    Úvod: Tento příspěvek pojednává o zemském světelném fenoménu, který mě už nějakou dobu velmi zajímá a přitahuje. V rámci svého 4 měsíčního pobytu v Oslu (Norsko), jsem si nemohl dovolit nenavštívit proslulé údolí řeky Hessja, jehož tajemství vám poodhalí další řádky. Upozorňuji, že příspěvek je na místní poměry velmi dlouhý a obsáhly a taky trochu neutříděný :). Nejdříve v příspěvku představuji údolí a jeho záhadu, dále pak vyprávím příběh z mé vlastní výpravy. Poté příspěvek pokračuje jinými podobnými fenomény ze světa a z různých časových úseků. Tím jsem chtěl docílit zarámování podobných fenoménů do širších souvislostí a dát jim ucelený kabát. Upozorňuji, že za všechny informace neručím, něco málo je zkopírované z jiných webů, na druhou stranu tyto webové stránky nejsou „impaktové“, takže to snad moc nevadí :).

Lokalizace Hessdalenského údolí

    Údolí se nachází přibližně 100 km JV od města Trondheim a 50 km SZ od hornického města Røros. Údolí je pravděpodobně pojmenované podle řeky Hessja, která se zařezává do místního převážně rulo-svorového podloží. Orientace údolí má téměř S - J průběh a jeho délka je cca 12 km. Okolní kopce nepřesahují nadmořskou výšku 1200 m a na první pohled se údolí nijak neliší od jiných.

    Po asi 6 hodinové cestě vlakem z Osla jsem vystoupil na zastávce v malém městečku Alen, které leží asi 35 km SZ od města Røros a s cílem přenocovat několik nocí v údolí jsem se pěšky vydal směr Hessdalen. V Alenu jsem nakoupil hlavně jídlo a pití na první hodiny (počítal jsem s tím, že v horách naleznu nějaký dobrý pramen a také, že ano :)). Po docela vyčerpávajícím sedmikilometrovém pochodu s nějakým tím převýšením jsem pozdě večer dorazil k opuštěné stanici norského červeného kříže, kde jsem si postavil stan a založil si tak základnu pro nadcházející výpravy do údolí.

    Proč jsem se do tohoto údolí vlastně vypravil? Nejlépe to snad vystihne následující text. „Dne 24. září 1982 jel norský horník Bjarne Lillevold se svým kolegou na mopedu domů, když tu najednou spatřili světlo, které sestupovalo z horských výšin k lesu poblíž malého městečka Alen. V době, kdy dojeli k Alenu, se předmět vznášel těsně nad stromy. Pak připlula ze stejného směru další světelná koule a zastavila se kousek pod prvním světlem.

    Když se oba muži přiblížili k domovu, spatřili jedno stavení zalité tak jasným světlem, až se zdálo, že hoří. Vedle něj stál nějaký předmět, větší než samotná budova. Vypadal jako vánoční stromek obrácený špičkou dolů. Blikala na něm červená světélka. Asi dvacet minut sledovali, jak se pohybuje nahoru a dolů jako jojo. U země se světlo ztrácelo a Lillevold se skrze ně mohl dívat jako přes čiré sklo, směrem nahoru však byla světla tak jasná, že na ně sotva mohl pohlédnout.“

    Obyvatelé údolí řeky Hessja a jeho nejbližšího okolí nastřádali takových příběhů v tomto období desítky, a tak netrvalo dlouho a počátkem 80 let začali norští vědci světelný jev zkoumat. První, kdo se začal o tento fenomén zajímat, byl norský profesor Erling P. Strand a jeho tým. Právě v 80. letech byla světla velmi často pozorována - až 20 hlášení týdně, dnes už je to jen asi 20 pozorování za rok. I po více jak 30ti letém výzkumu pomocí sofistikovaných přístrojů jako je automatická pozorovací stanice se spektrometry, automatickým měřičem na radioaktivitu, kamerami, radarem, seizmometry a jinými přístroji, se nepodařilo původ fenoménu objasnit. Dnes již světla zkoumají vědci z různých zemí světa - kromě Norska se na výzkumu podílejí také Švédsko, Itálie, USA a jiné země. Na projektu „Hessdalen“ se podílí také organizace SETI. I přes nejasný původ/vznik světel, bylo během několikaletého výzkumu zjištěno několik faktů a zajímavostí. Zjištěno bylo, že světla lze rozdělit do tří druhů/skupin.

