Být na dvou místech současně by si přál nejeden člověk nucený žít v dnešní uspěchané době. Existují však svědectví o lidech, kteří tuto zdánlivě nemožnou věc opravdu dokázali - a zdaleka nešlo jen o pohádkového Rumburaka z druhé série televizních příběhů o princezně Arabele.

Ne všechna svědectví o rozdvojení osobnosti pochází od vyšinutých jedinců či podvodníků. Mezi těmi, kdo o tomto podivném jevu podali svědectví je i osobnost tak důvěryhodná, jako slavný německý básník, dramatik a přírodovědec Johann Wolfgang Goethe. Ten prý jednou na projížďce potkal sám sebe jak se prochází kolem v ustrojení, které ze svého šatníku neznal. Tatáž situace se mu pak přihodila ještě jednou o osm let později - tentokrát se však rychle zorientoval: viděl sám sebe při prvním setkání, avšak z druhé strany. Pokud je tato historka pravdivá, pak se druhé já velikána německé kultury vydalo z neznámých důvodů na pouť proti proudu času, aby se setkalo samo se sebou.

Dvakrát svatí

    Lidi, kteří se zabývají shromaždováním informací o záhadných jevech, zprávy o rozdělení lidské bytosti nijak nepřekvapují, protože jich ve své evidenci mají docela dost. Dokonce rozeznávají dva základní druhy tohoto fenoménu, pro něž mají i "odborné" názvy. Na prvním místě to je takzvaná bilokace, kdy je jedinec pozorován na dvou místech současně. Obě jeho podoby jsou přitom pohyblivé a aktivní, první však nemusí vědět o tom, co dělá druhá. Naopak při tzv. astrálním cestování jakési vědomí opouští nehybné tělo a je údajně schopné podávat zprávy o dějích vzdálených v prostoru a čase. Zatímco při bilokaci má dvojník větší či menší možnost působit na své okolí (je hmotný), astrální cestovatel je víceméně neviditelný, není schopen ovlivňovat hmotné předměty a je tedy odsouzen do role pouhého pozorovatele.

    Zdá se, že bilokace byla pradávným uměním, které ovládali duchovní vůdci mnoha starých kultur - od pohanských šamanů a kněží, přes antické mystiky a křesťanské světce až po budhistické mnichy.

    Nejvíce zpráv o bilokaci se v naší kultuře týká křesťanských světců a kněží. Portugalský františkán Antonius Paduánský prý dokázal roku 1226 sloužit mši ve dvou kostelích současně. V první polovině 17. století údajně náboženská fanatička Maria Coronelová žijící ve španělské Agredě současně obracela na víru Indiány ve vzdáleném Novém Mexiku za Atlantikem. Svatý August z Liguori v Itálii je proti ní pouhý břídil - roku 1774 si ze své klášterní cely odskočil do pár set kilometrů vzdáleného Říma, aby se rozloučil s umírajícím papežem Klementem XIV.

Rozdvojování jako profesní problém

Těmto a podobným zprávám můžeme věřit stejně málo jako jiným zázračným a leckdy účelově přikrášleným příběhům světců, kdybychom podobné zprávy neměli také z kulturně zcela odlišné oblasti - ze vzdáleného Tibetu. Také tamní duchovní se údajně dokázali přivést do transu, při kterém byli spatřeni na dvou vzdálených místech současně. Podle cestovatelky a spisovatelky Alexandry David-Neelové, jejíž díla u nás s oblibou citoval Ludvík Souček, používali tibetští mniši této "techniky" bezmála se stejně samozřejmou ledabylostí, s jakou moderní člověk vytáčí telefonní číslo.

Ještě zajímavější však je, že rozdvojit se mohou i osoby zcela nesvaté a někdy dokonce proti své vůli. Nejznámější je z tohoto hlediska patrně příběh vychovatelky francouzského původu Emilie Sagée, působící ve Východním Prusku, která mimoděk děsila své žačky tím, že bývala viděna dvakrát. Je třeba podotknout, že v té době nebyly mezi studenty rozšířeny halucinogeny v té míře jako dnes. Slečna Sagée se za své poněkud výstřední chování hluboce styděla, nemohla si však pomoci. Dost si s tím ostatně užila, protože díky tomu dostala během své pedagogické kariéry vyhazov z bezmála dvou desítek škol a penzionátů. V okamžicích rozdvojení se prý její "originál" choval poněkud mdle a unaveně, zatímco skrz "kopii" sice údajně šlo projít, bylo však při tom cítit lehký odpor.

Pes dvojníka nevidí

    Podobné zprávy existují i ze současnosti. Téměř vždy si postižený jedinec existenci svého dvojníka neuvědomuje, obvykle se však v té chvíli nachází ve více či méně změněném stavu vědomí, nebo alespoň v silném stresu. Častá je situace, z níž není úniku, přesto však dotyčný intenzivně touží být někde jinde. Na dvojníka údajně nereagují domácí zvířata. Někdy prý je spatření druhého já symptomem blížícího se konce - což mimochodem poněkud připomíná svědectví lidí, kteří přežili klinickou smrt a vyprávějí o tom, jak viděli sami sebe opouštět své tělo.

    Není asi třeba zdůrazňovat, že vysvětlení jevu zatím neexistuje. Vzhledem k tomu, že svědky obvykle bývají osoby dotyčnému blízké, nelze vyloučit, že se jedná o nějakou formu dálkového ovlivňování psychiky skupiny lidí, tedy o úkaz patřící do neméně neprobádané a rozporuplné oblasti psychotroniky. Jakkoliv vysvětlovat jeden záhadný jev jiným nedokázaným jevem je z metodického hlediska značně pochybné, přesto se mi zdá být tento výklad schůdnější než představa, že dvojník by měl jakoukoliv materiální podstatu - připustíme-li, že alespoň některá z četných svědectví jsou pravdivá..

    Naproti tomu výklad pro astrální cestování je jednodušší - zde se patrně "mentální turisté" přivádějí do změněného stavu mysli, při němž mozek zpracovává informace zasuté hluboko v podvědomí. U nás i jinde existují skupinky a jednotlivci experimentující s tímto jevem, neodborná manipulace s vlastní psychikou je však přinejmenším stejně nebezpečná jako skutečné výlety do oblastí zamořených teroristy.

Jan A. Novák
Další články autora najdete viz zdroj.

Vydáno: 19. 01. 2011

Přečetlo: 2826 čtenářů

Zdroj: http://www.novakoviny.eu

Autor (vložil): Jan A. Novák

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)