    Priznam sa, ze som o tejto kulture nikdy predtym nepocula. Neni na tomto nic paranormalne ani ezotericke, docela dobre vedci popisali jak zanikla, ale stale lustia znaky a pismo, ktorym disponovala. Jak bola vyspela, mala vlastny zavodnovaci system, hygienicke zariadenia, co je na tu dobu unikat.

    Mna ale zaujala ina vec, jak bola tato kultura znicena a dobyta, nahradena narodom Arjov resp. vedskou kulturou, ktora je znamejsia. Arijska kultura bola daleko primitivnejsia nez Harappska a predsa (toto tvrdenie mam z ineho zdroja, neni to tak zvyraznene v tomto clanku, ale mozte najst na nete).... napriek vyspelosti Harappskej kultury, neboli schopni odolavat najazdom primitivnych v tej dobe, kmenov. To mi nejak naznacuje, ze cim vyspelejsia kultura, tym menej pripravena na vojenske tazenie a nejak si nepripusta prepadnutie. Netvrdim, ze obrana statu alebo kultury je hlupost, ale pokial ste vyspeli po vsetkych strankach, tak nepocitate s tymto. Venujete svoj cas a pozornost inym prospesnym veciam, nez je obrana. Mozno niekto povie naivita, ja hovorim vyspelost. A velka skoda, ze potom primitivnejsi Vas ovladne len preto, ze nic netvori, ale zato je otrlejsi vo veciach, ktore by vyspeleho jedinca alebo kuluturu, jak chcete, ani nenapadlo. Tato kultura uz pozna lotosovu polohu a bajne bytosti, tak je dost mozne, ze je predchodca hinduizmu a budhizmu. Neskor sa zmiesila s inou, ale podla mna obrovska skoda v dejinach....

    Preto toto moze byt aj voditko, jak zanikli tie najvyspelejsie civilizacie. Mohlo to byt ovela prozaickejsie nez si my myslime. Tu je cely clanok:

Geografie

Protoindická kultura zabírala velkou část dnešního Pákistánu (především Sindh, Paňdžáb a Balúčistán) a severozápadní Indie (hlavně Gudžarát, Harijánu, Paňdžáb a Rádžasthán). Osu protoindické civilizace tvořila řeka Indus a v době svého největšího rozmachu kultura zabírala území o délce přes 1400-1600 km a šířce přes 1100 km. Některé pozůstatky harappské kultury byly nalezeny i v sousedních zemích jako je Afghánistán, Turkmenistán či Írán.

Mezi nejdůležitější centra protoindické kultury patřila Harappa a Mohendžodaro. Každé z těchto měst měřilo po obvodu více jak 5 kilometrů. Další významná centra protoindické civilizace jsou např. Naušahro, Kót Dídží, Músá Khél, Amrí či Lóthal. Dosud bylo nalezeno více než 1000 větší či menších center, které vykazují až na menší obměny regionálního rázu příslušnost k jedné kultuře, které se dnes říká harappská. I přesto se však občas naskýtá otázka, zda kultura poříčí řeky Indu nebyla rozdělena na dva mocenské celky s centry v Harappě a Mohendžodaru.

Charakteristika

U všech větších harappských měst se lze setkat se stejnou urbanistikou strukturou. Ulice byly pravoúhlé a na západní straně města se nacházela opevněná citadela. Ke stavbě měst se používalo pálených cihel o nejčastějších rozměrech 28×14×7 m. Obytné domy prostého obyvatelstva byly obvykle dvou či vícepatrové a měly čtvercový půdorys zabírající plochu okolo 90 m?. Uprostřed těchto domů bylo nádvoří, které sloužilo k přípravě jídel, případně ustájení drobného zvířectva. Vstupní dveře do těchto domů byly obvykle z úzkých postranních uliček okolo domu. Domy byly vybaveny koupelnami, splachovacími záchody, skladem s potravinami a někdy i studnou. Z domů vedl odpadní systém ústící do kanalizačních kanálů vedoucích podél jednotlivých ulic pod jejich úrovní.

Obyvatelstvo a řemesla

    Stejně jako je nejistý původ tvůrců harappské kultury, je nejisté i etnické složení obyvatelstva protoindické civilizace. V počátcích badatelé hovořili o několika rasových typech, na základě novějších poznatků se však většinová badatelská obec přiklání k názoru, že Harappané z většiny vykazují evropoidní rysy. Z dob protoindické civilizace bylo nalezeno několik pohřebišť s kosterními pozůstatky Harappanů, přičemž k největším patří harappské pohřebiště, kde bylo nalezeno přes šedesát koster. Z těch antropologové odvodili, že obyvatelé Harappy se dožívali nízkého věku v průměru okolo třiceti let a jejich průměrná výška se pohybovala od 165 do 175 centimetrů.

