    Ještě jednou o "cestování" časem, aneb o tom, že Einsteinova terorie relativity opravdu nestíhá všechno a možná, že sci-fi není až tak sci-fi. Nemám vědomosti na to kriticky a objektivně posoudit článek, ale informace v něm mě zaujaly.

    V poslední době se cestováním v čase zabývají i seriózní fyzikové. Na rozdíl od Einsteinovy teorie relativity, která připouští cestování do budoucnosti, se objevují i hypotézy, podle nichž je možné putovat proti proudu času.

    „Hodinové ručičky pouze uchovávají záznam, kolik kyvů kyvadlo vykonalo, není tedy třeba mluvit o ničem, co bychom nazývali čas,“ tvrdí fyzik John D. Barrow v knize Teorie všeho.

    Intuitivní pochybnosti o všemocné vládě času poprvé potvrdila Einsteinova teorie relativity. Podle ní je čas nerozlučně svázán s prostorem a jeho plynutí se mění v závislosti na rychlosti nebo gravitaci. Člověku, který by se pohyboval v kosmické lodi rychlostí blízkou rychlosti světla, by například plynul mnohem pomaleji, než těm, kdo zůstali na Zemi. Teoreticky tedy není nemožné cestovat do budoucnosti. Ale obráceně?

    Této myšlence se zatím většina vědců brání. Už proto, že by možnost cesty opačným směrem porušovala takzvaný princip kauzality - například toho, že nejdřív musíme šálek upustit, aby se rozbil, a nikoliv naopak. Že kdybychom pomocí stroje času zabili svého předka, zlikvidovali bychom tím i sami sebe, takže by jej neměl kdo zabít. Že kdybychom Adolfu Hitlerovi zařídili úspěch u zkoušek na vídeňskou výtvarnou akademii, vypadalo by možná 20. století jinak. Přesto někteří vědci věří, že to možné je.

    "Pokus o sjednocení gravitace s kvantovou mechanikou vede k myšlence imaginárního času,“ říká populární fyzik Stephen Hawking. „U něj není rozdíl mezi směrem vpřed a vzad. Pokud se můžeme vydat dopředu, měli bychom být schopni se vydat také směrem zpátečním.“

Hledání teorie všeho

    Zatímco Hawking uvažuje o "cestě zpět" v souvislosti se smršťováním vesmíru či pádem do černé díry, jsou badatelé, kteří uvažují o praktičtějších postupech. Ronald Malled z Connecticut University například věří, že (velmi zjednodušeně řečeno) je možné pomocí laseru uvést určitou část časoprostoru do prudké rotace. Tím by měly vzniknout jakési časové smyčky, které umožní přejít z jedné historie do jiné. Princip kauzality by při tom nebyl narušen, protože tento mechanismus neumožňuje jít před dobu, v níž bylo zařízení spuštěno.

    Takové zařízení ale zatím nikdo nepostavil, protože praktická realizace by byla velmi obtížná. Někteří věří, že to ani není nutné, protože stroj času vlastně už existuje. Má jím být obří urychlovač Large Hadron Collider (LHC) spuštěný před několika lety v Ženevě.

    "LHC může být i prvním skutečným strojem času,“ tvrdili letos na jaře fyzikové Tom Weiler a Chui Man Ho z Vanderbilt University. „Pokud se na něm podaří vytvořit částice zvané Higgsovy bosony, mohly by zároveň s nimi vzniknout i jejich párové částice Higgsovy singlety, které možná cestují do minulosti nebo budoucnosti v pátém rozměru. Pokud by byli vědci schopni jejich vznik kontrolovat, bylo by možné posílat zprávy do minulosti nebo do budoucnosti.“

    Badatelům přitom jde o pochopení podstaty času, které by pomohlo vytvořit takzvanou teorii všeho - tedy teorii, která by spojovala Einsteinovu relativitu s kvantovou mechanikou a vysvětlovala podstatu vesmíru. Někteří se proto rozhodli na čas vyzrát oklikou: tvrdí, že vůbec neexistuje, ale že jde pouze o naši iluzi - podobně jako třeba otáčení hvězdné oblohy kolem Země. Kdyby se podařilo čas z fyziky takto vystrnadit, bylo by vytvoření „teorie všeho“ mnohem snazší.

    Zůstává už jen malý problém: jak naši iluzi času vysvětlit. Pořád tu totiž existuje již zmíněná kauzalita. Nebýt jí, děje by jaksi nedržely pohromadě - veškerá logika přírodních dějů i lidského konání by byla ta tam.

Nic neplyne

Jedním z těch, kteří se odmítají se skeptickým postojem smířit, je anglický fyzik Julian Barbour. Přišel s originálním řešením, jak se nepohodlné fyzikální veličiny zbavit: čas přirovnává k jakémusi filmovému pásu. Ten také při promítání vytváří iluzi časového děje, ve skutečnosti se však skládá z jednotlivých políček, které jsou statické, neměnné a existují nikoliv po sobě, ale všechny současně. Podobně i skutečnost (alespoň podle Barboura) sestává z nekonečného množství trvalých a nehybných realit, v nichž žádný čas neexistuje. Z nějakého důvodu sice prožíváme tyto okamžiky postupně, po jejich odeznění však prý nepřestávají existovat, protože všechny naše minulé i příští okamžiky někde stále trvají jako samostatné a navzájem nezávislé nehybné „objekty“. Zatímco tedy antický filosof Herakleitos tvrdil, že vše plyne, Barbour říká pravý opak: neplyne vůbec nic.

Většina fyziků o možnosti vyloučení času ze hry pochybuje a ještě méně jich je ochotno přijmout Barbourovo pojetí. Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že s neexistencí času za určitých okolností pracuje i „oficiální“ fyzika - podle ní totiž čas za určitých okolností také stojí. Třeba v takzvaných singularitách, například v černých dírách nebo v tom, čím byl vesmír před Velkým třeskem.

Zdroj: HN Víkend
Více zde: http://www.e-brana.cz

Vydáno: 10. 04. 2012

Přečetlo: 1859 čtenářů

Zdroj: http://www.e-brana.cz

Autor (vložil): Perchta

Zpět na články..

Komentáře k článku...