1) dobře viditelné světložluté koule či ovály mající velikost až rodinného domku, které vydrží svítit od několika desítek minut až po „několik“ hodin (Obr. 1).

2) Menší světla dosahující velikosti několik dm až m, které mohou tvořit formace, jejich barva je většinou bíla, ale může nabývat i jiné barvy, jako je žlutá, modrá, červená i zelená nebo jejich kombinace, „životnost“ tohoto druhu světla se pohybuje od několika desítek sekund po několik minut (Obr. 2).

3) třetím druhem světel jsou spíše záblesky či jiskření, které je těžko postřehnutelné pouhým okem, protože jejich „životnost“ se počítá na zlomky vteřiny, ale kamery je dokáží zachytit. Jejich barva je většinou žlutá, modrá, červená nebo je kombinací těchto barev (Obr. 3).

Většinu světel lze zachytit radarem, ale několik světel nebylo radarem zachyceno, ačkoliv byla viděna vizuálně. Většina světel buď nehybně stojí, nebo se pohybují a to zpravidla ve směru S - J. U některých byla naměřena rychlost až 30 000 km/h!! Další zajímavostí je, že některá světla dokáží reagovat i na cizí podněty. Při jednom pozorování týmu profesora Erlinga P. Stranda byl na světelnou kouli namířen laserový paprsek. Světlo na laserový paprsek zareagovalo dvojnásobným zesílením svítivosti, takto se stalo 8x z 10 pokusů. Vědci se po několikaletém výzkumu přiklánějí k názoru, že světla v Hessdalenu jsou plazmoidního a tudíž ne pevného charakteru. Což je ovšem v rozporu s některými očitými svědectvími. Někteří svědci tvrdí, že světla jim připadala jako stříbřitá nebo světelkující tělesa pevného charakteru. Pomocí spektrální analýzy se podařilo zjistit, že dominantními prvky ve světlech jsou O a N, což naznačuje, že dochází ke „vznícení vzduchu“. Dalšími prvky, které jsou obsaženy ve světlech jsou Si a kovy jako Fe, Sc, Ti. (Bjørn Gitle Hauge 2007). V souvislosti se světly je třeba se zmínit i o zajímavém nálezu dvou lovců sobů, kteří během lovu našli na planině v kopcích nad údolím na rašelinovitém povrchu přesný geometrický půdní výřez o rozměrech 1,8 x 5 m vážící cca 2 tuny, jenž byl přemístěn o několik metrů dál (Obr. 4a,b). Kdo a proč provedl tento precizní výřez těžké, vodou nasáklé půdy v tak odlehlém místě, kam se nedostane žádná těžká technika a přesunul kus zeminy o několik metrů stranou, je další záhadou údolí. Má to snad něco společného se světelným jevem?

Všechny tyto skutečnosti mě neustále lákaly se na toto místo podívat osobně a strávit zde nějaký čas pozorováním. I s vědomím, že šance na spatření fenoménu není velká, jsem přeci jen vyrazil. Tím se mi také podařilo splnit si jedno z mých životních přání.

Můj příběh - aneb vlastní pozorování a postřehy z Hessdalenu

Po první noci, kterou jsem strávil ve svém malinkatém stanu, jsem byl odpočatý a nažhavený na průzkum údolí. V 8:00 hod. ráno jsem po vydatné snídani vyrazil ze své základny a vydal se po místní asfaltové silnici směrem k jezeru Hessjøen (plán tras Obr. 5). Počasí mi přálo, takže nic nebránilo vzrušujícímu výletu. Asi po 500 metrech chůze mě pobavila a zároveň ještě více nažhavila silniční značka „pozor! UFO“ (Obr. 6).

