    Když geomorfolog Dr. Edward Bryant, dnes profesor na univerzitě Wollongong, v roce 1989 zlézal s kolegou pobřežní skály na jihovýchodním pobřeží rodné Austrálie, nalézal na vrcholku útesů, značně vysoko nad hranicí příboje neobvyklou směsici povalujících se balvanů. Tehdy si pomyslel, že je nahoru mohla vymrštit jen ohromná vlna, patrně tsunami po podmořském zemětřesení. Několik let poté však geologové z univerzity Wollongong, pátrající stovky kilometrů od pobřeží, nalezli ve výšce stovek metrů nad hladinou moře další příznaky působení jakéhosi pozoruhodného vodního přívalu; jenže zde už to každopádně bylo nad možnosti libovolné zemětřesením vyvolané nárazové přílivové vlny.

    Tehdy mu poprvé přišla na mysl úžasná hypotéza - možnost pustošivého zásahu z kosmu. Tento nápad mu vynesl málo uznání, zato ale množství uštěpačných poznámek a výpadů pochybovačných kolegů. Nyní ale bylo 1000 stop pod hladinou moře jižně od Nového Zélandu objeveno něco, co se může ukázat jako významný geologický důkaz. Dr. Dallas Abbott, geoložka z Kolumbijské univerzity nalezla oblast vypadající jako kráter po dopadu meteoritu. Impaktní útvar o průměru téměř 21 kilometrů naznačuje, že se zde do zemské kůry zarylo obrovské těleso o průměru okolo 800 metrů.

    Jestliže další výzkum potvrdí, že tato kruhová proláklina skutečně je nedávno vzniklý meteorický kráter, bude to nová munice výrazně podporující argumenty kontroverzního scénáře, v němž Bryant předpokládá, že zhruba před pěti sty lety, právě když Evropa stála na počátku koloniálního průzkumu, dopadla na oceánskou hladinu kometa či asteroid, vysílající obrovskou vlnu směre k pobřeží australského Nového Jižního Walesu. Náraz by vyvolal mega-tsunami, rvoucí povrch blízkých ostrovů a australské pobřeží, kde Bryant nenalezl pouze zmíněné balvany, ale i zbytky stromů a plážový písek vymrštěný daleko za kolmé pobřežní útesy a srázy, nehledě na stopy vodních vírů vymílajících ve skalách až 45 metrů hluboké kaverny. „To všechno jsou křížově potvrzené důkazy nesmírně prudkého ataku moře,“ říká. Na jednom místě, v Jervis Bay, vlny očividně překonaly skalní výběžky vysoké 128 metrů. „Něco takového mohl vyvolat pouze bolid,“ říká Bryant, užívající odborný výraz pro kosmické střely prorážející atmosféru. Geologové vědí, že se takové věci mohou stát a věří se, že podobný, jen mnohem větší náraz kdysi ukončil vládu dinosaurů. Jenže zaznamenaná historie údajně nezná žádnou podobnou katastrofu. Něčeho takového by si lidé přece museli povšimnout.

    Ve skutečnosti stačí věnovat patřičnou pozornost domnělým „báchorkám“ tradovaným původními obyvateli. Bryant brzy nalezl zaznamenané historky australských domorodců i novozélandských Maori, podrobně a shodně líčících událost, k níž došlo nedlouho před prvním příchodem Evropanů: „Nebe se pozvedlo a pak puklo, padaly hvězdy a zemí metly ohromné záplavy“. Aborigini popisují ohromnou rozpadající se kouli modrého ohně, která prolétla nad jejich hlavami okolo roku 1500. „Všechno hraje dohromady,“ říkal Bryant. „Nedaleko odtud muselo Zemi zasáhnout něco velkého.“

    Mořské pobřeží jižního ostrova Nového Zélandu se tehdy náhle vylidnilo a Maori se údajně přestěhovali do vnitrozemí. Bryant míní, že impaktem vytvořené enormní vlny mohly zničit nejen pobřežní vesnice, ale i životní podmínky korýšů, sloužících domorodcům jako zdroj potravy. Podle tohoto závěru by ovšem mořští korýši od té doby museli žít ve vnitrozemských horách? Čím by se tam jinak Maori živili?? Drtivý úder mořských vln patrně přežili jen lidé, žijící hluboko ve vnitrozemí a v horách, zatímco původní pobřežní kultura v jediném hrůzném, zbytek obyvatel ostrova traumatizujícím okamžiku nenávratně a beze stop zmizela. Logika říká, že to, co zbylo, jsou pozorování současníků, kteří pozorovali průvodní jevy z bezpečné vzdálenosti. V samotném místě katastrofy nepřežil nikdo, kdo by mohl podat podrobnější zprávu. Není to nic mimořádného. Se stejným schématem „zapomnění“ se setkáme i v případě katastrof ve Středomoří a na území dnešní pouště Gobi. Vždy mají něco společného s „nebeským ohněm“ a pokaždé vyvolaly „stěhování národů“, o jejichž původu se dochovaly jen zmatečné neúplné informace.

