• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Články

- Zajímavosti -

Autor: Lucie Čulíková
Katedra archeologie, Filozofická fakulta, ZČU v Plzni

http://antropologie.zcu.cz/projevy-nepietniho-zpusobu-ukladani-mrtvych-u-stredovekych-populaci

   Předložený příspěvek představuje výstup z bakalářské práce, jejímž cílem bylo popsat nestandardní zacházení se zemřelými v průběhu středověku na základě vybraných lokalit v České republice a na Slovensku. Bylo sledováno, jak se tyto projevy odrážely v pohřebních praktikách. Pozornost byla mimo jiné věnována lidové víře, díky které se lze přiblížit myšlenkovým představám středověké společnosti. Kromě vysvětlení základních termínů, jako je vampyrismus, revenanti a další termíny s touto problematikou související, se pozornost obrací na konkrétní postoje společnosti vůči zmíněným jedincům a způsobům obrany proti nim.    Revenanti představovali skupinu lidí, jež v ostatních vzbuzovala obavy. Strach z nich se mohl projevovat už v průběhu jejich života anebo až po jejich smrti. Těmto osobám byly připisovány nadpřirozené či podivné, životu škodící schopnosti. Tyto zvláštnosti zajisté vždy přitahovaly a přitahují pozornost badatelů. Není proto překvapivé, že spousta autorů se věnovala a věnuje právě těmto odchylkám od tradičního pohřebního ritu.

   Jedním z těchto badatelů byl např. Frank Wollman, který na počátku minulého století sepsal značné množství etnografických prací, které se zabývají vampyrickými pověrami šířícími se ve střední Evropě (viz Wollman 1922, 1923). Z jeho prací později vychází mnoho autorů zpracovávajících tuto problematiku. Dalším badatelem byl Ivan Borkovský, který se soustředil na pohřby ve skrčené poloze (viz Borkovský 1939).

   V Čechách vzrostl zájem o nestandardní pohřbívání během 60. let 20. století, např. Zdena Krumphanzlová se v této době věnovala problematice vampyrismu a s tím spojenému pohřbívání vampýrů (viz Krumphanzlová 1961, 1964). Napsala několik prací týkajících se lahovického pohřebiště, na kterém bylo identifikováno určité množství hrobů interpretovaných jako vampyrické pohřby. Bořivoj Nechvátal přispěl k tomuto tématu podrobnou prací věnovanou pohřebišti v Radomyšli, kde některé hroby s touto problematikou také souvisejí (viz Nechvátal 1967, 1999). Důležitá je rovněž práce Jaroslava Špačka, ve které se zaobíral pohřebištěm v Čelákovicích a označil jej celé za pohřebiště vampýrů (viz Špaček 1971).

