Temná, vylidněná místa ztělesňují klišé v ohledu na přítomnost démonických bytostí. Racionalizací však nutně musíme dojít k závěru, že tma a liduprázdno vpravdě představují lákavý prostor pro osídlení neznámými formami aktivity.

Text: Michal Misík

    Tuzemský člověk, našinec, zřejmě pod omamným vlivem nekonečné kinematografické masáže, téměř až dogmaticky prosazuje přesvědčení, že k paranormalitám dochází zpravidla jen na území Spojených států amerických. Dá se to pochopit - strach navozující lokace a osvědčené filmové mechanismy umocněné tklivou hudbou přimějí kdekoho zapochybovat o mantinelech normálna našeho světa. Uvěřit je pak o to snazší.
    Zkazky o nadpřirozených jevech lze rovněž dohledat na našem území, nicméně zde je spojitost podtrhována zejména dávně historickou povahou takovýchto událostí. Za všechny můžeme uvést notoricky známé mantry českých záhadologů - tajemné symboly na věži Markomance Hradu Zvíkov, hrdlo jámy pekelné na Housce nebo pohřebiště upírů pod městem Čelákovice.

    Tvář pražské městské části Vysočany zaznamenala v posledních letech dotek omlazujících líčidel. Nové budovy zametly se starými pořádky a oblast se přeměnila v nekonečnou honbu za pošetilostmi všedního dne. Vše staré, oprýskané a zdánlivě nepotřebné bylo odehnáno až za samotný okraj zájmu. Urbanizmus přestal vyprávět svůj příběh města, pročež zatrpkl, a spousta odborníků se jala odhadovat, kde by mohlo dojít k eventuální emanaci jeho zášti vůči roztažnosti moderního myšlení. Rázem, jako by byly ze sborníku vymazány všechny allegro verše. Jako by ni žádná tragická událost nestihla osud trpícího vepsat do tvrdé věčnosti kamenných zdí. Mylné smýšlení.

    Dálnovýchodní kultury ponechávají při rozšiřování lidských sídel svým duchům třebas i symbolická útočiště, svatostánky či část prostoru místnosti k jejich uctění. Budovatelské buldozery ve střední Evropě však smetou do zdánlivého zapomnění vše, co jim stojí v cestě. A ze zdí a zeminy vyhánějí i okem neviditelné. O podobné násilné koncentraci sil, které se na tom kterém místě vyskytovaly, žily své příběhy paralelně s obyvateli města, se nepřímo zmiňoval již E. A. Poe. Esence starobylých sil poté vyjevuje svoji tvář na základě nerozklíčovatelných principů. V ojedinělých případech lze z takových případů vyčíst pouhý časový cyklus. Právě podobné příčiny mohly stát za zrodem přízraku z vysočanského nádražního podchodu. Člověk zahnal celé společenství geniů loci do míst, kde jim častý kakofonický hřmot od ocelových kol projíždějících vlaků nedopřává ani pokojný exil.

    19. srpna 2011, výpověď svědka č. 1, dr. Milana H.: „Místo mne vábilo svojí zdánlivou starobylostí, což je v odrazu celkového vyznění čtvrti něco unikátního. Výjimečná hra nazelenalého světa a stínů v podchodu pro mne jakožto pro fotografa-entuziastu představovala zhmotnění mých ideálních představ o nočním fotografování. V jeden okamžik, když se tunelem rozeznělo dunění projíždějícího nočního rychlíku, se na konci dohledu v chodbě objevil jakýsi člověk v černém hávu. Nedokážu jej popsat přesně, nicméně i přes vzdálenost a specifické světelné podmínky jsem nabyl přesvědčený, že se obskurní entita napolovic mísila s okolním vzduchem. V mé paměti za svůj několikavteřinový výskyt nenabyla celistvé, hmotné podoby. Následně zmizela. Neodešla. Zmizela. A právě proto s odstupem času věřím, že se nejednalo o člověka. K události došlo kolem jedenácté hodiny noční. “

    7. července 2013, výpověď svědka č. 2, Davida R.: „Mohlo být tak kolem 22:00, byl teplý letní večer. Sešel jsem se psem od kraje parku a procházel kolem vinných sklepů, v oblasti se občas pohybují všemožná podivná individua, takže se tam nikdy necítím úplně nejlépe. Boční tunel nebyl jedinou cestou k domovu, nicméně tou nejkratší ano, a proto -, byť s vcelku nepříjemným pocitem - jsem si ji zvolil. Zatuchlé navlhlé klima tunelu rozechvěl burácející vlak nad mou hlavou.
    Vtom se zhruba dvanáct metrů přede mnou objevila postava, promnul jsem si rychle oči, jelikož zkrátka nebylo možné, aby se tam někdo jen tak zjevil. Nepřišel, odnikud nesestoupil ani neseskočil. Nadto jsem nedokázal pochopit, že skrze jakýsi plášť toho čehosi v oblasti hrudi lehce pableskuje záře tunelové lampy. Pak to na mě upřelo pohled. Ta tvář pod nějakou kápí odrážela snad všechno světlo podchodu. V tu chvíli vezmu nohy na ramena a můj pes mě následuje tak poslušně jako nikdy předtím. Na jednu stranu nevěřím na duchy, na tu druhou si nedokážu rozumem vysvětlit, že bych byl vloni zahlédl jen výtvor nějakého vtipálka. Už tamtudy nechodím ani přes den.“

    Ještě záhadněji působí skutečnost, že se očití svědkové přízraku z tunelu náhodně setkali a zcela nahodile zapředli rozhovor o svém uzření démona, aniž by se o tom kdy předtím šířili například např. na sociální síti. Jistě, o jejich neprovázanosti dosud panují jisté pochyby.
    Úkaz se opakovaně odehrál za horké letní noci, což nahrává teorii stojící na pevných pilířích fyzikálních zákonů. Jde v tomto případě jen o hru teplého vzduchu zvenčí ochlazujícího se v útrobách 30 metrů dlouhého tunelu? Mají na zrození přízraku svůj podíl také vibrace a zvukové rezonance projíždějících drážních souprav? Nejde pouze o výplod lidské fantazie, podpořený ponurou atmosférou hlučné podpovrchové konstrukce? Dle informace PČR během posledních let v blízké oblasti nevzrostla četnost pohřešovaných osob.
    V současné době probíhají rozhovory obou svědků s parapsychology a historiky, majíce všechny zúčastněné dovést k případné otázce, zdali přízrak svým vyjevením neprojektoval do obou mužů jakési poselství. Zjeví se éterická bytost v plášti dle dvouleté periody v létě roku 2015, či se snad již vystavila zraku mnoha jiných chodců?

Popiska

Pod svícnem je největší tma: moderní doba nezapudila paranormality do sféry archivního tajemství, přízraky dneška představují společenský element spoléhající na liknavost a cynismus běžného člověka spěchu.

Vydáno: 13. 12. 2014

Přečetlo: 1931 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Michal Misík

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)