Již ve 40. letech dvacátého století vynalezl José Delgado způsob, jak elektronicky ovládat býka; implantoval mu miniaturní vysílačku, která vysílala do jeho mozku mikrovlnný signál a zastavila ho uprostřed útoku. Nedávno se objevily zprávy o vysílačkou ovládaných krysách, kterým byl podobným způsobem implantován obdobný obávaný mikročip, aby se mohly posílat do hořících budov, kde vyhledávají živé bytosti, které ještě zůstaly uvnitř. (Není již tak jasné, co krysy udělají, když někoho najdou; zřejmě jsou vybaveny mikrokamerami a svou polohu pak vysílají hasičům.) Vzhledem k tomu, že zločincům a dětem (a pacientům trpícím Alzheimerovou chorobou) se již implantují stejná nebo podobná zařízení, můžeme tu mít brzy vysílačkou ovládané lidské bytosti. Nebo že by tito lidští roboti již chodili mezi námi? Tento vývoj je však pouze posledním stadiem - vyvrcholením - procesu, který probíhá od chvíle, kdy lidstvo vyvinulo svou úplně první technologii rozumový způsob komunikace.

Pokud je lidstvo jedním organismem tvořeným v současné době šesti miliardami dílků, kterých stále přibývá, pak, vědomí tohoto organismu musí být náležitě rozděleno mezi všechny tyto součásti. A vzhledem k tomu, že vše, co lze změřit, má své meze, můžeme předpokládat, že existuje jen určité konečné množství myšlenkové energie (lidského vědomí), o které se dělí jednotky, jež označujeme jako lidská individua. Zdá se být pravděpodobné, že než se vyvinul strukturovaný jazyk, a pokud jsme nebyli „jen mručící primáti (přičemž existuje spousta důkazů, které to vyvracejí), organismus, tvořený lidskou rasou, si kdysi plně uvědomoval vzájemnou propojenost svých součástí, které mezi sebou jako u každého jiného organismu neustále komunikovaly. Šlo tedy o určitý druh nomádské, kmenové, telepatické společnosti, který kočoval po Zemi, živil se lovem a sběrem plodů a vesele se rozmnožoval. Tento druh byl se Zemí natolik propojený,že si to dnes, bezpečně ukrytí ve svých kovových lasturách a betonových schránkách, ani nedovedeme představit.

Dnes je nás šest miliard a nemáme se Zemí ani mezi sebou kontakt naprosto žádný. Přesto však přetrvává naše základní potřeba existovat v rámci nějakého širšího prostředí, které je pro naše přežití zřejmě klíčové. Proto jsme si vytvořili tento matrix, který je možná marnivou, ale rozhodně zvrácenou napodobeninou prostředí organického, do něhož jsme kdysi tak šťastně patřili. Primární vědomí, přenášené DNA (podle Sheldrakovy teorie morfické rezonance), mohou jakýmsi tajemným způsobem sdílet všichni členové daného druhu; díky němu si všechny jeho součásti“ mohou zachovat svou individualitu a přitom stále patřit k většímu celku. Každý druh je jakýmsi mraveništěm, propojeným tenkou a neviditelnou nití, jakýmsi ,,podivným atraktorem“ či vodítkem. Právě díky tomuto rodopisu spolu všechny části stále komunikují, třebaže se nemusí nikdy fyzicky potkat. Tak se také vyvíjejí instinkty: vše, co se naučí jeden příslušník druhu, se předává všem ostatním, řekněme procesem osmózy, přes jejich DNA. (Například přijde-li dostatečný počet opic na jednom ostrově na to, jak škrábat a jíst brambory, budou to nakonec dělat všechny opice na všech ostatních ostrovech. A to bez jediného telegramu.)

Naproti tomu čistě racionální vědomí, které si dosud pošetile vyvinuli pouze lidé, je čímsi docela jiným. Vzhledem k tomu, že se zakládá na myšlení, a nikoli na pocitech, je od přírody rozškatulkováno. Energii či vědomí vyměřuje jednotlivým jednotkám racionalita. Co se odměřuje, se však zároveň omezuje a ohraničuje. Pocity jsou nekonečné, avšak myšlení (alespoň myšlení založené na syntaxi, tj. souborech informací, ať už jich je, kolik chce) je nevyhnutelně limitováno na určitý počet jednotek. Každá rozumná bytost je tudíž jako vyspělý počítač, jehož program obsahuje omezený počet možností. Tak jako Terminátor ve stejnojmenném filmu máme pro každou událost určitý počet možných reakcí; z těchto možností si pouze vybíráme. Mít takzvanou svobodnou vůli je tudíž, pro rozumné bytosti nemožné.

