tom koloběhu honby za živobytím… a to jsou chvíle, kdy se člověk zastavuje a probouzí se. Jak to proboha žiju, vždyť já to takhle vůbec nechci?

    Na druhou stranu je tu i několik míst, ve kterých sálá důvěra, že všechno bude jednoho dne dobré. A já se k Pavlíně Brzákové i Jaroslavu Duškovi připojuji a moc si přeji, aby to opravdu jednou takhle bylo. Aby se ke slovu opět vrátilo „dané slovo“ a lidi nemuseli podepisovat umně a vychytrale sepsané pojistné smlouvy a nechat se držet strachy… Abychom se opravdu zase stali součástí toho úžasného živého procesu a souhry vesmíru.

    Vyprávění v knize ZeMě je výtečnou tapiserií myšlenek, životních zážitků a vlastních úvah člověka, který opravdu žije. Pozoruje lidskou společnost, lidskou moudrost a vše přebírá zdravým selským rozumem a svým srdcem. V dokonalé harmonii. Když čtete, je to jako by se svět kolem vás utišil, zmizel… a jste tu jen vy a Jaroslav Dušek. Ten doslova tahá z vašeho nitra vaši vlastní moudrost, dívá se vám skrze písmenka pevně do očí a říká: „Ale ty to umíš taky, víš to?“

A má pravdu.

Jedinečný, niterný až intimní zážitek to je - číst tuto knihu.

A závěr by měl být asi takový, jako je závěr samotné knihy ZeMě:

    „Lidé se vracejí k přírodě a do přírody. Někteří si pěstují plodiny pro svou potřebu, někteří jen tak z radosti pečují o kus země. Nemá to co dělat s nějakým obchodním či podnikatelským záměrem. Vstupují do náruče Života a přestávají se bát. Začínají chápat, kdo ve skutečnosti jsme. Staví si soběstačné nezávislé domy. Pomáhají si navzájem. Scházejí se, radují se, zpívají, tančí, hrají a tančí. Baví je to a posiluje. Nacházejí svou skutečnou sílu, svou pravou tvář, své pravé Jméno, nepotřebují ochranu bezpečnostních složek, nenastavují ostatním přijatelnou společenskou masku, nelpí na falešném renomé či na nahromaděném domnělém jmění, přestávají hrát hry ega a vstupují do Proudu Existence. Cítí, že Země je živá, Slunce je živé, Voda je živá, Vzduch je živý, Oheň je Život sám.

O autorech:

Knihu sepsala jako autorizované vyprávění Jaroslava Duška Pavlína Brzáková

    Etnoložka, která se zbývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů - Goromomo goroló - vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana - vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló - Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem. Poté následovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge - Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová - štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová - Zákony štěstí (2010). Je také autorkou pohádkových příběhů pro děti Helinda a klekánice (2009). V roce 2014 napsala s Jaroslavem Duškem další knihu, která dostala název TVA RY TMY - TMA RI MY. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace.

Kresby do knihy vytvořil Zbyněk Zenkl

    Narodil se 7. Listopadu 1964 v Ostrově nad Ohří. Toho dne byl úplněk. Dětství strávil v Sezimově Ústí u Tábora, než jeho rodiče postavili dům, bydleli v upravené stodole. Rád si hrál na pískovišti s vláčky, v mládí jezdil s rodinou na vodu a chodil pěší túry. Vyučil se ovocnářem-sadařem a nějakou dobu v tomto oboru pracoval. Nyní působí v chráněné dílně Rolnička, kde pracuje v dřevodělně, navštěvuje výtvarný kroužek a vyrábí máčené svíčky.

    Dovolenou tráví s tatínkem, často v Čechách, ale také v zahraničí. Zbyněk je nadšený turista a výborný plavec. Rád houbaří, má výbornou orientaci a nikdy se neztratí. Říká, že má s Jardou Duškem hodně společného: oba rádi maskují a obarvují život, jsou dobrodruzi, přívětiví, magnetičtí, mají v sobě dramatickou lehkost.

    Myslí si, že si ho Jarda zvolil jako ilustrátora proto, že dokáže vidět v mracích a neklepe se u malování. Nabídka ilustrovat knihu ZeMě ho potěšila a na obrázcích pracoval s velkým zájmem. Má za sebou několik samostatných výstav. Okolí si moc cení jeho výjimečného chápání světa.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2012, www.eminent.cz

Vydáno: 13. 03. 2015

Přečetlo: 1529 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Renata Petříčková

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)