• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Články

- Zajímavosti -

Jan A. Novák
Další články autora můžete najít na www.novakoviny.eu

Zdálo by se, že v této zemi už neexistují místa, kde by se ještě dalo něco významného objevit. Nenechte se však mýlit. I zde, ve středu Evropy jsou záhady, před nimiž už řadu let bezradně stojí badatelé vybavení nejmodernější technikou.
- -
Hranická propast v lesích u Teplic nad Bečvou u Hranic na Moravě má na první pohled do legendární Macochy dost daleko. Je to jáma hluboká asi 60 metrů, jejíž jedna stěna je natolik povlovná, že můžete celkem bezpečně sejít dolů i bez horolezeckého vybavení. Tam pak stanete nad hladinou jezírka, které rovněž nevypadá nijak impozantně.

Ale zdání klame. Nenápadná vodní hladina je zcela nepochybně nejhlubším jezerem přinejmenším ve střední Evropě. Chtěli byste slyšet nějaká čísla? Nejste sami. Dosáhnout dna se zatím nepodařilo ani potápěčům vybaveným přístroji pro velké hloubky, ani nejmodernějšímu průzkumnému robotovi. Ve středověku sloužila Hranická propast jako svérázné popravčí zařízení: delikvent byl spoután, zatížen a z útesu svržen do jezírka. Možná právě s touto skutečností souvisí pověst o přízraku loupeživého rytíře, který se tu prý zjevuje. Útvaru se říká také Kmotrova díra, podle německého slova Gevaterloch, jímž propast označovali Němci, kteří tu žili před válkou. Jméno vzniklo na základě pověsti, podle níž se tu propadla zem pod kočárem, který jel na křtiny, kde měl být kmotrem sám ďábel.

Podle geologů vznik propasti souvisí s hlubinnou sopečnou činností, kdy oxid uhličitý, který se vytváří při tavení hornin stoupá geologickými vrstvami vzhůru, obohacuje podzemní vodu a společně s ní cestou rozpouští vápenec. V nedalekých Zbrašovských aragonitových jeskyních vytváří tento plyn neviditelná jezera, která zahubila jednoho z objevitelů těchto prostor.

První záznam o pokusu změřit hloubku jezírka na dně Hranické propasti pochází z roku 1586. Tehdy vydal moravský zemský lékař Tomáš Jordán z Klauzenburku spis nazvaný O hojitelných vodách aneb teplicích moravských, v němž se zabývá i Hranickou propastí. Správně si totiž povšiml, že v jezírku není obyčejná voda, ale termální minerálka. Popisuje toto místo jako "jámu, do níž hrozno hleděti" a zmiňuje se o muži, "kterýž nyní v sedmdesáti letech jest, za své mladosti se v jezírku potápěl, protože byl dobrý plavec a chtěl jeho dna dosáhnouti. To se mu však nepodařilo".

Pověsti o bezednosti zdánlivě vzaly za své roku 1903, kdy se olovnice spuštěná do jezírka zastavila v hloubce 36 metrů. Když však chtěli toto místo v 60. letech prozkoumat amatérští potápěči, nenašli dno ani ve čtyřiceti metrech - šachta ubíhala dál do temné hlubiny šikmo pod skalnatou stěnu. Další expedice přinášely stejný poznatek z postupně stále větších hloubek: z 60, 80 a bezmála 90 metrů. Dno nikde! Tam však možnosti tehdejších potápěčů končily.

Pak se ale objevila dýchací směs pro velké hloubky, v níž převládá hélium, která umožňuje sestup hlouběji. Právě takovou směs použili potápěči Lubomír Benýšek a Fraňo Travěnec 2. května 1981 a dosáhli hloubky 110 metrů. Ale ani tam dno nenašli.