    V roce 2001 pak publikoval knihu s názvem „Tsunami - podceňované riziko“, obsahující podrobný příběh o střele z kosmu. Některým kolegům se jeho odvážný dohad zalíbil. „Je to ohromný nápad, zasluhující velkou pozornost,“ mínil Viktor Baker, profesor planetárních věd z Arizonské univerzity, který Bryantova naleziště s důkazy o tsunami navštívil a věří v průkaznost znaků zanechaných působením gigantických vln. „Ať už to byl či nebyl objekt spadlý do moře, něco za to musí být odpovědné,“ říká. Jiní vyjádřili nad Bryantovými důkazy a impaktním scénářem hlubokou skepsi.

    Novozélandský geolog Dr. James Goff, který dříve pracoval pro místní vládu, označil Bryanta za „jinak znamenitého vědce, který však propadl víře ve svou mega-tsunami“. V článku zveřejněném v žurnálu Novozélandské Královské společnosti cupuje Bryantovy teze na kousky. Goff sám po léta podporoval a rozvíjel myšlenku, že velkou část obyvatel ostrovů skosily okolo 1500 tsunami, které Maori nakonec zahnaly do vnitrozemí. Podle jeho mínění to ovšem byly nejspíš vlny běžného typu, vytvářené podmořským zemětřesením. Takové vlny většinou dosahují výšky jen několika desítek metrů; zdaleka nejsou tak vysoké jako ty, jimž říká „Bryantovy pekelné mega-tsunami“. Bryant podle Goffa slučuje nespojitelné události, mezi nimiž mohou ležet celá staletí, a nesprávně překládá maorská pojmenování míst (A hle! Dosud jsem si myslel, že patent na vševědoucnost mají astrofyzici?). Klade prý důraz na spojení s ohněm a nebeskou záhubou, přičemž překládá například maorskou slabiku Ka jako „oheň“ tam, kde, jak Goff říká, „by byl na místě překlad horečka“. Nu což, jako geolog to přece musí vědět.

    Goff, evidentně bojující o vlastní renomé, ovšem celou věc poněkud uspěchal; tuto poněkud nešťastnou kritiku zveřejnil před osudným setkáním Geological Society of America v Seattle, na němž Dr. Abbott oznámila svůj objev. Počátkem tohoto roku, inspirovaná Bryantovou knihou, studovala topografické mapy mořského dna této oblasti a nalezla jižně od Nového Zélandu zjevnou impaktní jizvu, ležící na samé hranici kontinentálního šelfu.

    Když pak prověřila vzorky nasbírané v této oblasti oceánografickými expedicemi, nalezla mezi nimi rozdrcené minerály typické pro meteorické impakty. Oblast tektitů, kuliček a kapek roztavené horniny ochlazené ve vzduchu vysoko nad zemí, se rozprostírá jihovýchodním směrem od kráteru, přesně tak, jak by tomu bylo po nárazu velkého tělesa, přilétajícího při malém náběhovém úhlu od severozápadu, jak Bryant odvodil z vyprávění původních Australanů. Kráter, jemuž Dr. Abbott dala jméno Mahuika, podle Maorské bohyně ohně, leží přesně v bodě, z něhož by se proti australskému pobřeží šířily vlny přesně v Bryantem předem vypočteném úhlu. „Je to docela čerstvé, téměř nepochybně mladší než tisíc let,“ soudí Abbott podle takřka neexistujících usazenin, které se běžně ukládají na mořském dně.

    „Jestliže tahle věc obstojí, je to pěkně vzrušující,“ říká Steven Ward, geofyzik z University of Kalifornia v Santa Cruz, který se živě zajímá o dopady komet a asteroidů. Také Goff souhlasí, ale dodává, že dosud neexistuje vůbec žádné pevné datum pro vznik kráteru, ani zaručený důkaz, že v době kdy byl vytvořen zasáhly Nový Zéland kataklyzmatické vlny. „Konečné rozhodnutí ještě nepadlo," říká.

