    Každá doba má tendence upravovat dějiny podle sebe tak, aby to zapadalo do právě platného filozofického náhledu na společnost. Tato manipulace se v dobách minulých dotkla mj. i revolučního husitského hnutí, které vzplanulo v Českých zemích v 15. stol. po Kostnickém koncilu s kazatelem a církevním reformátorem Janem Husem, který byl posléze jako kacíř upálen na hranici.

    Jan Hus stejně jako další kazatelé (Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra) zůstávali věrni tradici Bible. Současný řád si přáli vylepšit, nikoli změnit zcela od základů, jejich cílem byl návrat k sjednocené církvi, která by znovu naplňovala ideály raných křesťanů. Podle jejich učení měli poddaní autority poslouchat, avšak jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nestojí proti Boží vůli. Kritizovány byly také odpustky, při jejichž prodeji v roce 1412 vypukly v Praze pouliční bouře. Husitské myšlenky se zprvu šířily výhradně mezi měšťany, teprve v 10. letech 15. století se začaly šířit i na venkov. Husovo upálení však mělo zcela opačný účinek, než koncil zamýšlel - místo toho, aby kacířské učení zaniklo, začalo se v českých zemích rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník. Symbolem hnutí se stal kalich, který měl symbolizovat jeden z požadavků hnutí - přijímání podobojí, jakožto výrazu rovnosti duchovních a laiků. Brzy se však mezi kališníky začaly projevovat i rozdíly (sociální, názorové i zájmové), které nakonec vedly ke vzniku několika husitských proudů - od umírněného proudu až po zcela radikální.

    V tomto příspěvku nechci jmenovat jednotlivé etapy formování revoluce ani bitvy husitů proti křižákům, spíše chci poukázat na fakt (jako mnozí - mnohem povolanější a vzdělanější - přede mnou), jestli již není na čase upravit tendenční výklad tohoto historického období v českých učebnicích dějepisu? Nutno říci, že marxisté - leninisté nebyli první, kteří husity zpolitizovali a zidealizovali. Již zakladatel české (československé) moderní historiografie František Palacký chápal husitství spolu s celou českou reformací jako vrchol národních dějin. Podle pozdějších kritiků, především pak Josefa Pekaře, posuzoval ale husitskou revoluci příliš nekriticky a zároveň vytvářel umělá a účelová spojení se soudobou sociálně-politickou skutečností. Palackého pohled na husitskou revoluci naopak podpořila skupina kolem T. G. Masaryka, hledající v husitství společenský zápas o humanitu a inspiraci pro moderní český národní program, který měl být právě na husitském odkazu postaven. Třetí názorový proud vycházel z učení katolické církve, která jakýkoliv husitský odkaz odmítala jako rozrušení kontinuity českých dějin (tento pohled byl později korigován, a to i ve vztahu k Janu Husovi). Na husitství ideově navázala v roce 1920 nově vzniklá Církev československá husitská. Po prosazení marxismu-leninismu do československé historiografie byl tzv. husitský odkaz nově zpolitizován a ideologicky zdeformován do podoby sociálního hnutí a sociální revoluce utlačovaných ( prostého lidu) proti utlačovatelům (panovníkovi, šlechtě a katolické církvi). Tento fakt hluboce a trvale pozměnil obecné povědomí o husitské revoluci. Na poli historického bádání se přitom až po roce 1989 podařilo znovuotevřít prostor pro svobodnou diskusi na toto téma.
V současnosti (proti dřívější jednostranné oslavné tendenci vycházející z pojetí Palackého a Jiráska reprezentované obecně celým národním obrozením považujícím husitství jako spojení a „znovuzrození“ národa, který se dokázal postavit nepříteli) se dnes protlačují do našeho podvědomí obecnější hodnocení této doby pomyslně odstartované historikem výše zmiňovaným J. Pekařem.

    Ten chápal, že husitství mělo i své stinné stránky. Kde je hranice mezi bojem za „pravdu“ a pouhou rebelií a co vůbec pravda je, kdo může vědět, že zrovna on pravdu má? Byla špatně konající jen církev s křižáckými vojsky a husité byli jen ti co se „útočníkům“ bránili, ačkoliv se sami navzájem zabíjeli, loupili, pálili kostely a vraždili katolické duchovní? Kde je ten rozdíl mezi bojem za pravdu a občanskou válkou? Názory zarytě pro - husitské poukazující jen na odvážného a hluboce zbožného Husa, statečného a geniálního vojevůdce Žižku, Prokopa, Želivského, atd. nám jednoznačnou odpověď dát nemohou. Takové neobjektivní vykládání dějin má sice význam, ale snad pouze v dobách „národní krize“, kdy je potřeba zvednout lidu sebevědomí a utvrdit jej ve svém vlastenectví, ale má v dnešní době celosvětové globalizace vlastenectví nějaký hlubší a významnější smysl? A jaký?

    Základem je tedy vyložení celé skutečnosti a konec opomíjení událostí, které se nám do učebnic dějepisu tak říkajíc nehodí. Poté by se možná dalo říct ano (a to platí samozřejmě pro veškerá rozporuplná období dějin) husitství bylo prospěšné, protože …, ale mělo i své chyby … Teprve tak se dá zjistit výsledek. Dějiny jsou ale psány lidmi,z kterých každý má svůj názor, za nímž si stojí a který obhajuje a snaží se o jeho všeobecné uznání.

    Takže vlastně platí to, co tvrdí skeptici: historie je věda o věcech, které se možná staly tak, jak tvrdí lidé, kteří u toho určitě nebyli.

Zdroj mj.:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Husitstv%C3%AD
http://www.e-stredovek.cz/index.php

Vydáno: 29. 02. 2012

Přečetlo: 1439 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Perchta

Zpět na články..

Komentáře k článku...