    Partnerství naplněné láskou je vrcholem života. Když jste s partnerem propojeni láskou, máte k sobě navzájem plně otevřené srdce, a pak síla, která vás spojuje, nemá obdoby. Cítíte se vyplněni, vyživováni, a i když nejste spolu, cítíte, že vaše energie je celistvá. Sdílíte spolu své každodenní prožitky, těšíte se na sebe, máte radost, i když se zrovna „nedaří“, objímáte se a cítíte, jak vás něco hlubšího spojuje. Je to reálné? Všichni po tom touží, a přesto je většina vztahů zdrojem stresu a napětí. Jak to?

    Princip je jako vždy jednoduchý, jen uskutečnění je obtížné. To, co nám komplikuje vztah, je přesvědčení, že naše potíže nosí partner. Protože nechtěné emoce přichází s ním, ale jsou naše. Všichni touží po lásce a všichni „vědí“, co by měl partner změnit, abychom měli lásku. Jelikož to partner také „ví“, nemůžeme se dohodnout, a buď rezignujeme anebo bojujeme. Obojí ničí lásku. Láska nám pak chybí ještě víc. Když to přesáhne určitou mez, rozcházíme se a hledáme někoho, kdo by byl „lepší“. S kým bychom se nemuseli měnit, a kdo nám nebude nastavovat zrcadlo. Žádný takový neexistuje, a pokud nedokážeme změnit svoje vnímání, svoje vědomí, lásku nenajdeme, nemůže nám ji totiž nikdo přinést! Jedině když změníme sebe, může přijít jiný partner, nefunguje to naopak.

    Musíme nejprve objevit lásku v sobě, přiznat si vlastní překážky a odpory. A přiznat si, že i ti předchozí partneři byli ti správní, kteří nám nevědomě ukazovali cestu. Ten, kdo nám zrcadlí naše podvědomí a programy. Pokud máme odvahu si to přiznat a uvidět, pak jsme na správné cestě. Ovšem je přece tolik snazší hodit to na partnera. Je přece evidentní, že chodí pozdě, koketuje s jinými, popíjí, nectí duchovní zákony, atd., a každý mi to uzná. V tom právě tkví ta hra mezi námi, nevědomě si tak vzájemně odkrýváme naše „díry“, stará zranění, která nás oddělují od lásky. Je snazší být nešťastnou obětí, která obviňuje, než tím, kdo přijímá svou zodpovědnost. Když má partner závislosti, znamená to, že mám také závislosti! Žádní druzí neexistují, každého poznáváme jenom jako výsledek vlastních projekcí, vlastních představ.

    Ve většině partnerství probíhá boj, skrytý anebo otevřený. Na začátku je to boj o prosazení hodnotového systému. Každý si přináší jiný ze své rodiny, a každý ten svůj považuje za správný. Oba jsou správné, ale jiné. Nakolik bojujeme, ukazuje, nakolik ctíme, či nectíme partnerovy rodiče. Jestliže jednoho z partnerových rodičů nedokážeme přijmout, raději bychom do takového vztahu neměli vstupovat. Zároveň, protože vše je jen a jen o mě, mi to ukazuje, že někoho ve své rodině také nepřijímám. Dalším bojem, vážnějším, je boj o doplňující energii. Dnes vychovávají muže především ženy. Problém je, že často nemají úctu k pravému otci syna. Došlo to tak daleko, že často je i ženě jedno, kdo bude otcem a soustředí se jen na to, kdo bude vychovávat. Myslí si, že lze najít lepšího, správnějšího otce. To nelze, správný je pouze pravý rodič. Syna oddělí od otce a vyroste z něho maminčin chlapeček. Dělají to tak zase především otcovy holčičky, ty si zase citově připoutal otec, který si nerozuměl se svoji ženou. Výsledkem je, že ženský muž si nachází mužskou ženu, ženu s převažujícími mužskými vlastnostmi. Ženu tvrdou, praktickou, dominantní, schopnou se snadno prosadit. Zpočátku se velmi milují, ale brzy poté bojují. Nezřídka taková velká láska končí i násilím.

    Nejvážnějším bojem je ovšem podvědomý boj mezi muži a ženami. Ubližovali jsme si navzájem celá staletí. Oba zde musí uznat, „ano, ubližovali jsme vám, je nám to teď líto.“ A dále, „potřebujeme vás“. Muži ubližovali ženám fyzicky a ženy psychicky. Muž je zranitelnější psychicky a žena fyzicky. Dnešní právo tento boj ještě zesiluje, neboť muž je zpravidla uznán viníkem. Pravda je ovšem taková, že jsou spolu spřažení a každý má svůj podíl.