Další průzkumník s héliovým přístrojem se v Hranické propasti objevil po jedenácti letech - odpoledne 24. dubna 1992 se pod hladinu jezírka ponořil belgický potápěč Michel Pauwels. Dostal se až do hloubky 130 metrů. Kolem byly jen skály ozařované paprsky jeho reflektoru, dole však temná šachta dál mizela do dosud nepoznaných hlubin. Pak začal dlouhý, více než šestihodinový výstup, v jehož závěrečné fázi musel dýchat čistý kyslík dodávaný z hladiny hadicí, aby se vyplavování rozpuštěných plynů z krve urychlilo.

Při přípravě pokusu se myslelo na všechno, dokonce i na problém močení při těchto dlouhých nucených zastávkách. Byl vyřešen svérázným zařízením vyrobeným z prezervativu, hadičky a gumového vaku. Nudu pod vodou měla rozptýlit četba. Jen jediná věc trochu zaskřípala: pomocný personál dopravil potápěči knihu, kterou Pauwels dočetl krátce před sestupem...

V červenci následujícího roku se sem Pauwels vrátil. Tentokrát se mu po dvacetiminutovém sestupu podařilo dostat až do hloubky 155 metrů pod hladinou jezírka. Ani tam však nebylo dno. Potápěč po sedmihodinovém výstupu oznámil, že propast pokračuje dál. Při těžbě ropy z mořského dna pracují potápěči s héliovými přístroji i ve hloubkách okolo 300 metrů a pokusně se uskutečnily ještě hlubší sestupy. Co si však mohou dovolit bohaté těžařské společnosti, není přáno chudým speleopotápěčům. A tak se hledaly jiné možnosti.

Zajímavý pokus odhalit tajemství hloubky Hranické propasti se uskutečnil v září roku 1995 za pomoci hlubinného robota Hyball, jehož zapůjčení opět obstarali belgičtí potápěči. Stroj vybavený kamerami, světlomety a dalším zařízením, je s řídícím pultem na hladině spojen kabelem a manévruje pomocí na dálku řízených lodních šroubů. Má tvar koule o průměru přibližně šedesáti centimetrů a může dosáhnout hloubek okolo 300 metrů.

V Hranické propasti Hyball uskutečnil několik ponorů, z nichž při posledním se podařilo dosáhnout hloubky 205 metrů. Pokus probíhal za dramatických okolností: stroj se nejdříve zamotal mezi potopené stromy v hloubce 205 metrů, přičemž se jeden kmen uvolnil a začal pomalu klesat dolů. Při návratu měl robot zase problémy se starými jeskyňářskými šňůrami v hloubce okolo 50 metrů. Operátoři nakonec dospěli k názoru, že si nemohou dovolit riskovat zařízení v ceně 600 000 liber a pokusy ukončili. Na záběrech kamery je však zřetelně vidět další pokračování propasti. Roku 2003 se tu objevil další dálkově ovládaný robot, ale ani ten nic nového nezjistil.

Podle geologů jsou krasové horniny v okolí Hranic jen nejvyššími vrcholky vápencového pohoří pokrytého mladšími usazeninami. V roce 2003 se sem vrátila jiná dálkově ovládaná miniponorka nazvaná Kolombo, dosáhla však hloubky „jen“ 142 metrů. Zatím nejhlubší ponor se v Hranické propasti uskutečnil v roce 2000, kdy polský potápěč Kryzstovf Starnawski dosáhl hloubky 181 metrů. Předloni potápěči umístili do hloubky 10 metrů ponornou kabinu, která by měla ulehčit dlouhé dekompresní zastávky po návratu z velkých hloubek.

Dutinu propasti vytvořily minerální vody a plyny vystupující podle velmi hlubokého tektonického zlomu. Izotopové složení rozpuštěných plynů a teplota vody nasvědčují tomu, že propast by mohla být hluboká možná i 700 nebo dokonce 800 metrů, což by byl nejen národní, ale přinejmenším i středoevropský rekord v hloubce libovolného jezera, zatopené propasti.

Jen se tam dostat. Hranická propast představuje výzvu, jakou nám vědci, konstruktéři i dobrodruzi celého světa mohou jen závidět.