   Na Slovensku v polovině 20. století se Jan Mjartan soustředil na vampyrické pověsti, konkrétně v Zemplíně (viz Mjartan 1953). V současné době se projevy nepietního zacházení se zemřelými zde zabývá především Milan Hanuliak (viz Hanuliak 1997).    Na počátku je nutné vymezit základní pojmy vyskytující se v práci. Pojem „tradiční pohřbívání“ představuje takové praktiky doprovázející pochování zemřelého, jaké byly v dané době běžné a obvyklé. Např. v době, kdy dochází k upevňování křesťanství, se tradiční pohřeb vyznačuje Z-V orientací těla (hlava směřovala na západ a nohy na východ), řadovým uspořádáním hrobů, úbytkem milodarů a osobní výbavy (Krumphanzlová 1971: 421). Termínem „nestandardní pohřbívání“ je myšleno uložení zemřelého jedince takovým způsobem, který vykazuje určité odchylky od tradičního pohřbu. V naprosté většině případů tyto pohřby nevykazují „pietní zacházení“. Pietní zacházení je chápáno jako jednání vyjadřující úctu k zemřelým. V této práci je nepietní zacházení se zemřelými chápáno jako zacházení nestandardní. Příkladem nestandardního pohřbení může být uložení do sídlištní jámy, umístění na neobvyklém místě (např. křižovatky, okraje katastrů), neobvyklá anatomická poloha zemřelého atp. S nestandardními pohřby rovněž souvisí termín „nestandardní zásah“, jehož podstata tkví v neobvyklém zacházení se zemřelým, např. zatěžování kameny, ucpávání úst různými předměty, oddělování hlavy od těla, výrazně skrčená poloha či poloha na břiše tváří k zemi atd. Na závěr je nutné podotknout, že autoři poměrně často ztotožňují termín „protivampyrický a antirevenantský zásah“ (viz Unger, 2002: 102?104). Vzhledem k tomu, že revenanti představují nadřazenou kategorii vampýrům, bylo by vhodné tyto termíny oddělovat.    Označení revenanti příslušelo zemřelým, u nichž jejich okolí předpokládalo, že se mohou vracet zpět do světa živých a část z nich mohla škodit pozůstalým (Galuška 2004: 81). Z písemných pramenů se dovídáme, že za revenanta mohl být považován člověk, který zemřel náhlým, násilným nebo jinak nepřirozeným způsobem. Revenanty lze rozdělit do dvou kategorií. První skupinu představovali lidé, kteří se navraceli zpět z hrobu se zlým úmyslem, tedy chtěli nějakým způsobem ublížit živým. Podle lidové víry k nim patřili zejména sebevrazi, zloději, křivopřísežníci či osoby podezřelé z čarodějnictví (Navrátilová 1996: 23).

   Druhou kategorii revenantů tvořili lidé, kteří zemřeli nešťastnou náhodou, např. uhořením, utopením, zmrznutím nebo byli zavražděni. K revenanci směřovali i lidé, kteří zahynuli předčasně, např. před chystanou svatbou, těhotné ženy, ženy při porodu nebo v době šestinedělí či nepokřtěné děti. Uvedení zemřelí z různých důvodů nemohli splnit své poslání. Měli tedy důvod vrátit se mezi živé, ne nutně proto, aby nějakým způsobem ublížili pozůstalým, ale třeba jen proto, aby dohlédli na hospodářství, na domácnost nebo se vrátili pro předměty, které jim byly zapomenuty dát do hrobu (Navrátilová 1996: 23). Za neškodného revenanta označovala společnost člověka, který se mezi lidi vracel z důvodu nesplněného slibu, nenapravené křivdy, nevypořádaného sporu nebo nevyplněného přání. V archeologickém materiálu jsou ale tito revenanti, na základě nedostatku určujících znaků, těžko postřehnutelní (Hanuliak 1997: 177).

   První četnější písemné zmínky o revenantech pocházejí z 11. století. Převážně se jednalo o různé příběhy, pověry nebo zaznamenaná ústní vyprávění, v nichž lidé popisovali svá setkání se zemřelými (Schmitt 2002: 197).

   „Jako den patří živým, tak je noc ponechána zemřelým.“ (Schmitt 2002: 171) Zemřelí se tedy většinou navraceli v noci, často o půlnoci, neboť tma a noc samy o sobě vzbuzovaly v lidech strach. Není překvapivé, že nejběžnějším místem jejich zjevení byl hřbitov. Také byli vídáni v domech, ve kterých žili, dále pak na polích nebo lukách (Schmitt 2002: 171,175?176).    Vampyrismus, jako téměř všechny ostatní pověry, je víra kolektivní. Tato stará pověra s animistickým původem byla ovlivněna různými vlivy slovanského pohanského náboženství a lokálně se od sebe značně lišila. Během christianizace víra ve vampýry nezanikla, naopak některé křesťanské představy byly do ní včleněny a nevyhýbala se ani vyšším duchovním. Představovala trvalou součást duchovní kultury středověku (Sommer 1989: 59).