Tato značka je zde důležitá, protože pokud nejste místní a nejste obeznámeni zdejší situací, mohlo by vás nemile překvapit oslepující světlo uprostřed silnice. Silnice je zařízlá ve svahu nad údolím a velmi pozvolně klesá k řece Hessja. Jako vystudovaný geolog jsem se soustředil na výchozy hornin, které jsem cestou míjel. Již na první pohled v údolí převládají svory a ruly, které jsou plné vyrostlic granátů a staurolitů, v malém množství je přítomen i kyanit. Časté jsou velké čočky (3x2 m i více rozměrného) bílého mléčného křemene zarostlé právě do těchto hornin. V údolí žije asi 150 lidí a kolem silnice si můžeme všimnout několika evidentně opuštěných stavení. Bydlí zde hlavně starší lidé a rodiny farmářů, kteří chovají hlavně krávy, koně a ovce. Ovce místní nechávají se na volno pást po místních loukách. Každý zde vlastní auto, které je v údolí více než nezbytné, protože zde není obchod s potravinami, ani škola či školka, a tak všichni jezdí do 11 km vzdáleného Alenu. Avšak v údolí stojí za povšimnutí krásný dřevěný kostel s upravovaným hřbitovem. Poté, co jsem prošel 8 km táhnoucí se osadu, jsem vylezl k vodopádu, jehož voda stéká do jezera Hessjøen. Vodopád se nacházel na úpatí hory Berghøgda, kde jsem měl údolí a jeho nejbližší okolí jako na dlani. Zde jsem strávil asi 3 pozorovací hodiny, ale kromě krásného výhledu jsem nic podezřelého nespatřil. Při zpáteční cestě jsem navštívil farmu, kde 3 mladí kluci mého věku vyráběli létající talíř použitelné velikosti (Obr. 7). Talíř byl vyrobený z plastu, tedy nefunkční :). Nicméně kluků jsem se poptal na místní fenomén. Všichni tři kluci byli sdílní a v dobré náladě. Jeden z nich fenomén viděl právě nedaleko jezera Hessjøen. Mladík jev popisoval jako zelenavé blikající světlo pomalu se pohybující v lese u jezera. Pozoroval ho několik minut a pak náhle zmizelo. Kluci mi dále pověděli přesnou polohu automatické pozorovací stanice. Popřáli mi hodně štěstí při „lovu světel“, já poděkoval a vydal se směrem k automatické pozorovací stanici. Najít pozorovací stanici zvanou modrá skříňka (Blue Box) nebylo zrovna lehké. Věděl jsem, že je na stráni nedaleko místa zvaném Varhus a měla by být vidět ze silnice, ale bohužel vidět nebyla kvůli vysoké trávě na louce. Nakonec jsem však Blue Box našel. Blue Box (Obr. 8)

Má dlouhou silnou anténu, na které jsou přimontované automatické kamery snímajících údolí 24 hodin denně. Chvilku jsem poseděl, ale pro velmi nepříjemnou společnost komárů, velkých ovádů a much jsem musel místo rychle opustit. Asi ve 21:00 hod. jsem dorazil do své základny. Stále bylo světlo, protože Slunce zapadalo až těsně před 23 hodinou, nicméně s pocitem únavy a že jsem prozkoumal kus údolí, jsem šel po vydatné večeři spát. V noci kolem 2:30 ráno mě probudily zřetelné kroky kolem mého stanu. Ztuhl jsem hrůzou. Když kroky ustaly, vykoukl jsem ven, ale nikde nic. Řekl jsem si, že to byl asi sob a zase jsem usnul.

