Nejprve musíte v nezbytné míře uvěřit. Ne fantaticky, prostě jen překonat svoji předpojatost v úzce vymezeném směru. To pro daný účel zcela dostačuje. O nějaký čas později příslušný jev spatříte, případně ho sami vyvoláte. Hned nato můžete svoji víru odložit jako dále nepotřebnou - posloužila a po tom, co jste si jev "vlastnoručně osahali", ji plně nahradila vaše osobní zkušenost. Pravda, shodný zážitek může potkat i někoho zcela nepřipraveného, ale ten, v zájmu zachování svého zdravého rozumu, nejspíše podnikne vše možné i nemožné, aby se promarněním naskytlé příležitosti co nejrychleji zařadil zpět mezi "normální" lidi. Přitom stačí vskutku málo: upřímný zájem, překonání zábran, trocha aktivity a "kouzlo" je na světě. Jen se nenechat ničím a nikým zbytečně odradit.
Každý z nás žijeme v jisté míře nevědomosti. Problém začíná již u základních poznatků, které třídíme z hlediska našeho pohledu na svět na logické a na ty "zcela zcestné", které nám nikam nepasují a o kterých se proto domníváme, že objektivně postrádají smysl. V našich podmínkách bohužel obecně platí, že čím jsme vzdělanější, čím více titulů jsme získali, tak tím jsme současně přijali i více předsudků za své a tím hůře na tom vlastně jsme. Takto postiženi pak soudíme, co je možné a co možné není - a soudíme vesměs špatně. Okolní svět je mnohem rozmanitější a dějí se v něm procesy, které sahají daleko za rámec omezeného pojetí, do kterého jsme dobrovolně uzavřeli svoji mysl. Chceme-li si vytknout nějaký intelektuální životní cíl, pak by tam určitě mělo patřit zbavení se alespoň těch nejhruběji zkreslených představ o světě, potažmo o sobě samém.
Po celá staletí jen kolektivně tápeme. Nejprve díky náboženství, kterému šlo o moc a majetek více, než o snahu své "ovečky" duchovně pozvednout. Později díky vědcům, jejichž pohled byl upřen pouze na hmotu, a kteří vytěsnili veškeré projevy vyšších realit za okraj svého vnímání. Naše nevíra a pasivita při hledání odpovědí na nejzákladnější otázky jsou produktem obou zmíněných institucí a jimi zformovaného státního vzdělávacího systému, který jsme byli, stejně jako naši rodiče a prarodiče, nuceni povinně absolvovat. Bylo takřka nemožné tomuto tlaku nepodlehnout, a tak se postupně dospělo k tomu, že se úpadek stal všeobecným a téměř beznadějně dědičným (paradoxně je v dobré víře šířen dál jako poselství pravdy). Vymanit se z nalinkovaných regulí a nemlčet o tom, je dnes zcela jistým způsobem, jak si ve školství libovolného stupně přivodit problémy, jako žák i jako učitel. A stejně tak to platí i po vstupu do světa praxe.
Nejlépe jsou před námi uschována ta tajemství, v jejich existenci nevěříme, poněvadž kdo nevěří, ten také nehledá. Nenapadne ho, že by hledání mohlo mít smysluplný závěr. Žádná nedostupná skrýš, žádné stráže či předem vyhlášené tresty neochrání tajemství lépe, než přijetí nevíry. Přitom řešení věčných otázek i otázek osobního rázu mohou ležet doslova na dosah ruky, avšak cesta k nim je znevážena natolik, že se raději o nic nepokusíme, abychom nebyli ostatním, i sobě samým, pro smích. Záleží jen na nás, zda se odhodláme vytknout si zdánlivě nesmyslné cíle a zda vytrváme ve své snaze dosáhnout jich. Teprve až pak se může stát, že jich skutečně dosáhneme.
Přinášet lidstvu cokoliv zásadně nového bylo vždy vrcholně nevděčnou záležitostí. První křesťany vnímala okolní společnost jako hrozbu a předhazovala je v arénách lvům. Průkopníci vědy na to nebyli o nic lépe. Pokud neodvolali svá tvrzení, byli exkomunikováni z katolické církve a postaveni na hranici. A dnešní badatelé v oblasti paranormálna a duchovních dimenzí jsou automaticky doživotně vyloučeni z vědecké obce a všemožně zesměšňováni. Z uvedeného plyne nejen to, že se situace neustále opakuje, ale také to, že vše co se kdy zdálo ve své době jako pokrokové, stávalo se po svém etablování ve společnosti a vyčerpání svého potenciálu zcela zákonitě brzdou dalšího vývoje. To se stalo církvi a po ní i vědě. Navzdor stále trvajícímu halasnému opěvování svými příznivci, přežilo se oboje.