To, co se děje, když dochází ke sdílení racionálního vědomí levé hemisféry mozku, je opakem toho, co nastane, dochází-li ke sdílení intuitivního vědomí hemisféry pravé; druh se rozdělí, přeruší kontakt, a co je paradoxní, všechny jeho části ztratí veškeré zdání individuality. Vzhledem k tomu, že všichni příslušníci tohoto druhu žijí ve stejném prostředí, a přesto jsou v něm izolováni svým vlastním myšlenkovým procesem (racionální myšlení je myšlení rozdělující), jsou v určitém smyslu lapeni do pasti svých vlastních myšlenek. Výsledné prostředí je však nemůže vyživovat, protože zde chybí organické propojení, a tak se v něm žijící druh či jedinec ze Všech sil snaží vytvořit vnější prostředky, které by mu nedostatek kontaktu vynahradily, které ho však naopak ještě víc izolují. Jelikož tyto vynálezy jeho pocit odloučení jen posilují, protože umožňují jedincům vzdalovat se víc a víc od kolektivního, druhového vědomí, technologické, racionální prostředí se stále zmenšuje a také je stále více omezuje a vyčerpává, přestože je stále komplexnější a propracovanější.

Toto prostředí nakonec ovládne nejen jednání, ale i myšlenky a pocity všech, kteří v něm žijí; jakožto imitace prostředí organického začne do svých obyvatel programovat instinkty a modely chování, kterým po čase nikdo neunikne. „Nahraje“ svou vlastní „realitu“ přímo do druhové DNA a odtud do našich pocitů a myšlenek. Nejnovější vynález mikročipových vysílaček, které z lidského organismu činí pouhý doplněk strojů, připojený k počítačové nadstavbě (ve filmovém zpracování nazývané umělá inteligence: UI) je tudíž - jak jsem již řekl - pouhým vyvrcholením procesu, který zavál před dávnými a dávnými časy. Jsme již připojeni k hlavnímu řídícímu systému. Jsme roboti.

Nejenže kupujeme, co se nám řekne, abychom kupovali, přecházíme, když se nám řekne, abychom přecházeli, a volíme kohokoli, koho se nám řekne, že máme volit; také myslíme a cítíme výlučně a přesně tak, jak jsme byli naprogramováni společenským matrixem, do něhož jsme se narodili. Od okamžiku zrození všichni, s nimiž přicházíme do styku, tvarují a upravují naši interpretaci reality, dokud „nezapadáme“. Počínaje rodiči jsou všichni našimi programátory. Jejich hlavní funkce je udělat z nás výkonné a homogenní jednotky v tomto našem dokonalém světě strojů.

V jednadvacátém století dovedla technologie proces programování k maximální účelnosti a jednoduchosti. Roční děti jsou posazeny před televizní obrazovku, aby si maminka mohla oddechnout u odpoledního čaje. Šestiletí dostali mobilní telefony, aby mohli po škole zavolat tatínkovi. Desetiletí mají ve svém pokoji počítač, na kterém dělají domácí úkoly a hrají bojové hry. Také děti „značkujeme“ senzorovými radiovými mikročipy, které se jim vloží natrvalo do těla pro případ, že by se ztratily nebo je někdo unesl. Veřejnost se příznivě naklonila těmto implantátům po nedávném únosu a vraždě dvou děvčátek v anglickém Sohamu, jemuž se dostalo široké publicity. Vskutku dokonalý svět. Ještě nejsme ani v pubertě, a už jsme plně připojeni, a přitom s největší pravděpodobností ani nerozeznáme zebru od gazely (pokud jsme je náhodou neviděli v televizi).

Morfeus se ptá Nea: „Co je skutečné ?“ A sám si odpovídá: vysvětluje, že prožívání reality nám zprostředkovávají naše smysly z elektrických signálů vysílaných do mozku: Co může v takovém případě mozku zabránit, aby se nechal ošálit a uvěřil, že něco prožívá, i když ho ve skutečnosti pouze bombardují elektrické impulsy ?

Zatímco kdysi lidský organismus vyživovaly, vychovávaly a informovaly přírodní podněty, jako je země, vítr, slunce či déšť, nyní ho omezují, poutají a tvarují podněty elektronické, jejichž zdroje jsou. téměř bezvýhradně umělé. Už nejsme organismy. Staly se z nás mechanismy.

MATRIX, mýtus o naší době, JAKE HORSLEY (2002 - 2003), z anglického originálu Matrix Warrior: Being the One

Vydáno: 08. 12. 2009

Přečetlo: 2392 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Cestovatel

Zpět na články..

Komentáře k článku...