Třetí den jsem po snídani vyrazil směrem k místnímu dolu, který se nachází nedaleko místa zvaném Storsdalhøgda. Výlet jsem začal výstupem po turistické pěšince na kopec Rogne. Odtud byl překrásný výhled na údolí. Jelikož jsem nikam nespěchal a důl nebyl nijak daleko, hodně jsem posedával a pozoroval, zda-li něco neuvidím. Cestou jsem nabral kusy hornin, které mi přišly nějakým způsobem zajímavé. K dolu jsem se vydal trochu naslepo, mimo turistickou pěšinku, s příslibem nalezení nějakého kusu vyříznuté půdy :). Nestalo se. Důl, v němž byla pravděpodobně těžena měď, měl několik vstupů. Většina z nich byla více či méně zatopena vodou nevalné zelenošedé barvy (pravděpodobně slabý koncentrát kyseliny sírové). Kolem důlních děr bylo spoustu hald hlušinového pyritu. Zlimonitizované haldy pyritu (Obr. 9) dodaly celé oblasti typickou hnědo-oranžovou barvu, takže takto je zbarveno několik hektarů čtverečních nejbližšího okolí. Nabral jsem pár vzorků a šel pomalu na svou základnu. Večer začalo pršet. Nechtěl jsem zůstat zavřený ve stanu, tak jsem vzal spacák a šel do jedné opuštěné chaty se krytou verandou a stolem s lavicí, odkud jsem chvilku pozoroval oblohu a následně usnul.

    Čtvrtý den jsem se rozhodl překročit řeku Hessja po místním dřevěném mostě a vydat se na pozorovací místo Varhusvollen. V korytě řeky byly výchozy horniny trochu jiné než jsem doposud viděl, nabral jsem tedy pár vzorků a stoupal na protější břeh po místní cestě. Z okolí místa Varhusvollen je velmi dobrý výhled na celé údolí (Obr. 10). Počasí mi přálo, tak jsem tu strávil téměř celý den pozorováním. Bohužel nic jsem neviděl.

    Další den jsem Hessdalen opustil s vědomím, že už se do tohoto údolí zřejmě nějakou dobu nepodívám. Nicméně za necelý měsíc, přesně v noci ze 16. srpna na 17. srpna jsem tu byl zase se svým kamarádem a kamarádkou autem. Vraceli jsme se z výletu z Lofot a jelikož údolí bylo více méně po cestě, rozhodli jsme se zde přespat. Navrhl jsem, že bychom mohli přejet most a vyspat se někde u cesty blízko místa Varhusvollen. Cestou na Varhusvollen jsme jeli velmi pomalu, protože byla tma. Celou cestu údolím jsem natáčel mobilem, kdyby něco :). Ještě před usnutím jsme chvilku pozorovali oblohu a údolí, byla krásná jasná noc, ale nic jsme nespatřili.

    Ráno po probuzení do krásného dne jsme ještě naposledy projeli celé údolí. Zastavili jsme se na farmě, kde jsem před necelým měsícem potkal ty tři kluky. Kluci tam nebyli, ale jejich vskutku povedený model létajícího talíře ano :). Na dvorku seděl pár, muž a žena. Zjistili jsme, že se jedná o hosty, kteří si zaplatili týdenní pobyt na této farmě za účelem pozorování světel. Dokonce tvrdili, že v noci na dnešek pozorovali mezi 23:00 až 1:00 hod. jasné, pomalu pohybující se světlo na obloze. To nás překvapilo a zarmoutilo zároveň, protože v těchto hodinách jsme se v údolí pohybovali, ale nic jsme neviděli. Je ale pravda, že většinu času jsme byli v autě a soustředili se na cestu před námi. Trošku zklamaní jsme tedy opustili toto tajemné údolí a jeli zpátky do Osla.