Je přirozené, že k tomu co známe chceme jen v poklidu přidávat nové poznatky, bez nutnosti výrazně měnit své myšlení. Takto to požadujeme a podle toho také jednáme. Nehodící se bez uzardění prohlašujeme za neexistující, za objektivně nepatřící do našeho světa. Jenomže toto krátkozraké "zametání pod koberec" nejde provozovat do nekonečna. Neustále se objevují další a další lidé, kteří z různých příčin zažili cosi vymykajícího se z rámce běžné reality, ohraničeného soudobým vědeckým poznáním. A ti vždy stojí před rozhodnutím popřít svůj zážitek jako pouhé šálení smyslů, nebo se k němu postavit čelem a hledat odpovědi na své kacířské otázky. Věřit cizím očím a cizímu úsudku, nebo dát přednost svým očím a svému rozumu? Znamená to vyměnit pohodlnost a bezkonfliktnost pouhého kolektivního přejímání učených pouček za klopotnou cestu samostatného poznávání, s rizikem uvíznutí v množství slepých uliček. Při ní musíte čelit nejen častému nepochopení svého okolí, a tím jisté izolaci, ale co je podstatně náročnější, popasovat se s vlastními limity - se vším nevhodným, čemu jste kdy dovolili, aby se stalo součástí vaší osobnosti.
"Můj život není dostatečně dlouhý na to, abych mohl čekat, až si věda udělá jasno!" prohlásil jsem před sedmnácti lety a zařídil se podle toho. Když se ohlédnu zpět, tak vidím desítky paranormálních a mystických zážitků, které bych určitě nezažil, kdybych se rozhodl jinak. A když porovnám tehdejší a dnešní vědu, tak vidím, že směrem k duchovnu nepokročila ani o píď, jen v boji proti všemu pavědeckému ještě přitvrdila, aby udržela svoji stále chatrnější pozici. A také je patrné, že zůstala věrna své snaze diktovat - stále určuje realitě, jak smí vypadat a jaký důkazní materiál musí přinést, aby byla přijatelná pro nějaké kolegium zaprášených akademiků. Nejsme vrcholem evoluce, nejsme pány tvorstva a již vůbec nejsme vládci vesmíru - to je pohled na sebe sama, ze kterého bychom měli vycházet, sestoupit z výšin namyšlenosti a konečně projevit nezbytnou míru pokory. A že ji nemáme, je vidět podle našeho vztahu k ostatním živým tvorům i celé přírodě. Věřím, že naše trvale udržitelná budoucnost nebude spočívat v lopotném vytváření protetických udělátek (od mikroskopů po družice) a ve velkovýrobě zbytečností, ale vedle nezbytného zajištění základních potřeb především v práci na sobě samých, na svém vnitřním zušlechtění.
Následující povídání o telekinezi není výzvou k tomu, abyste si začali vytvářet sbírku zvládnutých mimořádných schopností, protože ty by správně měly přicházet až samy při dosažení příslušného stupně duchovního vývoje. Účelové nabuzení lze sice udržovat po dlouhý čas, používat ho a rozšiřovat o další oblasti, ale po čase určitě zjistíte, že využívat ho jen pro dobro bylo nad vaše síly. Máte kontrolu nad každým hnutím své mysli, nad každou svojí emocí, nad každým svým slovem a činem? Ne? Pak nebudete mít kontrolu ani nad těmito schopnostmi a žádné sebelepší předsevzetí na tom nic nezmění. (Chránit slabší a bdít nad světovým mírem! Na poslech hezké, ale v praxi nepoužitelné jako libovolné jiné předsevzetí.) Nabudit dovednost, prověřit ji, pohrát si s ní, zapracovat do svého světonázoru a? zahodit, byť by vypadala sebelákavěji, protože za daných okolností se k ničemu jinému nehodí. A pak poctivě pracovat na sobě a pokorně čekat, až jednou přijde sama, v době, kdy jí skutečně budete hodni. Řekl bych, že to je na tom asi to úplně nejtěžší.

