Zkoušeli jste se někdy zamyslet nad prostou otázkou: PROČ PADÁ LISTÍ?
Zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by se nad tímto zamýšlel...
A přitom je to obdobné, jako u nás, lidských hříšníků.
Z malého semínka vyklíčí proutek, který s postupem času
a zkušeností sílí a vyrůstá v strom.
Ačkoliv holý strom je jako pustý život.
Něco chybí...
Chybí mu krása, která by okouzlila, chybí mu moudrost, kterou by předal,
přes větve a listy - své děti, dál...
Až k očím, které vidí za obzory myšlení.
Chybí mu poslání a zkrátka život...
Strom začne plodit listy, k účelu svému, lidstvu, živoucím bytostem,
které chtějí dýchat, a světu vůbec...
Listy žijí, dýchají, rozvíjejí se a vracejí svému stromu každý pocit - zpět do hloubky, pod kůru vědomosti. Stejný postup, jako u nás, uznejte sami...

ZROZENÍ - ŽIVOT - SMRT.

Tyto tři věci nás spolu pojí, tak proč si lhát a považovat se za pány tvorstva?
Stejně tedy, jako člověk stárne, stárne i list a také třeba den.
Zplodí ho noc a ráno počíná žít svůj život.
Každý tento den je osobností, jediný a nenavratitelný.
Žije a večer umírá.
Slunce se zalije bolestnou krví a zapadá do dáli, aby nevidělo tuto zkázu.
Nebe pláče, nebo vysílá své služebnice, aby bděly a modlily se za smrt,
nad kterou se nikdo nezastaví, neuvědomí si tento osud, nezapláče...
Nikdo nesepne ruce, nezvedne svou tvář k nebi, nemodlí se za den, který právě odchází na věčnost.
A list? Stejný průběh - žije, stárne, umírá...
Naposledy vydechne a padá k zemi.
Ptáte se proč končí tento život? Ještě se pořád ptáte??
Upřete svůj zrak směrem dolů, ke svým botám. Na vaší podrážce pláče list, který právě dožil svůj život.
Naplněn a přesto nepochopen...
Lidská duše, která nevidí do vlastního nitra, těžko spatří smysl...
A stejně těžce, svou mělkou myšlenkou, udrží list na svém místě.
NEZVRATNÝ OSUD, bludný kruh, koloběh života. A život se smrtí vůbec...
Je to jedno.
Naplněn, či nenaplněn, pochopen, či nepochopen - skončí pod lidskou botou,
pod prahem vnímání...
Já mu pro jeho velkou duši věnuji, alespoň za sebe,
několik zamyšlení nad jeho osudem.
NEŽIL ZBYTEČNĚ...
Sní o klidu a pochopení, jako kdokoliv z nás, našlapujme zlehka...
Kolem nás je mnoho věcí, které sice nelze zvrátit,
ale často stačí - zastavit, zamyslet se nad pouhým bytím - prozíravým okem,
třeba i při cestě, na níž nás do krve drásají trny, planých růží...
Proč krása bolí? ....

LIDÉ, BDĚTE !!!

Vydáno: 11. 07. 2011

Přečetlo: 1521 čtenářů

Zdroj: http://miskovskam.blog.cz

Autor (vložil): Martina Miškovská

Zpět na články..

Komentáře k článku...