    Nakonec jsem ale přeci jen neodjel s prázdnou, ačkoliv jsem to v době odjezdu (ne)mohl tušit. Po důkladném zhlédnutí záznamu natočeného materiálu se v několika úsecích videa objevila ve zlomcích vteřiny zajiskření. Naštěstí video lze stopnout, takže jiskru mám pěkně zachycenou. Myslím, že se jedná o třetí druh světla, které jsem popisoval výše (Obr 11). O tom, že se v době mezi 16. a 17. srpnem opravdu světla objevila na obloze informuje i oficiální stránka projektu Hessdalen. Mám tedy pravděpodobně nafilmovaný světelný fenomén z hessdalenského údolí, i když se jedná jen o podružný projev fenoménu.

Další světelné fenomény

    Údolí v Norsku však není jediným místem výskytu světelných koulí a oválů a ani se nejedná o fenomén posledních několika desítek let. Již novinový leták z roku 1561, který se nachází ve Wickianově sbírce švýcarské Ústřední knihovny v Curychu, popisuje strašlivou podívanou, jež se naskytla 14. dubna toho roku v německém Norimberku. Při svítání si lidé povšimli v blízkosti Slunce velkého počtu krvavě červených, modravých a černých "koulí" a "talířů", které byly "někdy tři v řadě za sebou, tu a tam čtyři uskupené do čtverce, jiné každý zvlášť. A mezi těmito koulemi bylo místy vidět krvavě rudé kříže." Dokument mluví i o dvou velkých rourách, "v nichž byly tři, čtyři a více koulí. A pak se to vše spolu dalo do boje."

    Zápas trval asi hodinu, až "…všechny ty věci spadly … ze Slunce a z nebe na zem, jakoby v plamenech, a pak se na zemi pomalu vypařily, z čehož vzešlo mnoho páry". Pod koulemi bylo vidět dlouhý předmět připomínající velké černé kopí.

    Jiný leták z téže sbírky popisuje neuvěřitelně podobnou událost, která byla pozorována roku 1566 ve Švýcarsku. V Basileji 7. srpna za svítání "bylo v povětří vidět množství velkých černých koulí, které se velkou rychlostí pohybovaly před Sluncem a obracely se proti sobě navzájem, jako by spolu bojovaly. Některé z nich byly rudé a ohnivé a nakonec se vypařily a zmizely."

    Obě tyto zprávy ze 16. století se od dřívějších líčení obdobných jevů liší svou podrobností, jež dává moderním badatelům alespoň zahlédnout, jak podivně mohly tyto události působit.

    Nezanedbatelný počet hlášení o výskytu ohnivých koulí je také z Ruska. Dne 1. srpna 1663 v robozerském kraji v Rusku vyděsila věřící během polední bohoslužby hromová rána. Když vyběhli ven a podívali se k nebi, ke svému úžasu spatřili ohromnou ohnivou kouli asi 45 metrů v průměru, která před sebe vysílala dva paprsky. Před jejich zraky přeletěla kostel a zamířila k jezeru.

    Nad jezerem jim najednou zmizela z očí. O hodinu později se však objevila na témže místě a pohnula se asi na vzdálenost 500 metrů od kostela, kde se ztratila. Zpráva, kterou o tom jevu napsal Ivaško Rjevskoj, je obsažena v Historických archivech, sestavených roku 1842 Petrohradskou archeologickou komisí, a jejím základem je výpověď jednoho ze svědků, Levky Fjodorova. Zápis udává, že ohnivá koule se ještě jednou vrátila a naplnila hrůzou všechny, kdo ji spatřili. Nad krajem se zdržela asi jeden a půl hodiny. Rybáře, kteří pluli na loďce po jezeře, vzdáleném přibližně 1,5 km, popálil oheň. Vodou v jezeře bylo vidět až na dno 9 metrů hluboké a ryby se rozprchly ke břehům.

    Tento podivuhodný jev byl vysvětlován jako meteor či kulový blesk, ani jeden z těchto výkladů však není příliš přesvědčivý. Pravá povaha robozerského úkazu zůstává ve skutečnosti nevysvětlena. Svědectvích o tajuplných létajících světelných koulích na území Ruska (hlavně oblast Sibiře) je bezpočet.