POSLUŠNÝ VÁLEČEK ( 30. 6. 1996 )

K provedení pokusu s telekinetickým působením mne inspiroval film Ericha von Dänikena "Poselství bohů", tedy filmová klasika spekulativního žánru. Přibližně pět minut před jeho koncem se totiž nacházejí tři velice zajímavé záběry. Přestože je možná dobře znáte, raději připomenu jejich obsah prostřednictvím originálního komentáře:

Zdá se to být neuvěřitelné, ale svými myšlenkami dokážeme ovlivňovat také mrtvou hmotu. Pokusme se o to. Postavte skleničku obráceně. Vytvořte válec z kusu lepenky. Upevněte na jeden z obou jeho otvorů kříž ze dvou lepenkových pruhů. Středem kříže prostrčte špendlík. Nyní nasaďte lepenkový váleček špendlíkovou špičkou na skleničku. Ruce podržte takto. A nyní se soustřeďte! Myslete jen na to, že se váleček musí otáčet. Musí se otáčet! Plamen svíčky ukazuje, že tu není žádný průvan, který by mohl pohnout válečkem. Jakmile se váleček pohne, pomyslete si: "Váleček by se měl zastavit!" Jakmile se zastaví, rozkažte: "Otáčej se v opačném směru!" Zkoumali jsme to. Skoro každý z nás dokáže provést tento pokus.
Při pohledu na tyto záběry jsem si prostě řekl, proč to nezkusit, když údajně uspěl SKORO KAŽDÝ? Třeba se poštěstí i mně a já díky tomu zažiju něco zajímavého. Je mi jasné, že mnozí čtenáři tohoto článku by spíše uvítali inspiraci z nějaké "vyšší roviny bytí," více odpovídající jejich představě o své vlastní úrovni, ale dosažený výsledek nakonec ukázal, že v tomto případě nic podobného nebylo zapotřebí.

Žádný pokus neprovádím nikdy tak, jak je mi předložen. A podle výsledků zatím mohu soudit, že vždy k dobru věci. V úpravách podmínek respektuji to podstatné z původní předlohy a nemnohými dalšími vylepšeními napomáhám jevům projevit se natolik jednoznačně, abych nemusel provádět žádné dodatečné ověřovací pokusy. Každý samozřejmě postupujte podle svého úsudku (třeba i vše zavrhněte jako hloupost), ale snad alespoň někteří uvítají stručný přehled mnou provedených úprav. Tedy:

1 - Za materiál jsem zvolil obyčejnou čtvrtku, jen kříž z kartonu, aby se váleček po posazení na skleničku vlastní vahou nebortil.
2 - Váleček je nutné co nejpečlivěji vyrobit a hlavně vyvážit (předem lituji každého, kdo se nechá filmem svést k jeho odbytí). Navzdor veškeré snaze bude váleček po ustálení preferovat určitou stálou polohu - a to je dobře. Směrem k místu, odkud hodláte "mentálně působit," tuto polohu výrazně vyznačte. Přesvědčte se, že váleček po postrčení rukou skutečně osciluje kolem vyznačené nulové polohy.
3 - Obvod válečku opatřete dostatečným počtem dílků, alespoň osmi, a očíslujte je.
4 - Ruce nepřikládejte nad povrch válečku, naopak, odsedněte si přibližně na tři metry a ruce pohodlně složte v klíně. Nebo vám jejich používání připadá nezbytné při testování síly myšlenek? Odsednutím omezíte případný vliv dechu, pohybu, tepelného vyzařování a bezprostředního působení aury. Přitom budete mít stále ještě dobré podmínky k pozorování.
Samozřejmě by se hodil průhledný poklop, či něco podobného, třeba kryt od laboratorních vah, ale nepovažuji toto opatření za nezbytné.
5 - Zvolte si jen jeden směr otáčení. Opačný se odbude samovolně nevyváhou, alespoň si na pár okamžiků odpočinete a připravíte na vyslání dalšího impulzu.
6 - Pozitivně se nalaďte. Pokuste se v sobě zbourat všechny předsudky, bránící vám ve víře v úspěch. Bez pevné víry, byť jen dočasné, nedokážete nic.
7 - Pokus začněte při mírně rozkývaném válečku. Překonání tření je pak jednodušší.