   Na základě etnografických zpráv lze předpokládat existenci vampyrických pověr i v evropském pravěku. Poměrně často jsou různé projevy související s vampyrismem zastoupeny především v nálezech u Langobardů (Krumphanzlová 1964: 212). Tato pověra vznikla a šířila se po celém světě, např. u Slovanů bývá někdy spojována s kultem předků. S určitými jejími projevy se setkáváme ještě v 18. a na počátku 19. století (Nechvátal 1999: 139, 144).

   Vampyrické pověry představují víru ve tři skupiny revenantů, a to víru v mory, vlkodlaky a vampýry. Poslední jmenovaní tvoří nejobsáhlejší skupinu, ke které se vztahuje celá řada pověr a pověstí (Lutovský 1996: 137).

   Nejobávanějším z revenantů byl vampýr. Vycházel v noci z hrobu a sál krev živým lidem, díky níž jeho tělo v hrobě netlelo. Podobně mohl škodit i na dobytku. Vampýrem se mohl stát sebevrah, zlý člověk, vědma či vrah, nebo také jedinec zemřelý za zvláštních okolností (Lutovský 1996: 139).

   Zjevovali se v podobě vampýrů a už za života se od ostatních lidí odlišovali. Odchylka nemusela být výrazná. Nejčastěji se jednalo o srostlé obočí, dále pak nezvyklou barvu kůže, zubatost nebo jiné vady chrupu. Přetrvávalo i přesvědčení, že mají dvě srdce, jedno na levé a druhé na pravé straně, a po smrti jedince jedno dále přežívá (Mjartan 1953: 114). Vampýři se také mohli zjevovat v podobě zvířat, např. jako pes, vlk, kočka nebo žába (Navrátilová 1996: 23).

   Kromě fyzických odlišností se vampýři mohli vyznačovat psychickým postižením, případně svými výjimečnými schopnostmi, které si lidé z jejich okolí neuměli vysvětlit, a proto je přičítali zlým silám. U slovanských národů se vampyrické představy mimo jiné spojovaly se zemřelým, jehož pohřeb neproběhl tak, jak bylo běžné, tedy došlo-li k nějakému pochybení (Galuška 2004: 81).    Přesvědčení lidí o posmrtném působení zemřelých je vedlo k tomu, aby co nejpečlivěji oddělili mrtvého od všech úloh a závazků, které mu příslušely za života. Jejich hlavním záměrem bylo, aby se zemřelý nemohl vrátit zpět, snažili se tedy vytvořit nepřekročitelnou hranici mezi ním a živými (Navrátilová 1996: 22). V archeologickém materiálu se tyto snahy projevují celým množstvím tzv. antirevenantských opatření (Galuška 2004: 81).

   Jelikož lidé měli obavy z možného škodlivého působení revenantů, snažili se je rozpoznat už za jejich života. Báli se nejen působení na jejich život, zdraví a práceschopnost, ale hospodáři z nich měli obavy především proto, že vampýr napadal a hubil dobytek a mohl na něj také přenášet mor (Krumphanzlová 1961: 545). U člověka, který se za života projevoval svou zadumaností, samomluvou, zamlklostí, ošklivým pohledem a malou láskou k dětem, se dalo předpokládat, že bude svým pozůstalým škodit (Mjartan 1953: 113).

   Za života mohli lidé revenanty kontrolovat přímo, obtížnější situace nastávala po jejich smrti (Smetánka 1998, 58). Společnost si proto na ochranu před těmito zemřelými vymyslela různé způsoby, jak jim zamezit v posmrtném zjevovaní, navracení a strašení (Navrátilová 1996: 23?24). Někdy byly zásahy poměrně drastické, jindy pouze symbolické, jako třeba vložení trnité větve do hrobového zásypu. Základním principem všech těchto zásahů bylo imobilizovat revenanta (Smetánka 2003: 80). Lidé se snažili porušit úplnost jeho těla. Mohli tak učinit oddělením některých důležitých částí nebo ho celkově rozčlenit. Po vykonání zásahů znesnadňujících revenantův návrat se očekávalo, že se kompletně zničily jeho škodlivé schopnosti (Hanuliak 1997: 175).

