Případů zázračných zjevení Panny Marie je po celém katolickém světě velké množství - ať už těch slavných a oficiálně uznaných církevními autoritami, nebo nesčetných vidění ryze "soukromého" charakteru. Zcela odlišný je však případ Panny Marie Candelárské z ostrova Tenerife. Příběh této černé madony přesahuje rámec víry a možná míří k tajemstvím ještě hlubším.

Panna Maria Candelárská je dnes oficiální patronkou Kanárských ostrovů. Na její sošce vystavené v katedrále města Candelaria na ostrově Tenerife není na první pohled nic zvláštního: barokně vyzdobená panenka s tmavou tváří, taková, jakých je mnoho v kostelích od Polska až po Jižní Ameriku. Její příběh je však velkou záhadou - o to větší, že je podle všeho pravdivý.

Zázrak na břehu moře

    Když na konci 15. století mořeplavci nejkatoličtějšího veličenstva španělského krále Ferdinanda III. dobyli ostrov Tenerife, nevěřili svým očím. Původní obyvatelé, kteří si říkali Guančové, sice žili na úrovni doby kamenné a provozovali "barbarské" přírodní kulty, v jedné z lávových jeskyň na jihovýchodě ostrova ale uctívali sochu Panny Marie.
    Španělským kronikářům tenerifští Guančové řekli, že černou sochu držící v náručí dítě našli dva pastýři u pobřeží nedaleko místa v domorodém jazyce nazvaného Achbinico dávno před příchodem bělochů. Při pohledu na záhadnou postavu na skalisku nad zálivem se prý zvířata plašila a oba muži zkoprněli v posvátném vytržení. Když se trochu vzpamatovali, zavolali svého menceye (náčelníka) Acayma, jehož sídlem byla posvátná osada Chinguaro (dnešní Guímar). Ten rozhodl, že sochu s temnou tváří odnesou do lávové jeskyně na pobřeží v místě zvaném Achbinico (současná Candelaria). Domorodci ji tam pak uctívali pod jménem Chaxiraxi, což znamená "matka vládců země i nebes".
    "Jako lidé ušlechtilého srdce věřili, že se jedná o vyšší bytost, napsal španělský kronikář.
Španělé sochu ztotožnili s Pannou Marií. Ani je moc nazaskočilo, že ji našli tak daleko od hranic tehdejšího křesťanského světa - přijali to jen jako další důkaz její zázračné moci. Už 2. února 1497 udělali z guančské jeskyně kostel svatého Blažeje (San Blas) a černou bohyni přejmenovali na Nuestra Seňora de la Candelaria, protože v ruce držela svíci. V roce 1526 ji přenesli z jeskynní kaple do nového kostela v Candelarii. Společný objekt uctívání jim ovšem ani v nejmenším nepřekážel při vedení války proti jejím původním ctitelům. Ta nakonec vedla k úplnému vyhubení Guančů.

Záhadné zmizení

    Původní kostel v Candelarii roku 1789 vyhořel a černá Panna Maria se vrátila do jeskynní kaple San Blas. Jako každá správná zázračná socha, i ona při tom odvracela pohromy všeho druhu. Sama však jedné nakonec neušla. Když začátkem 19. století v Candelarii postavili velkolepou katedrálu, museli už do ní nastěhovat novou sošku. Své předchůdkyni se téměř nepodobá, obě sochy spojuje jen legenda, černá pleť a datum, kdy sem přicházejí procesí věřících. Na ten den totiž připadá výročí objevení originálu - podle místní tradice k tomu došlo 15. srpna 1392.
    Údaje o tom, kam se poděla původní černá madona, se rozcházejí. Podle některých ji smetla povodeň nebo mohutná přílivová vlna, podle jiných se stala obětí požáru a nechybí ani tvrzení, že jednoduše šlo o další zázrak.
    Vedle masově uctívané panenky v katedrále je tu dnes ještě jedna soška. Stojí v jeskyni San Blas a je rovněž novodobého původu. Autor ale údajně vycházel z toho mála, co se vědělo o podobě originálu. Jednoduše oblečená žena příjemných pevných rysů tváře připomíná spíš antické nebo předantické středomořské umění než evropský středověk.
    Někteří historikové tvrdí, že originální socha opravdu zpodobňovala Pannu Marii - a pokud ji nepřinesl zázrak, mohlo ji vyplavit moře z nákladu nebo výzdoby ztroskotané evropské lodi. Jenže její tradované objevení spadá do časů, kdy se sem evropská plachetnice mohla dostat opravdu jen zázrakem. Tehdy také ještě nebylo zvykem zdobit přídě plavidel velkými galionovými figurami, tím méně pak vyplouvat na dobyvatelské cesty k hranicím známého světa s nákladem soch svatých v podpalubí.
    Pravděpodobněji vypadá možnost, že socha na ostrovy přišla v antické době. Kanárské ostrovy znali už antičtí Řekové, Féničané a Římané a dochovaly se doklady o tom, že jejich lodě sem občas připlouvaly. Antika znala cenu umění a výtvarná díla tehdy byla běžným předmětem dálkového obchodu. Mohl některý kapitán za guančské produkty zaplatit sochou matky s dítětem? Pak by to ovšem jen sotva mohla být Panna Marie...