To je vše. Snad ještě vybrat si pro pokus hodinu či dvě, kdy zaručeně nebudete nikým rušeni. A poslední rada - raději do věci předem nikoho nezasvěcujte. Je to ten nejlepší způsob, jak se vyhnout pochybovačům. Dbejte o své "pozitivní naladění" tím, že se na čas vyhnete diskusím na toto a příbuzná témata.

Když jsem vše připravil a zasedl naproti válečku, připadal jsem si velice podivně. Co tady hloupnu? Na co si to hraju? Cožpak mne neučili, že fyzika již zná všechna silová pole? Pochybuji a snažím se pravdu ověřit papírovou hračkou - vskutku směšné! Pokud by mentální energie byla skutečně tak lehce dostupná, proč není již dávno prozkoumána a všeobecně uznána? ? Jenomže úvahy tohoto druhu nikam nevedou, alespoň ne k nabuzení telekinetických sil. Další průběh považuji za natolik individuální a soukromý, že se neodvažuji poskytovat jakýkoliv návod. Ponechávám proto zcela na vás, jakým způsobem přeladíte své myšlenky vhodným směrem.
V okamžiku, kdy se váleček pohnul, a přitom bylo jasné, že jen z jediné možné příčiny - jako odpověď na mé přání, utrpěl jsem doslova šok. Ono to opravdu funguje! Kdyby však jen nepatrně, v náznaku, ale tak výraznou reakci jsem snad ani ve snu nečekal! Navíc pouhých deset minut od začátku pokusu! Byl jsem nadšen!
Pak jsem si už jen hodinu hrál. Vychyloval váleček do libovolné polohy (jen v jednom směru) a pouštěl. Sledoval rozdíl mezi přirozeným výkyvem a ovlivněným. Obzvlášť se mi zalíbil jeden efektní "kousek," který silové působení dokumentoval lépe, než jen pouhé ovlivnění velikosti amplitudy výkyvu: Maximálně vychýlit, pustit a uchopit (vše mentálně) těsně před přirozenou klidovou polohou a vrátit zpět na maximum. Pro takové chování válečku neexistuje v klasické fyzice žádné vysvětlení. Pro úplnost zdůrazním, že čas působení vždy souhlasil s pozorovanými abnormálními výchylkami, takže pro sebe považuji jev telekineze za zcela reálný a prokázaný.
Jednoho závažného nedostatku jsem se přeci jen dopustil. Nedokázal jsem překonat svůj předsudek ohledně intenzity svého možného působení - od začátku jsem se zbytečně podceňoval. Nevěřil jsem, že bych dokázal překonat horní úvrať a váleček roztočit, a to byl asi ten hlavní důvod, proč jsem ho nakonec neroztočil. Nezbývalo mnoho, až do výchylky 120° vše probíhalo hladce, ale na ní jakoby něco řeklo stop a nešlo to dál ani o milimetr.
V následujících dnech mne čekaly světské povinnosti - vymalovat celý byt. A jak to při takových akcích bývá, váleček zmizel a dodnes se nenašel. Možná byl vyhozen do smetí společně s jinými zbytečnostmi. Nijak však jeho ztráty nelituji, splnil mnohem více, než kolik jsem od něj očekával. A je docela možné, že bych jen častým "trénováním" zbytečně přišel o čas, který jsem namísto toho věnoval studiu knih s odlišnou tématikou a jiným, neméně zajímavým experimentům.