   Aby zemřelý nemohl obrátit svůj pohled směrem k pozůstalým, byl často pochováván tváří k zemi. Někde se tak ukládal hned po smrti, jinde až na pohřebišti po skončení pohřbu. Výrazným znakem o neúplné smrti bylo neztuhlé tělo zemřelého a jeho kůže mající barvu jako za života (Mjartan 1953: 115, 117).

   Obvykle byli tito zemřelí vynášeni z domu nohama napřed, na dvoře se třikrát otočili a do hrobu je ukládali opačně, tam kde měly být nohy, byla hlava a na místě hlavy byly nohy. Před vynášením pootevírali všechny dveře i okna u domu a hospodářských staveb, aby si zemřelý mohl vzít vše, co potřebuje, a nemusel se pak vracet (Mjartan 1953: 121).

   Ať už se jednalo o zvyky a obyčeje probíhající v domě nebo cestou směrem k místu pohřbení údajného revenanta, či jeho samotné ukládání do země, z archeologických pramenů se o nich příliš nedozvídáme. Významným přínosem k této problematice jsou středověké písemné prameny a lidové zvyky, neboť archeologickým výzkumem můžeme zachytit jen malou stopu po obřadech odehrávajících se na pohřebištích (Frolíková-Kaliszová 2004: 507). Sledování těchto otázek prostřednictvím archeologie či antropologie nám může pomoci zodpovědět otázky týkající se hmotných pozůstatků, způsobu uložení těla, identifikace antirevenantských opatření, umístění pohřbu v rámci pohřebiště atp. Avšak řešení otázek (např. jaké důvody přiměly tehdejší společnost k tomuto chování či kdo si takovéto chování zasloužil) leží ve studiu písemných pramenů a lidových zvyků.    Čím větší byl strach ze zemřelých, tím byla opatření proti nim výmluvnější a důraznější (Smetánka 2003: 81). Podle historických a etnografických zpráv účinnými obrannými prostředky proti vampyrismu byly: poloha na břiše tváří k zemi, skrčená poloha, svazování zemřelých, jejich zavalování a zatloukání kameny, přibíjení k zemi nebo ke dnu rakve, aby se od ní nemohl odpoutat. Charakteristické také bylo ucpávání úst kamenem, železem, pískem, hlínou či česnekem, dále střílení šípy do hrobu, někdy zapalování ohně na hrobech nebo přímo v nich anebo pohřbené vampýry znovu vykopat a spálit. Z mladších dob jsou zachovány zprávy i o celé řadě rostlinných prostředků, jako třeba pokládání trnitých větví na tělo mrtvého nebo posypávání rakve mákem (Krumphanzlová 1964: 181, 200). Završení protivampyrických úkonů představovalo probodnutí hlavy nebo srdce mrtvého. Někde bylo srdce protínáno jehlicí, jindy kolíkem, jehlou, nožem nebo třeba prutem (Mjartan 1953: 119). Všechny uvedené zákroky se regionálně odlišovaly a mohly být různě kombinovány.

   Dalším zásahem proti vampýrům bylo oddělování hlavy, tzv. dekapitace (Hanuliak 1997: 175). Ta byla znovu pohřbena, ať už samostatně, nebo v hrobě s ostatními ostatky těla či kdekoliv mimo anatomickou pozici (Smetánka 2003, 82). Rovněž přísně skrčené kostry a kostry svázané do kozelce mohou indikovat, že se pohřbení jedinci odlišovali od svého okolí a byly jim za života připisovány vlastnosti, které v ostatních vzbuzovaly strach (Borkovský 1939: 137).

