Pojďme se na chvíli zamyslet nad tím, co lze získat cvičením taiji a jak působí na lidi dnešní doby. Myslím, že bychom o tom měli uvažovat dřív, než začneme sebe, nebo druhé učit složité sestavy a předkládat návody k šťastnému životu, protože jak se říká, účel světí prostředky a dát můžeme jen to, co skutečně máme. Kdykoli si na internetu otevřeme odkaz k této problematice, nalezneme téměř vždy stejné myšlenky, jakoby jejich autoři od sebe navzájem opisovali a neměli vlastní zkušenost. Nakonec proč ne, lidé rádi věří iluzím a snům, avšak my, co se taiji věnujeme trochu víc a déle bychom měli přemýšlet, zda-li jsou slibované mety vůbec dosažitelné, zvláště tehdy, když naše životy ovládají zažitá klišé moderní, hektické a naprogramované společnosti.

Ať si to přiznáme, či nikoli, v soudobém taiji lidé hledají především netradiční formu pohybu, ale také odreagování a příjemné pocity. Co to však má společného s životy jeho zakladatelů, nebo s dosažením taoistických mistrů minulosti? Co budeme sklízet, když odstraníme z dokonalé matrice fragmenty, které se nám nelíbí, či nehodí?

Při náborech se mluví o všem možném vzdáleném, avšak trochu se opomíjí to blízké-cvičení s tělem, ke kterému je zapotřebí především disciplína. Je docela úsměvné, jak se jen občas a velmi okrajově zmiňuje původní záměr, kterým bylo bojové umění. Důvod je jasný, okamžitě by došlo ke ztrátě zájmu těch již „nekonfliktních“ jedinců, kteří v taiji hledají štěstí, duchovno a tak trochu i únik od reality.

A tak se pořád mluví o pevném zdraví, vnitřní rovnováze a otvírání tajemných zdrojů síly, jenže kdyby to bylo tak jednoduché, asi by každý mohl být mistrem. Lidé říkají že to tedy s tím taiji zkusí a v duchu k tomu přibírají i člověka, který jim to nabízí, avšak vůbec si neuvědomují, že „to“ zkouší především sami se sebou. Mají pocit, že tajemství se skrývá v pohybech fyzického těla a ono je to zatím úplně jinak, protože forma je pouhým nástrojem neprojeveného obsahu. Když ovšem na ní začnu lpět, ztratím kontakt se skutečností, o kterou jde vlastně nejvíc.

Prošel jsem toho dost, abych dnes mohl říci, že skutečné taiji začne působit teprve po dovršení „prvotního nebe“ v čisté esenci nezatížené vlastním životním příběhem, který si valná většina z nás v podobě nevyřešených obsahů nosí stále s sebou jako ten brouk hovnivál. Na tom není nic špatného, vždyť každý se učíme, a potřebujeme zrát a dělat chyby, potíž nastává teprve tehdy, když se individuální já, neboli ego dostane příliš rychle nahoru a zafixuje se v představě, že už?

Myslím, že jak to má vypadat víme všichni, mluvit o tom umíme také, nyní nezbývá než to udělat a v tom je myslím ukrytá odpověď na výše popsané a nenaplněné cíle. Není to zdaleka tak jednoduché, protože formy se budují snadněji a rychleji než jejich obsahy, bohužel, nebo bohudík musím konstatovat, že na své cestě životem plným bojových umění jsem našel jen jednoho člověka, který nosí na svém „gi“ bílý i černý pásek zároveň a to je na takové množství klubů a organizací docela málo. (tím však nepopírám fakt, že jich někde může být víc).

Všechno se skládá do nových podob a proto se může také stát, že nenaplněním očekávaných výsledků se časem zájem veřejnosti přenese do nějaké nové, módní vlny new-age a taiji bude prodělávat okurkovou sezónu. A až se budeme ptát proč se to stalo, hledejme odpověď mezi tím co jsme slibovali a tím co dokázali.

A jakže to vlastně chodí na těch kurzech?

Lidé přiběhnou z „matrixu“ každodenního kolotoče, roztěkaní, stále řešící kvapem se převléknou do tepláků a chtějí být na chvíli někým jiným. Pod dohledem instruktora začnou nacvičovat prapodivné pohyby, které spojují do jakýchsi ucelených sestav, kterým nikdo nerozumí. Tváří se zasmušile, možná i trochu důležitě až vážně, snaží se, aby co nejlépe napodobili příklad svého cvičitele. Kdo ví, kde berou víru, že právě tak je to správné. To je formální stránka věci, v té obsahové probíhá v každém člověku vnitřní dialog, v kterém hodnotí sebe, druhé, cvičitele, taiji a prostředí v kterém se právě nachází, což je neustále podrobováno cenzuře individuálního já. Míru toho, jak nás to pohltí si určujeme každý sám, avšak je jasné, že nemůžeme být najednou jiní, meditativní, uvolnění a přirození, to bychom popřeli sami sebe, ale protože taiji si to žádá, začínáme se do těchto tvarů nutit. Tím vzniká tzv. dvojí chyba, jin v jinu a jang v jangu. Znásilňujeme uvolnění, hledáme soulad bez rozporů a energii ve zpomalování pohybu, kdo ví, kam to povede.

Myšlenky, niterné obsahy a energie všech přítomných mezi sebou víří a vzájemně se prolínají do konečného tvaru, v kterém začne převládat osnovní téma, definované většinou představami cvičitele. Když se cvičiteli podaří nastolit v nových adeptech pocit důvěry a vzájemná atmosféra není ničím rušena, přichází i motivace setrvat, jen jediné je zapotřebí ohlídat! Nikomu nic nevhodného neříkat, vždyť všichni víme jak jsme choulostiví na slovíčko, tak vzniká soulad a zároveň umění být za všech okolností příjemný, potom se snáze uvěří všem slibům o fyzické a duševní rovnováze a je úplně jedno, že to s tou skutečnou rovnováhou nemá vůbec nic společného.

Taková je realita a nemá smysl si nic namlouvat, protože buď jsme správně na svém místě a potom taiji působí i s formálními chybami a nebo k němu hledáme cestu, jenže potom tento nedostatek nezalepíme počtem nově naučených sestav, certifikáty, absolvovanými semináři s mistry, pro nás i naše okolí to všechno má stále stejnou, neměnnou obsahovou hodnotu, co s tím, když to nejpodstatnější stále schází?

Takže co říci závěrem, nic jen být a dávat dobrý pozor, protože všechno už tady bylo?.

Napsal a sestavil : Sifu z DolníLhoty

Vydáno: 17. 04. 2009

Přečetlo: 1829 čtenářů

Zdroj: http://www.bojovaumeni.cz

Autor (vložil): Administrátor

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Hezké. Hodně hezké.

18. 04. 2009 19:30

Grush

Číst komentáře