K doplnění nahlédněme do třech zdrojů, které se zmiňují o průběhu telekinetických experimentů s rotací těles. Úmyslně jsem výňatky seřadil podle vzrůstající vzdálenosti působení.

Působení blízké

Sedl jsem si a ruce umístil tak, jak je měl předtím on, s mezerou asi tak dva až tři centimetry od hrubého povrchu papíru. Láma Chinrobnobo přede mnou držel tabulku skla, aby pohyb válce nebyl ovlivněn dechem. Seděl jsem a připadal si jako blázen. Válec si to o mně zřejmě myslel také, protože se nic nedělo. "Mysli na to, že ho roztočíš, Lobsangu!" poradil mi můj učitel. Zkusil jsem to a ta věc se vzápětí dala do pohybu. Na chvíli jsem měl pocit, že se vším praštím a uteču - myslel jsem, že ta věc je očarovaná, ale pak zdravý rozum přece jen jaksi převládl a já zůstal sedět.
"To zařízení, Lobsangu," řekl můj učitel, "se pohybuje silou lidské aury. Myslíš na to, že válcem otáčíš, a aura tam přenese víření, které vyvolá rotaci. Mohlo by tě snad zajímat, že s takovým zařízením se experimentuje ve všech větších zemích světa. Význační vědci se pokoušejí vysvětlit, jak ta věc pracuje, ale jelikož západní lidé v éterickou sílu nevěří, vymýšlejí si krkolomná vysvětlení - ještě podivnější než skutečná síla aury!"
(Dr. T.Lobsang Rampa, kniha Jeskyně předků)
Na knihy Dr. Rampy (Cyrila Hoskinse) mnozí pohlížejí jako na pouhé tibetské májovky. Přesto jsem neváhal a ocitoval z jedné z nich, poněvadž autorovy znalosti ezoterických jevů považuji za nesporné a prakticky použitelné.

Působení s odstupem

Před více než dvaceti lety proběhla na lékařské fakultě v Hradci Králové série psychotronických pokusů. Pod přísným vědeckým dohledem a při vytvoření naprosto objektivních podmínek, kdy nic jiného než mentální síla člověka nemohlo přicházet v úvahu, tu pan R. Pavlita a jeho mladičká dcera Jana zastavovali silou své vůle vrtulku poháněnou slabým motorkem. V závěrečné fázi pokusů byl přístrojek, sestavený na základě výkresů psychotronika nezúčastněnými techniky, umístěn pod vzducho a teplotěsný kryt a otec s dcerou působili ze vzdálenosti více než tří metrů. Závěr byl jednoznačný, šlo o důkaz možnosti mentální energie ovlivnit neživý materiál. Přesto museli vědci Pavlitovům oznámit, že nechtějí-li přijít o svá místa, musí pokusy ukončit a jejich zveřejnění není možné.
(Pavel Chobotský, kniha Čas senzibilů a léčitelů)

K tomuto případu se ještě patří dodat, že k uveřejnění navzdory tomu nakonec došlo, avšak způsobem odrážejícím tehdejší fanatický strach z ideologické nákazy - pan Pavlita byl preventivně veřejně zesměšněn jako podvodník.

Před další ukázkou je třeba blíže popsat konstrukci tzv. Crooksova mlýnku. Mlýnek má obvykle velikost jen několika málo centimetrů. Jeho lopatky jsou na jedné straně načerněny a upevněny na osu, která zabezpečuje otáčení téměř bez tření. Mlýnek je umístěn do vakuované skleněné nádoby a je poháněn externím světelným zdrojem. Protože ostatní vlivy jsou vyloučeny, pohyb prokazatelně obstarává pouze proud fotonů. V polovině sedmdesátých let s tímto mlýnkem experimentoval profesor Kahuda ve své Psychoenergetické laboratoři v Praze.