Socha, která možná věděla příliš mnoho

    Něco také může napovědět bližší seznámení s Guanči. Rozhodně to nebyli primitivní domorodci z dalekých exotických krajin - podle španělských svědectví šlo o vysoké modrooké lidi se světlými vlasy. Neznali sice kovy, uměli ale provádět úspěšné trepanace lebek (léčebné otevírání mozkovny za živa) a svá božstva uctívali na pyramidách - mimochodem, právě v Guijímaru u Candelarie. Mrtvé mumifikovali jako Egypťané. Na skalních kresbách tu byly nalezeny stejné abstraktní znaky, jaké se nacházejí v jeskynních s pravěkými kresbami z doby kamenné v Británii, Španělsku, Francii a Skandinávii.
    S pravěkou Evropou měli Guančové nejspíš společné i mnohé náboženské představy. Podobně jako tvůrci sošek evropských Venuší nebo megalitických chrámů na Maltě pěstovali kult mateřské bohyně plodnosti oplývající mimořádně kyprými tvary; hlavní povinností guančské kněžky bylo usilovné přejídání. Někteří badatelé se domnívají že šlo o kult totožný s kultem Černé Matky, který prý byl v době kamenné rozšířen po celém Starém světě. Podle nich poněkud záhadné uctívání černých madon v křesťanské Evropě navazuje právě na tento kult. Z něj také vycházely některé podobné předkřesťanské kulty Středomoří a Blízkého východu. Černá Panna Maria Candelárská pak je údajně jen dalším důkazem prolínání starých božstev do křesťanství.
    Podobným směrem vede i jiná stopa. Z některých zpráv španělských kronikářů vyplývá, že Guančové stavěli chrámy kruhového půdorysu a v nich uctívali jakési sochy. To opět upomíná na megalitickou kulturu Malty. Žádná z těchto soch se nedochovala - nebyla ale původní černá madona candelárská jednou z nich?
    Každá z těchto možností také může být klíčem k tajemství zmizení sošky. V takovém případě by originál dříve nebo později vzbudili pozornost všetečných vědců a ohrozil renomé oblíbené křesťanské patronky ostrovů. Naproti tomu nový "zázrak" její pozici naopak upevnil a navíc originál s nejistým a nebezpečným původem nahradil soškou, která neohrožovala oblíbený kult.
    Možná. Jak Guančové, kteří znají tajemství příchodu černé Panny Marie, tak ti, kteří vědí o jejím odchodu, nežijí. Ať už je původ dávné sochy jakýkoliv, v každoročních srpnových procesích ožívá duch nádherných dávných mýtů - křesťanských i těch, které jim předcházely.

Jan A. Novák
další články autora najdete viz zdroj.

Vydáno: 07. 05. 2010

Přečetlo: 2302 čtenářů

Zdroj: http://www.novakoviny.eu

Autor (vložil): Jan A. Novák

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Socha

17. 06. 2010 19:13

mart

Číst komentáře