    Co léčí lásku? „Miluji tě a vážím si tě takovou a takového, jaký jsi.“ Co potřebuje muž? Potřebuje hlavně cítit, že jeho mužství je respektované a přijímané. A žena? Potřebuje pozornost, hlazení, mazlení a cítit, že muž ji vnímá, naslouchá a nesráží. Děti se odvíjí od partnerství. Když je v partnerství láska, děti se cítí spokojené a nepotřebují tolik času od rodičů. Děti hlavně potřebují pozornost a vědomí, že rodiče se milují anebo alespoň uznávají. Pak mají pocit, že jsou dost dobré.

    Řádem lásky je, že kdo přichází dřív, má přednost, ale nový vztah má přednost před starým. Proto také sex s někým dalším předchozí vztah přerušuje anebo často i ukončuje, protože vytváří novou vazbu. Sex vytváří vazbu, ne láska, neboť sex může dát život! Rodiče tedy mají přednost před dětmi. Ale dítě s předchozího partnerství má přednost před novým partnerem. Děti musí počkat a daří se jim lépe, když dáváme přednost partnerovi a jeho přiměřeným požadavkům. Ony nepotřebují náš veškerý čas, ony se především potřebují cítit přijaté a milované. Kdo má postoj „děti jsou na prvním místě,“ ztrácí partnerství a děti se cítí nejisté. V rodině s nevlastními dětmi lásku podporuje, když nevlastní rodič do výchovy nezasahuje. Řádem lásky je, že pravý rodič je pro dítě důležitější. Dalším řádem je, že i předchozí partner mého partnera si zaslouží moje uznání. Základními řády jsou, že rodiče dávají a děti přijímají a vrací to tak, že to dávají dál a že muž dává a žena přijímá. Děti, které to převrátí, často onemocní.

    Važte si zklamání. Dnes lidé utíkají před bolestí. Kdo se neprotrpí svým vztahem, nemůže lásku poznat. Ta bolest je léčivá, znovu sjednocuje. Často se zakrývá žárlivostí, žárlíme, protože nechceme cítit bolest, nechceme si přiznat zranění, pocit opuštěnosti anebo méněcennosti. Velké žárlivé scény ukazují na velké rány z dětství. Jak to léčit? Uvědoměním a pěstováním síly s bolestivými pocity zůstat. Když si je prostě uvědomuji, aniž bych sklouzl k jejich zamaskování obviňováním, časem samotné vědomí ránu zacelí. Nikdo dnes však nechce platit tak vysokou cenu, takže hodnotné věci ztrácíme. V kurzu jsou zamilovanost, euforie, je to však laciné zboží, které nevydrží dlouho.

    Co se týče léčivé síly partnerství, až sem dojdou jen lidé, kteří už pochopili, že není za čím se hnát, co dosahovat, a že jediná cesta, která má smysl, je cesta dovnitř, k lásce. Partnerství může být léčivé. Když se jin a jang spojí, energie se probudí a zaplaví tělo i mysl. Nabíjí a vyživuje. Milovaná žena je léčitelem pro muže a milovaný muž pro ženu.

    Porozuměli jste? Chcete se dozvědět víc a naučit se s tím pracovat? Naučit se umění zvané "partnerská láska"? Přijďte se na toto téma zúčastnit workshopu Léčivá síla partnerství na festivalu Miluj svůj život v březnu v Praze. Naučíte se, jak být sám sebou ve vztahu, a přitom nebojovat. Jak přijímat a vnímat sami sebe a toho druhého. Jak nalézt úctu, vděčnost a jak je projevovat, jak cítit lásku! Láska je umění, které se musíme učit. Láska není dar, který přichází nezávisle na nás a našich schopnostech, i když to tak v zamilovanosti vypadá. Náš vztah a kvalita lásky v něm jsou odrazem našeho nitra a lásky, kterou jsme schopni v sobě nalézt, vytvářet a kultivovat. Anebo nelásky?

    Autor článku Rostislav Tomanec bude přednášet na festivalu MILUJ SVŮJ ŽIVOT v Praze v sobotu 7.3.2015 v Učebně C od 12.00 hod. a dále povede na toto téma pracovní dílnu týž den v Učebně E od 15.00 hod. Více na viz zdroj.

Vydáno: 14. 02. 2015

Přečetlo: 1435 čtenářů

Zdroj: http://www.ezotera.cz/ano

Autor (vložil): agentura ANO

Zpět na články..

( Sekce Kurzy, akce, semináře není zahrnutá do diskuzí, má strukturu pouze informační )