    Zajímavá jsou také svědectví pilotů z druhé světové války, kdy spojenečtí a němečtí piloti podávali pravidelně informace o jasných svítících kulovitých předmětech, které buď nehybně stály ve formaci na obzoru, nebo dokonce piloty chvilku pronásledovaly. (Obr 12) Piloti z druhé světové války je pojmenovali jako ohnivý bojovníci (Foo Fighters). Během války si spojenci mysleli, že se jedná o tajné zbraně Němců, nebo o jejich průzkumná plavidla. Němci si naopak mysleli to samé o spojencích. Nakonec se ukázalo, že tyto létající objekty nebyly ani jedné ani druhé strany. Co to bylo za světelné koule, které dokázaly reagovat na manévry pilotů není dodnes jasné.

    Také na území USA jsou létající světla ve formacích hodně obvyklá. Například dobře zdokumentovaná jsou světla, která se objevila v roce 1997 nad městem Phoenix.

    Stejně tak v České republice jsou hlášena svědectví o létajících svítících koulích. Příběh z léta 1991 z Miličína popisuje světelnou kouli velikosti Měsíce v úplňku, která sledovala dvě ženy až do vesnice, kde ji poté viděli i další lidé. Podrobnosti o tomto incidentu najdete na webových stránkách Projektu záře.

    Také bych připomněl, že nad některými kruhy v obilí byly spatřeny světelné koule a dokonce se je podařilo v roce 1989 natočit na videokameru, jak vytváří kruhy na poli ve Wiltshiru v Anglii. Video, které je dobře známé z youtube, může být podvod, ale na mě působí věrohodně. Navíc existuje mnoho svědectví o přítomnosti světelných koulí v blízkosti kruhů v obilí. Zde bych uvedl zajímavou podobnost vztahující se k Hessdalenu a ke kruhům v obilí. V půdě pod pravými kruhy v obilí bývají často nalézány mikroskopické železné kuličky. Massimo Teodorani 2002 ve své zprávě v rámci projektu EMBLA, také informuje o nálezu mikroskopické Fe kuličky v půdě u řeky Hessja v Hessdalenu, která byla odebrána z místa, nad kterým se objevila světelná koule. Nemají tato světla přeci jen společný základ čehosi?

    Abych nezapomněl, musím se v souvislosti se záhadnými světly na obloze zmínit ještě o fenoménu znetvořeného dobytka (a nejen dobytka). Jeden z prvních popsaných případů znetvořeného zvířete je datován na září roku 1967, kdy bylo v Alamosa County v americkém státě Colorado nalezeno mrtvé hříbě, které bylo od krku nahoru staženo z kůže. Doktor John Altshuler, který prováděl jeho pitvu, s úžasem zjistil, že hříběti někdo s udivující precizností odstranil mozek, páteř a vnitřní orgány včetně srdce. Nejvíce však byla pro Altshulera zarážející skutečnost, že zvíře někdo nechal do poslední kapky vykrvácet, aniž by přitom na něm či na zemi kolem něj zanechal jedinou krvavou stopu. Když pak Dr. Altshuler prováděl mikroskopickou analýzu tkáně, ke svému ohromení zjistil, že tkáň je "tmavé barvy, jako by ji někdo rozřízl a kauterizoval (opálil) chirurgickým kauterizačním nožem téměř stejným způsobem, jak to dokáží moderní lasery." A přestože byly první laserové přístroje sestrojeny počátkem 60. let 20. století, v roce 1967 ještě pravděpodobně neexistovala chirurgická laserová technologie, která by dokázala vést řez podobným způsobem. Případ hříběte však nebyl ojedinělý, spíše znamenal počátek případů znetvořených zvířat. Velká většina těchto případů se drží pozoruhodně neměnného scénáře:

a) Většina znetvoření se týká skotu, ačkoliv oběťmi se stávají čas od času i koně, ovce, kozy nebo jiná domácí zvířata a možná i lidé ( např. Djatlovova výprava na Urale??).