   Na pohřebištích se vampyrismus projevuje několika druhy zákroků na mrtvém, které byly výše zmíněny. Docházelo k nim ve dvou obdobích. První období bylo v době mezi smrtí jedince a jeho uložením do hrobu. Druhé období představuje druhotný zásah do hrobu a vztahuje se až k určité době po pohřbení. Většinou se jednalo o dobu minimálně několika týdnů po pohřbu, kdy bylo již snadné uvolnit některé části těla, aniž by došlo k porušení kostí. Nejčastěji se jednalo o drastický zásah na různých částech těla. Protivampyrický zásah na mrtvém mohl být vykonán třeba jen v jednom období. Nejběžnější zásahy na těle jsou z prvního období. Vše se však odvíjelo od regionálních zvyklostí (Špaček 1971, 206?208). Nejčetnější protivampyrická opatření jsou zjištěná pomocí archeologických výzkumů na pohřebištích. Poměrně často se s těmito projevy setkáváme od doby stěhování národů až do 18. století. Archeologické výzkumy na lokalitách z tohoto časového vymezení, při kterých byly identifikovány protivampyrická opatření, dokládají, že jejich výskyt byl největší v klidných obdobích. Během morových epidemií, bojů a válek se příliš často nevyskytují. Vysvětlení tohoto trendu by mohlo spočívat v tom, že v dobách relativně klidných, běžný život lidem nepřinášel výrazné vzrušení, a tak se lidé obraceli k různým pověrám a představám, jako je např. vampyrismus (Unger 2002: 102?104). Rovněž si lze jen těžko představit, že v období válečného konfliktu měl sužovaný lid čas a energii se zaobírat těmito představami.

   Co se týče prostorového uspořádání hrobů na pohřebišti, tak se vampyrické pohřby objevují buď mezi normálními pohřby a vytváří s nimi řady či hrobové skupiny, nebo byly ukládány v určitém vymezeném prostoru.    Pokud někdo zemřel v hříchu, ve většině případů nemohl být pohřben na křesťanském hřbitově. Mezi takovéto zemřelé patřili např. lidé zabití během turnajů, lovů anebo také sebevrazi (Unger 2002: 91-92).

   V lidové víře bylo zakořeněné přesvědčení o opaku světa živých a světa mrtvých. Z toho si společnost vytvořila představu, že pokud člověk spáchal sebevraždu, bylo možné, že si ve světě mrtvých bude moci život navrátit a poté se vrátí mezi živé (Unger 2002: 102).

   Dále se lidé domnívali, že sebevrahy k jejich činu navedl zlý duch, což znemožnilo spasení jejich duše. Tato představa přežívala v lidové tradici až do konce 19. století. Aby zabránili revenanci sebevrahů, probodnuli mrtvého osikovým nebo lipovým kůlem, také mu utínali hlavu pomocí rýče nebo ho spálili ohněm z trní. V nejvíce případech byli pochováni za tmy, bez zvonění a k pohřbu nepřizvali ani kněze. Někdy byli také ukládáni pod okap kostnice, aby z nich dešťová voda smyla jejich provinění. Jejich hroby byly na hřbitově umístěny většinou v koutě při zdi či za hřbitovní zdí, nejčastěji však byli sebevrazi zahrabáni na křižovatkách nebo hranicích katastrů, na polích, v lesích a místech ohrazených trním. Jejich ostatky nebyly uloženy do rakve, ale pouze do pytle či plachty, objevovaly se i případy, kdy se ostatky položily přímo na zem (Navrátilová 1996: 25?26).

   Různými způsoby se zacházelo s popravenými zločinci. Jejich ostatky mohly být pohřbeny neobvyklým způsobem na vyčleněném a zvláštním místě nebo byly jen odklizeny z místa popravy. Často byli zločinci po vykonání trestu jen pohozeni a zahrabáni přímo na místě (Unger 2002: 101?102).

   Velmi malé zesnulé děti byly pohřbívány do vyčleněných nebo odlehlých míst na pohřebišti, někdy vytvářely hrobové skupiny. Objevují se ale i případy, kdy byly ledabyle zahrabány v odlehlých místech (Navrátilová 2004: 225?264).    Z celé škály zásahů, které se na zkoumaných lokalitách objevují, je nejčetněji zastoupeno výrazné pokrčení končetin jedinců, konkrétně ve 36 % případů. Poté následuje zatížení různých částí těla kameny, což bylo zjištěno zhruba u 1/5 případů. Následující zásahy se objevily jen několikrát, případně ojediněle, např. rozbití, vyvrácení, oddělení od těla, zaražení předmětu či vykroucení. Celkový přehled všech druhů zásahů je uveden v tab. 6.

