    Po přečtení knihy, kterou má kamarádka vyhrabala na půdě a půjčila mi ji jsem se rozhodla napsat tento článek. Jmenuje se Podruhé na tomto světě, napsali ji Peter a Mary Harrisonovi, vydána byla roku 1983 a přeložena do češtiny v roce 1992 Lenkou Štěpánkovou. Jelikož je dost stará už se nejspíš neprodává, když se ale zkusíte zeptat v nějaké místní knihovně neprohloupíte a možná neodejdete s prázdnou.

    Při čtení jsem včera večer, přestože jsem byla zachumlaná pod dekou a peřinou měla husí kůži a běhal mi mráz po zádech. Pokládala jsem si otázku, zda to vážně může být opravdové. Knížka pojednává o dětech, které vzpomínají na život předtím, než se narodily. Na život u jiných rodin, v nějakém nereálném světě, kde žily a hrály si s ostatními dětmi před narozením, nebo i v maminčině bříšku, jeden chlapec si pamatuje dokonce popravu Thomase Becketa ze 12. století a dívenka svou čarodějnickou minulost. Většinou tyhle vzpomínky zapomenou právě v mladším školním věku, kdy se jim mysl zaplňuje písmenky a čísly, proto si na nic takového nepamatujeme i my ostatní.

    Když mi bylo asi 7 let, koupili jsme si první video přehrávač, táta chodil tehdy často do videopůjčovny a jednou přinesl sérii tří kazet o nadpřirozených událostech. Název vám bohužel neřeknu, už dávno jsem jej zapomněla. Můžu napsat akorát, že jedna kazeta byla o telekinezi, druhá o klinické smrti a zážitcích lidí, kteří ji zažili a poslední se týkala právě vzpomínek dětí na minulý život. Pamatuji si jen pár příběhů, z nichž jeden je o asi pětiletém chlapci, který si vzpomíná, jak pracoval ve skladě, v kterém ho, když mu bylo asi 20 let zastřelili. Dále si to moc nevybavuji, ale jeho rodiče se nějak spojili s rodiči postřeleného chlapce. Zjistilo se, že malý chlapec se narodil v den, kdy ten starší zemřel a ten malý má u obočí mateřské znamínko, přesně na stejném místě a ve stejné velikosti jako střelná rána toho staršího. Chalepeček se i nadále stýkal se svými bývalými rodiči a dokonce si na ně i pamatoval a vyprávěl jim do detailů příhody, které zažili se svým synem a přesně popisoval i dům, v kterém tenkrát bydleli. I ostatní děti, například ty zmíněné v knize znají detailně místa, nebo lidi, které jakživa neviděly, ani o nich nikdo nikdy před nimi nemluvil. Také vám z toho běhá mráz po zádech?

    Při čtení té knihy se mi vybavila jedna příhoda se sestřičkou Adélkou. Asi před půl rokem jsme byla se starší na pouti v nedaleké vesnici, jelikož byla Adél nemocná, nemohla jet s námi a tudíž jsme jí chtěly udělat radost aspoň panenkou v modrých šatičkách, jenž jsme uviděly u jednoho stánku. Když jsme ji sestřičce předaly řekla, nebo spíš zahlaholila, protože neuměla ještě pořádně mluvit, ale rozumněly jsme: ,,Vypadá jak ta minulá, jenom tamta měla červené šaty." Myslely jsme, že měla nejspíš nějakou takovou panenku a nevěnovaly tomu pozornost. Po chvíli prohlížení panenky dodala: ,,Tamtu mi koupila ale teta Evellyn." To už nám bylo trochu divné, ale co, děti si toho navymýšlí. Potom jsme se jen tak mezi řečí zeptaly mámy na tetu Evellyn, načež jsme se dozvěděly, že žádnou takovou nemáme a nikdo z naší rodiny nezná ani nikoho s tímhle jménem, podobnou panenku prý Aďa také nikdy neměla. Až doteď jsem si myslela, že je to jen výplod fantazie nejmladší ze sester naší rodiny, ale teď si říkám, jestli je možné, že si sestra vybavuje něco z dřívějška? Něco, co zažila ještě dříve, než jsme se narodily my? Možné to je.

    Zamysleme se, může být pravda, co všechno si ti malí tvorečkové pamatují, je to vůbec možné? Nebo je to jen jejich sen, představivost.. Ale jak by potom mohly znát takové množství podrobností? Něco mezi nebem a Zemí, něco nevysvětlitelného, nad lidské chápání určitě je, je toho spousta, ale zda to je opravdová realita nemůžeme posoudit..

Vydáno: 21. 09. 2010

Přečetlo: 2796 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Nikolka.Nikki

Zpět na články..

Komentáře k článku...