b) Kolem mrtvoly nejsou žádné známky boje. Ani v zasněžené zemi se nenacházejí žádné stopy nebo otisky. Zdá se, jako by zvířata někdo zvedl ze země a pak je ze vzduchu hodil na jiné místo.

c) Zvířata mají často odstraněny vnitřní orgány, oči, uši, jazyk, konečník, pohlavní orgány a maso (svalstvo) v oblasti čelistí.

d) U mrtvol se objevují elipsovité nebo kruhové řezné rány - často jen do hloubky kůže - a mnohá zvířata jsou zcela zbavena krve. Rány jsou vedeny s chirurgickou přesností.

e) Jedny z posledních rozborů mikroskopické tkáně ukázaly, že některé řezné rány naznačují možnost použití skalpelu, kdežto jiné byly evidentně provedeny bez použití nože a to buď technologií řezání mezi buňkami, nebo vaření masa v nějakém tepelném zdroji podobném laseru, který na rozdíl od něho nezanechává stopy uhlíku na poškozené tkáni. Fenoménem znetvořeného dobytka se začala zabývat novinářka Linda Moulton-Howeová, která říká: „Mám za posledních patnáct let půl tuctu očitých svědků, kteří s čistým svědomím prohlašují, že viděli, jak něco zářícího a kulatého zapnulo směrem k zemi paprsek světla a buď v něm zvedlo zvíře do vzduchu, nebo ho naopak spustilo k zemi. Jako investigativní novinářka mám povinnost zveřejňovat, že toto lidé říkají, že toto lidé zažili na vlastní kůži a podle mě musíme my ostatní věnovat větší pozornost tomu, co svědkové říkají“ Zde bych připomněl podobnost precizně, jakoby laserem, říznutých zvířat s dokonalým vyříznutím půdy 1,8 x 5 m a jeho přemístěním o několik metrů v Hessdalenu. Je snad tato podobnost přemístění zvířat a půdy s neobyčejně čistým „laserovým“ řezem a nemalou váhou čistě náhodná?

    Můžeme tedy říci, že se světelnými „koulemi“ se lidé setkávají jíž po staletí po celém světě a je pravděpodobné, že původ a vznik všech výše zmíněných světel nemusí být stejný jako u světelného fenoménu z Hessdalenu. Nicméně stále je hessdalenský fenomén v mnoha ohledech podobný jiným světelným koulím, které byly viděny jinde na Zemi ať už svým vzhledem, pohybem, „reakcemi“ či působením na své okolí.

    Lze tedy říci, že Hessdalen je pro svou pravidelnou frekventovanost neobvyklých světelných jevů nejlepší „ufologickou laboratoří“ na světě.