   Tyto zásahy, které mohou být označovány za protivampyrické či antirevenantské, byly v objektech na sledovaných lokalitách skoro vždy přítomny. Vyskytují se samostatně nebo v různých kombinacích. Některé z nich jsou spíše symbolické, jako např. pokrčení končetin, jiné jsou důraznější, např. zaražení předmětů nebo kamenů do obličejové části nebo zatížení různých částí těla kameny.    Na lokalitách obsažených v databázi jsou objekty s nestandardně uloženými jedinci zastoupeny nejčastěji jedním až pěti případy (viz Tab. 7). Celkový poměr mezi běžnými pohřby a objekty s nestandardními zásahy na tělech zemřelých byl sledován jen u objektů na pohřebištích. Bylo zjištěno, že v některých případech netvoří sledované pohřby ani 1 % z celkového množství hrobů, např. pohřebiště v Radomyšli nebo ve Starém Městě. U jiných pohřebišť je ale zastoupení hrobů s nepietním uložením zemřelých početnější, např. pohřebiště v Žižicích nebo v Hradsku u Mšena.

   Všeobecně se objekty s nestandardními zásahy na zemřelých nevyskytují příliš hojně. Nejčastěji jsou zastoupeny jedním až třemi případy na lokalitě. Sledované lokality tuto skutečnost potvrzují, konkrétně v téměř 60 % případů. Ze zbývajících lokalit se výrazně odlišuje čelákovické pohřebiště, kde všechny pohřby vykazují určitou odchylku od tradičního pohřebního ritu (ať už se přikloníme k názoru Jaroslava Špačka, že se jednalo o pohřebiště vampýrů, či k názoru Pavlíny Maškové, že se jedná o pohřebiště popravenců). Velkým počtem zmíněných objektů je také zastoupeno pohřebiště ve Starém Městě. Zde ale musíme přihlédnout ke skutečnosti, že pohřebiště je velmi rozsáhlé a celkově se na něm nachází obrovské množství hrobů. Pak tedy 15 hrobů souvisejících s problematikou nepietního pohřbívaní, které zde byly objeveny, netvoří významný podíl.    Práce si kladla za cíl shromáždit dosavadní poznatky nejen o nestandardním zacházení se zemřelými jedinci, ale také důvody, které tehdejší společnost vedly k tomuto jednání. Zmíněným nestandardním způsobem bylo zacházeno s jedinci, u kterých se předpokládalo, že mají nějaký důvod se po své smrti vrátit zpět mezi živé a část z nich mohla škodit. Jejich ostatky jsou uloženy nejen v hrobech, ale i v zásobnicích, různých jámách nebo příkopech.

   Na základě údajů získaných z literatury byla vytvořena databáze, jejíž podstatou bylo shrnout jedince, s nimiž bylo nepietně či nestandardně zacházeno. Pomocí databáze byly sledovány různé otázky, např. v jaké části areálu se jedinci nejčastěji vyskytují, a v tomto případě bylo zjištěno, že nejčastěji se objevují ve východní části. Dále bylo shledáno, že nadpoloviční většinu jedinců představují muži. Nejfrekventovanější polohou bylo uložení těla mrtvého na záda. Artefakty se u sledovaných jedinců objevily jen v několika málo případech. Při zkoumání zastoupení objektů s nepietně uloženými jedinci na pohřebištích bylo potvrzeno, že jsou nejčastěji zastoupeny jedním až třemi případy a všechny časově spadají do úseku od 9.?12. století. Podrobněji byly sledovány nestandardní zásahy na tělech zemřelých. Ze shromážděných dat vyplynulo, že největší zastoupení mají zásahy směřující na dolní končetiny a poměrně hojně se také objevují zásahy na hlavě a horních končetinách.

Použitá literatura viz: zdroj