    Nejdůležitějším zdrojem obživy Harrpanů bylo zemědělství. Pěstovali především pšenici a ječmen a podle nálezů rýžových slupek z Lóthalu je možné, že v některých oblastech byla pěstována i rýže. Další hojně pěstovanou plodinou byla bavlna, která tvořila jeden z hlavních vývozních artiklů. Zemědělské výrobky se z vesnických center odvážely do městských sýpek, kde byly připraveny k dalšímu zpracování či přímé spotřebě. Dosud nebyl učiněn nález, který by dokazoval, že Harappané používali kovový pluh; moderní výzkumy ukazují, že Harappané místo kovového pluhu používali dřevěných rádel.Někteří historici jako D. D. Kósámbí zastávají názor, že harappská kultura znala a používala zavlažovací systémy. Kósámbí tak usuzuje na základě několika náznaků v Rgvédu. Harappané běžně chovali ovce, kozy, drůbež, prasata a různé druhy skotu.

    Harappané byli znalí lití mědi i bronzu. Mimo uměleckých předmětů se z těchto materiálů vyráběly především ruční nástroje a užitkové předměty jako jsou sekery, nože, zrcadla a různé druhy zbraní, jichž bylo nalezeno poměrně velké množství. Tyto nástroje se vyznačují strohým opracováním a často nízkou technickou vyspělostí (např. násady na sekery nemají otvor pro topůrko, takže se musely k němu přivazovat). Bronzových nástrojů se užívalo častěji než měděných, jelikož měď byla drahý dovozní artikl, který se dovážel z oblastí dnešního Rádžasthánu nebo Afghánistánu. Mimo bronzových nástrojů bylo v harappské kultuře hojně rozšířeno používání nástrojů z kamene. Typickým nástrojem kultury byla kamenná čepel s rovnoběžnými hranami vyrobená z pazourku.

Umění

Z harappské doby se dochovala celá řada uměleckých předmětů, veškeré jsou však menších rozměrů. Mimo pečetidla zůstalo dochováno množství hliněných nádob a dalších hrnčířských výrobků jako jsou talíře, poháry, misky apod., které jsou často pokryty ozdobnými ornamenty a motivy. Vzorce na červené keramice jsou většinou geometrické či zobrazují zvířata nebo lidi. Bylo nalezeno i větší množství hrubě opracovaných hliněných figurek, které byly pravděpodobně vyráběny hromadně. Další skupinu uměleckých předmětů tvoří bronzové plastiky, kterých se však nalezlo jen několik. Dochovalo se i množství terakotových, hrubě opracovaných sošek, které většinou představují voly, buvoly či nahé ženy. K nejznámějším kamenným sochám patří mohendžodarská busta muže, který bývá označován jako "velekněz", byť není prokázáno, že jím skutečně byl. Tato busta představuje muže se zamyšleným výrazen s mírně vztyčenou tváří a zastřiženým vousem, na sobě má plášť s trojlístkovým ornamentem.

Písmo či symbolický systém

Z dob Harappanů se dochovaly četné nápisy, které s největší pravděpodobností představují písmo. To se nachází především na malých pečetidlech, jejichž rozměry se pohybují okolo 4×4 cm, 5×5 cm atd. Takřka vždy jsou jejich plochy rozděleny na horní a dolní část, přičemž dolní část zabírá obrázek zvířete a tu horní znaky. I přes dlouholeté úsilí badatelů však zůstává nerozluštěno. Dosud se podařilo s jistotou dokázat jen to, že písmo má 398 znaků, psalo se zprava doleva a že je logosylabického charakteru (znak vždy zastupuje slovo).

Práci badatelům ztěžuje fakt, že není vyjasněn původ Harappanů a tím ani jejich přiřazení k některé z jazykových rodin. Dosud bylo publikováno přes 50 odborných studií, jejichž cílem bylo rozluštění harappského písma. Tyto práce se často opírají o snahu prokázat příbuznost harappského písma s drávidskými či indoevropskými jazyky. Zejména indičtí, nacionálně orientovaní badatelé se snaží doložit spojení harappského písma a sanskrtu. V badatelské obci se však objevily už i takové pokusy, které se snažily dokázat příbuznost písma Harappanů s egyptskými či mínójskými hieroglyfy, značkami na etruské keramice, symboly nalezenými na Buddhových chodidlech z Malediv či dokonce glyfy ze střední Ameriky. O luštění harappského písma se pokusil i český badatel Bedřich Hrozný, který je znám především coby rozluštitel chetitštiny. Luštění písma navíc ztěžuje okolnost, že badatelům schází bilingvní nápis, a že nápisy na pečetidlech obsahují s největší pravděpodobností pouze praktické informace jako je jméno vlastníka či cílové město, kam se pečetidla dopravovala spolu se zbožím.