    Abbott doufá, že spornou otázku vyřeší nashromážděním a datováním vzorků úlomků. Podle Warda by podobný dopad rozmetal materiál do vzdálenosti stovek kilometrů a vytvořil v půdě na Novém Zélandu charakteristickou vrstvu. I kdyby do moře před 500 lety spadl gigantický balvan, nemuselo by to podle něj objasnit Bryantův seznam pevninských zpustošení. Podle Wardových výpočtů by objekt, který po sobě u Nového Zélandu zanechal 21 kilometrů široký kráter, mohl na australském pobřeží vzdáleném 1600 km vyvolat vlny dosahující nanejvýš třiceti metrů. Takové vlny by ovšem nepřekonaly stodvacetimetrovou bariéru pobřežních útesů. Bryant ale nepochybuje. „Nerad tomu věřím, ale dostali jsme zvenku strašlivý úder.“

    Celý případ má nejen několik klasických aspektů poukazujících na „způsob hry“ v akademickém prostředí, ale především vypichuje nezbytnost kvalitní interdisciplinární spolupráce.

    1/ Vnímavý geolog udělá jistá zjištění - najde „2“. Je jasné, že aby 1+1 bylo 2, je třeba najít další jedničku ? jednu tady už máme, je to voda. I když dá věc teoreticky správně dohromady, je další „1“ pouze „virtuální“, jelikož schází hmatatelný důkaz. Jeho kolegové mezitím buď hrají hru na mrtvého brouka, zatímco ti hloupější nešetří výsměchem. „Uznávaná kapacita“ naproti tomu vyrazí do útoku, v němž nečistě bojuje osobními narážkami a ranami pod pás, uštědřovanými „důkazy“ mimo odborné pole.

    2/ Objeví se druhý geolog, v tomto případě geoložka, rozhodne se kolegovi uvěřit, začne usilovně pátrat v dostupných informačních databázích - a má úspěch! Druhá „1“ je na světě a rovnice 1+1=2 je v pořádku. („Uznávanou kapacitu“, mručící v pozadí nic neříkající kváziargumenty, už není třeba brát vážně.)

    3/ Objeví se třetí, obdobně smýšlející geolog, který ovšem tvrdí, že rovnice má vypadat jinak, protože výsledek daného 1+1 dává 3! To se ovšem opět jeví jako nesmysl, ale jen do jistého okamžiku.

    Bryant cituje pověst australských domorodců o sestoupení ohňového božstva. Potud dobře. Znám ji, stejně jako ostatní aboriginské, maorské a tichomořské pověsti. A proto vím, že všem zúčastněným uniká něco velmi podstatného: pověst „O sestoupení ohnivého boha“ nebo o „Noci dvou měsíců“ (z nichž jeden byl modrý) se obšírně zmiňuje o ROZDĚLENÍ „BOŽSTVA“ NA DVĚ ČÁSTI (pověstí se kdysi zabývali i ufo-logové, kteří básnili o „oddělení přistávacího modulu od mateřské lodě“? jenže oba objekty měly smůlu a explodovaly. Stálo jim za to, courat se sem takovou dálku?). Na Zemi tedy v konečném důsledku dopadla DVĚ tělesa, anebo dva shluky těles, z nichž jedno muselo dopadnout někde poblíž Tasmánie. Odtud je k australskému pobřeží podstatně blíže, než od jižního výběžku Nového Zélandu, takže výsledná vlna by byla mnohem mohutnější. Geologové by se asi měli soustředit na pátrání po druhém kráteru, výrazně blíže k australskému pobřeží na ose dané Bryantovými výpočty, směřující k místu nálezu kráteru Mahuika. Někde tam, možná poněkud stranou, kvůli působení energie při odštěpení původního tělesa, musí být další, možná stejně velký, ale spíše menší než nalezený kráter. Hledání bude obtížnější, protože místo dopadu patrně leží mimo kontinentální šelf, kde mořské dno strmě spadá až do hloubky 4000 metrů. Větší hloubka a pouze čtvrtinová či pětinová vzdálenost oproti místu dopadu druhé části tělesa, by jistě vyvolala vlnu potřebné velikosti. Pan Ward by se místo zpochybňování měl vrhnout po kalkulačce a počítat? Událost se musela výrazně zapsat i do povrchu Tasmánie.

    Poslední velká australská tsunami, k níž nepochybně došlo okolo roku 1500 n.l. nebyla osamocená. K největší zaznamenané katastrofě vyvolané dopadem meteoritu došlo v Číně roku 1490. V městě Čing-jang v provincii Šansi tehdy zahynulo na deset tisíc lidí. Důkazy o požárech a záplavách v tomto období existují i na Novém Zélandu.

Vydáno: 02. 05. 2010

Přečetlo: 2756 čtenářů

Zdroj: http://tajomstva.org

Autor (vložil): Jiří Wojnar

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)