Zamyšlení nad světly z Hessdalenu

    Ke konci mi dovolte se „geologicky“ zamyslet - nad spektrálními analýzami z Hessdalenu, které určily, že ve světlech plazmoidní povahy a ne pevného charakteru „hoří“ tyto prvky - O, N, Si, Fe, Sc, Ti. Kyslík a dusík jsou základní prvky vzduchu, zdroj je tedy zjevný. Ostatní prvky musí být prachové částice zvířené ve vzduchu, ale jaký je jejich zdroj? Křemík (Si) je nejrozšířenějším prvkem litosféry a horninové podloží údolí je tvořeno svory a rulami s velkými čočkami křemene a písčitými nánosy v okolí řeky Hessja, což je více než dostačující zdroj Si. Je známo, že křemen a jiné křemíkem bohaté minerály vykazují piezoelektrický efekt, který může hrát u světel z Hessdalenu nemalou roli. Stejně tak prvek Fe je pro okolí Hessdalenu typický. Těžily se zde sulfidické rudy i měď a v okolí údolí je několik velkých hald s pyritem, silně limonitizovaným. Avšak přítomnost Sc je oproti výše zmíněným prvkům záhadnější, nicméně není nereálná. Scandium bylo poprvé objeveno právě v Norsku v minerálu thortveititu. Jedná se o velmi vzácný prvek REE (Rare Earth Element). Pokud ovšem vezmeme v úvahu, že množství Sc ve světlech je podle spektrální analýzy velmi podobné množství Fe a Ti, je zdroj Sc v takovém kvantu dalším otazníkem. Scandium je prvek, který prudce reaguje se vzduchem a může být tedy aktivátorem zážehu světel. Titan může být ve světlech obsažen z různých minerálů jako jsou ilmenit, některé amfiboly, topaz a jiné, jejichž potencionální prachové částice se mohou vznášet nad údolím a jeho okolím. Nicméně taková akumulace hornin s těmito minerály není pro údolí typická, alespoň ne na povrchu. Můžeme polemizovat nad ojedinělými výskyty minerálu amfibolu - riebeckitu, který může obsahovat Ti a byl v Hessdalenu nalezen (Massimo Teodorani 2002 projekt EMBLA). Riebeckit je specifický svým azbestovým habitem a tudíž mohou být jeho azbestová vlákna rozptýlena ve vzduchu v okolí údolí, ale osobně pochybuji, že se jedná o zdroj Ti ve světlech. Zajímavé je, že Ti je jediný prvek, který hoří v dusíku a může tedy vysvětlit dlouhý „životní“ čas některých světel. Také je známo že prvek Ti se používá jako přísada do ohňostrojů pro lepší světelný efekt. Závěrem můžeme říci, že zdrojem Si a Fe ve světlech mohou být prachové částice, které „poletují“ nad údolím a jako sekundárním projevem jejich „hoření“ mohou být vzniklé mikroskopické Fe kuličky. Avšak zdroj Sc a Ti je podle mě diskutabilní. Nicméně osobně si myslím, že mechanismus vzniku těchto světel je jiné povahy a nakonec plazmoidní charakter fenoménu podle svědectví očitých svědků nelze přisoudit všem popsaným případům v údolí.

Závěr

    Osobně zastávám názor, že tato světla mohou být cokoli. Ať už se jedná o projevy Gaia anebo o přírodní geofyzikální jev podporovaný magnetickým polem Země a piezoelektrickým efektem či jinými mechanismy, které dosud věda neobjevila, nebo jde o průzkumná zařízení inteligentních entit z paralelní dimenze či ze vzdáleného vesmíru, jedno je stále jisté… Ať už je to tak, nebo tak, či úplně jinak, záhada zemských světel pokračuje :)…díky za přečtení!

Vydáno: 12. 05. 2013

Přečetlo: 4880 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): grebena

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ taky zajímavé

26. 05. 2013 22:49

grebena

¤ Jelítko,

15. 05. 2013 10:07

Garfield

¤ jenze

14. 05. 2013 22:40

Jelitko

¤ Jelítko,

13. 05. 2013 15:38

Garfield

¤ ahoj

13. 05. 2013 15:19

Jelitko

¤ Grebena

13. 05. 2013 10:57

Garfield

¤ Grebena

12. 05. 2013 23:17

Sylvia

¤ Sylvia

12. 05. 2013 21:58

grebena

¤ Grebena

12. 05. 2013 18:06

Sylvia

¤ to nepatřilo sem

12. 05. 2013 16:18

iveta

¤ stačí do

12. 05. 2013 16:17

iveta

¤ Garfi...

12. 05. 2013 15:49

iveta

¤ Grebena

12. 05. 2013 14:24

Garfield

¤ Grebena

12. 05. 2013 13:47

Garfield

¤ Garfield

12. 05. 2013 12:38

grebena

¤ Díky Grebeno

12. 05. 2013 9:51

Garfield

Číst komentáře