Obchodní styky

Harappská kultura měla obchodní styky s různými zeměmi. K těm nejvýznamnějším patří především oblasti Mezopotámie, což dokazují nejen vykopávky z Uru, Kiši a Tel Asmaru, kde byla nalezena malá pečetítka používaná k označování jednotlivých obchodník zásilek, ale i akkadské a sumerské texty. Zboží se do oblasti Mezopotámie dováželo po suchozemské i mořské trase. Karavanní cesta pravděpodobně vedla přes východní Írán, významné překladiště bylo v Tepe Jahjá. Hlavním harappských přístavem byl s největší pravděpodobností Lóthal na Káthijávárském poloostrově. Lóthal bylo malé město o rozměrech pouhých 300×600 m a systematické vykopávky zde započaly až v roce 1956. Zdejší přístaviště vybavené lodními doky bylo spojeno s mořem uměle vyhloubeným kanálem. Hlavním vývozním zbožím do mezopotámské oblasti byla bavlna, polodrahokamy a slonovina, naopak z Mezopotámie proudily do oblasti Poindí především drahé kovy.

Pozdně harappská kultura a zánik

    Někdy kolem roku 1900 př. n. l. se harappská kultura postupně začala transformovat a upadat. Období, které tímto nastalo a trvalo zhruba po dalších 600 let, se označuje jako pozdně harappská fáze či období pohřební kultury H. V této době pozdně harappská kultura již nedosahovala takového územního rozsahu jako ve své předchozí vrcholné fázi. Je pravděpodobné, že pohřební kultura H byla společně s bárskou kulturou jakýmsi odrazem kolonizace Indoárijců do oblasti údolí Indu. Název pohřební "kultura H" je odvozen od "oblasti H", což je pojmenování pohřebního místa nalezeného v Harappě, kde se našly pohřební, barevně zdobené urny. V dřívějších dobách byli mrtví pohřbíváni v rakvích a až v pozdější době začali být spalováni a jejich ostatky umisťovány do uren. Tato skutečnost může naznačovat jakýsi náboženský posun, avšak také může být výsledkem ekonomických a politických změn.

    Příčiny postupného úpadku a následného konce harappské civilizace není jasný. Nicméně nastal někdy v polovině 2. tisíciletí př. n. l. v době, kdy na území severozápadní Indie začínají ve vlnách pronikat Indoevropané. Je tedy možné, že indoevropské kmeny si postupně podrobovaly a pobíjely zdejší obyvatele, kteří byli - když ne pobiti či promíšeni s Indoevropany - zatlačeni na jih subkontinentu. Tato teorie by pak podporovala hypotézu o drávidském jazyce Harappanů (drávidské jazyky jsou rozšířeny především v jižní Indii). Podle jiné hypotézy nastal konec harappské civilizace následkem přírodní katastrofy; v oblasti poříčí Indu se nabízí povodeň. Archeologické průzkumy v mnohých městech (zejména v Mohendžodaru) prokázaly, že záplavy ve městech, způsobené změnou řečišť a zvýšenou hladinou řek, nebyly výjimkou.

    I když byl zánik protoindické civilizace předznamenán už dlouhodobým úpadkem zaviněným pravděpodobně i klimatickými změnami, mnohé důkazy svědčí o tom, že její zánik byl dovršen náhlou událostí. V Harappě a Mohendžodaru byly nalezeny kosterní pozůstatky Harappanů nesoucí známky násilného usmrcení. To by sice mohlo podporovat teorii o vpádu nějakého neznámého etnika (možná samotnými Indoevropany) a zasazení poslední rány harappské civilizace formou masakru obyvatelstva dvou hlavních měst, avšak velmi malý počet podobných koster tyto závěry zpochybňuje.

Vydáno: 20. 05. 2013

Přečetlo: 1900 čtenářů

Zdroj: http://www.zivot-laska-svoboda.blog.cz

Autor (vložil): Sylvia

Zpět na články..

Komentáře k článku...