• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Články

- Zamyšlení -

Chybovat
je lidské, odpouštět však nutné.
Nikdo, kdo obývá planetu Zemi, na které se rodí i umírá život, nikdo z nás nebývá bezchybným.
Chybovat
je
lidské...

Když přijdeme na tento svět, jsme odkázáni na služby a pomoc rodičů. Postupně se z nás vyvíjejí osobnosti, kdy tuto skutečnost projevujeme tím, že vzdorujeme a často jednáme i proti vůli okolí. To je naprosto v pořádku, protože do dovršení dospělosti jsou právě rodiči těmi, kdo určuje a vykresluje v jednání adolescentů jisté mantinely chování. I přesto se stává, že již v našem útlém věku jsme i my tak často svědky toho, že i oni sami tyto mantinely porušují, nedrží slovo, to znamená, že někdy i rodiče jednají v rozporu s tím, jak by se jednat mělo. I toto je zcela normální schéma, které nás učí, že nikdo, ba ani ten, ke kterému nejvíce vzhlížíme, není dokonalý. Nemá snad dobrou náladu? Či to způsobuje nějaká konkrétní situace, jenž stojí v cestě běžnému režimu takového člověka?
Je to jedno. Je to život !

Postupně dospíváme a s tím jdou ruku v ruce další vzdory, další pokroky naší vlastní osobnosti, které jsou typické tím, že si do své bezprostřední blízkosti zveme i další. Jsou to přátelé. Ti, kteří nám rozumí, věnují nám svůj volný čas a často nás jako jediní dokáží podržet.
O přátelství se dá mluvit navěky. Už od doby, co je lidstvo lidstvem, hledali naši předci nejen hmotná bohatství, ale i ta duševní.
Pro někoho nemusí slovo přítel znamenat nic, ale spousta z nás má to štěstí, že nějakého má. Pojítko je většinou po celý život.
Z hledání těch správných lidí se snadno stává běh na dlouhou trať...
Opravdoví přátelé dokážou být s námi, když srdce bolí. Obejmou a řeknou jen obyčejně: "Bude to v pořádku!"
Nebo naopak do očí vytknou, že to, či ono není úplně fér. Jejich pohled, gesto nebo úsměv je pohlazením a zahojením ran, které život tak rád rozdává.
Námi vyvolení také nejsou robotičtí. Mají své chyby a špatná rozhodnutí. To neznamená, že by jsme je měli soudit. Přátelství je pouto, které se má chránit, není to laciná věc, co se časem vyhodí, když se přestane hodit. Člověk hraje své životní role vlastně neustále. Společnost nasadila vysokou laťku, kde se příliš necení lidský přístup, obyčejná pokora a odpuštění. Je smutné přiznat si, že srdce a rozum pak přebije mamon a post. Zklamání z nekonečného kolotoče se potlačí v našich křehkých duších, a když se nahromadí pocity úzkosti a bolesti, víme, že z druhého břehu nám podá ruku on "přítel".
Říká se, že přátelství je někdy víc, než láska a něco na těch slovech vážně bude. Každý vztah má své pro a proti a máme se pořád co učit, aby se nestaly jen barvou černou a bílou... Protože ihned po prvotní euforii zjišťujeme, že ani ti nejlepší nebývají bez chyb. Radí nám a vzápětí dokáží sami jednat v rozporu s tím, co právě řekli. Někdy, když se nás to přímo netýká, je možné to přejít, ale v životě přicházejí i chvíle, kdy pak takový přátelský vztah klasifikujeme jako nám nehodný. Potom asi záleží na konkrétním případě a síle takového vztahu.

Je na místě si uvědomit, že z opačné strany situace jsme i my sami pod tímto pranýřem.
Pod úderem soudu a rozsudku. Kdo by mohl soudit? Já? Však i já chybuji...
I mně se občas stane, že mé činy umí ranit. Co na tomto břehu tedy očekávám já sama?
Odpuštění. Odpuštění dává šanci. A pokud se jí nedostává, vždy následuje nějaký konec, tma, ve které pak bloudím. Ale to je život.
Dává i bere. Nelze předvídat, protože nic není předem určeno. A to nás činí lidmi. Bytostmi, které se mohou rozhodovat na základě vlastní vůle.
Dobře, nebo špatně. Vždyť se i chybami učíme.
A stejně, jako já občas doufám, že mi bude dána nová šance něco napravit, poskytuji tuto možnost i já svým přátelům.
Ze zkušenosti. Ze skromnosti, díky které jsme více srdeční.

Nyní se vraťme na druhý břeh, k prahu, na němž čekají Ti, na kterým nám tolik záleží a řekněme nahlas:
"Kdo hledá přítele bez chyby, zůstane nakonec sám, bez přátel!"
Protože to tak je. A kdo to nepozná na své kůži, bude před tuto nemilosrdnou pravdu, rovnou, a stejně nemilosrdně postaven.
Já vím, že není růže bez trní. Já vím, že občas sama zraním, aniž bych to chtěla... Lidé, bděte!
Protože i sebekrásnější růže, byť třeba bez trnů, velmi rychle ztratí svou krásu, pokud není nikdo, kdo by jí po boku stál... Já své přátele miluji.
Nesoudím, na základě pradávných skutečností, které i na sobě jsem zakusila. Mí přátelé milují mne. Není jich mnoho, však o to upřímněji to vnímám.
Já a mé okolí víme, že růst a vůbec ta možnost růst je důležitější, nežli vykonstruovaná krása.
Nikdo není bezchybný, ani já a jsem vděčná, že se mohu o vše se svými blízkými podělit. Že se nemusím bát, že by mne odsoudili, že se nemusím stydět za své chyby, kterých se snadno dopouštím. Však i já jsem stejně tolerantní.
A proto věřím. Odpouštět je pro život nutné! Alespoň pro mne ano...