Působení na dálku

Prof. Kahuda prokázal, že mlýnek lze zastavit pouhou myšlenkou, jestliže na něj soustředíme svou pozornost, a to i na velkou vzdálenost. Např. během své přednášky v Košicích uskutečnil takovýto pokus: ve sjednanou hodinu roztočil v přednáškovém sále mlýnek a čtvrt hodiny na to, podle předchozího ujednání, se na mlýnek začal soustředit ing. arch. J.K. Kořínek v Praze s tím, aby se mlýnek zastavil a po určitém počtu minut opět rozběhl. Dokázal rovněž, že se lopatky zastavily v poloze svislé, vodorovné nebo šikmé. Pokus se plně vydařil. Je to jeden z řady pokusů, kterými prof. Kahuda demonstroval vliv myšlenek na fyzikální procesy.
(Jiří Palka, kniha Převtělování a karma)

Až provedete první úspěšný pokus s válečkem, budete jistě v pokušení přizvat každého, kdo jen bude ochoten přijít, a předvést mu svoji novou dovednost. Fungovalo to přeci tak lehce a spolehlivě! Pokud mohu radit, nedělejte to. Toužili byste, přemýšleli a usilovali za někoho jiného a chtěli mu přinést něco, co mu nepřísluší. Nejde to. Vyhnete se zbytečnému zklamání a zdůvodňování své náhlé indispozice. S největší pravděpodobností to tak dopadne.
Jedině svým vlastním snažením může každý spustit úžasnou souhru náhod, která ho bude posunovat po jednotlivých stupních poznání. Abych uvedl alespoň jeden případ ze své praxe: K vidění aury je zapotřebí splnit čtyři poměrně vzácné podmínky. Zajímavé je, že právě v době, kdy jsem toužil zažít opět něco zvláštního, co mne povzbudí v dalším studiu psychotroniky, esoteriky a příbuzných oborů, souhrou okolností se všechny čtyři podmínky sešly tak, že jsem po celé dvě hodiny mohl v klidu pozorovat auru člověka, o jehož mimořádných léčitelských schopnostech jsem až do té chvíle nebyl zcela přesvědčen.

Poslední záležitost, o níž bych se měl zmínit, je nutnost podrobného promýšlení experimentu dlouho před jeho provedením. Jde pouze o moji domněnku, ale zdá se že oprávněnou. Zatím jsem totiž potkal jen jediného člověka, který byl také inspirován Dänikenovým filmem a s válečkem pohnul (dokonce s ním otáčel bez jakéhokoliv omezení!), zatímco ostatní neuspěli vůbec. Přitom se dotyční dušují, že vše udělali přesně podle návodu. Nespočívá však chyba právě v onom otrockém okopírování předlohy? Vždyť do pokusu nevložili vůbec nic ze sebe. Vezměte si, kolik změn jsem provedl, a přesto váleček reagoval! Nedělám si iluze, že přemýšlením o podstatných složkách pokusu musím nutně přijít na to, jak daný jev skutečně funguje. Vůbec ne. Spíše vytvářím podmínky pro to, aby určitá myšlenka byla přijatelná pro moji psychiku. To je možná to nejpodstatnější. Domnívám se, že i nejpečlivější provedení výše sepsaných sedmi zásad vám samo o sobě nemůže zabezpečit úspěch. Nestačí to. Experiment promyslete ze všech možných stran, buďte kritičtí a v úpravách nápadití a odvážní. Tím pracujete také na sobě. Pamatujte, že na rozdíl od klasické fyziky u paranormálních jevů velice záleží na niterném postoji všech zúčastněných, tedy v prvé řadě na vašem postoji, poněvadž vy jako jediní budete u svého experimentu přítomni! Snažte se proto být svým nejhlubším vnitřním naladěním kladnou složkou tohoto pokusu.

Přeji hodně úspěchů!
Ing. Jiří Karbusický

Jiri.Karbusicky@seznam.cz

Vydáno: 21. 05. 2009

Přečetlo: 3670 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Ing. Jiří Karbusický

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ grush

28. 05. 2009 17:02

garias

¤ radim

26. 05. 2009 22:05

radimsou

¤ podarilo sa mi...

23. 05. 2009 23:50

objavovatel

¤ Co vám věda udělala?

22. 05. 2009 20:42

Grush

¤ Marná snaha

21. 05. 2009 23:12

Lican

¤ podobný pokus

21. 05. 2009 21:23

Alef

Číst komentáře