Holotropní dýchání je metoda, kterou v polovině šedesátých let 20. století vyvinul český psychiatr a psychoterapeut Stanislav Grof společně se svou ženou Christinou. Stanislav Grof se rozhodl věnovat výzkumu lidského vědomí a to zejména jeho mimořádným stavům, vyvolaných například požitím psychotropních látek, jako je LSD. Experimentování s těmito látkami bylo oficiálně zakázáno, jelikož se s ním pojila spousta rizik. Grofovi se snažili najít neškodnou a přesto účinnou metodu přinášející holotropní (tj. zcelující) zážitky, jaké někdy přinášelo i užití psychotropních látek.

Manželé Grofovi takovou metodu nalezli a nazvali ji holotropním dýcháním. Tato terapeutická strategie, vzešla z předpokladu možnosti vyvolání jiných stavů vědomí pomocí intenzivního dýchání nebo naopak zadržování dechu. V nejširším slova smyslu je charakteristická pro mnoho různých přístupů, včetně různých šamanských praktik, domorodých léčitelských obřadů, určitých forem hypnózy a jiných psychoterapeutických a duchovních praktik. Experimenty s těmito různými technikami dovedly nakonec manželé Grofovi až k té, dle jejich zkušeností nejúčinnější - prohlubování a zvyšování tempa dechu, jež nazvali holotropním dýcháním.

Příklady prožitků ze seminářů holotropního dýchání:

Prožitek, ve kterém jsem byla bohyní Velkou Matkou, Matkou Země, se pak změnila a já jsem se stala Zemí samou. Nebylo žádných pochyb o tom, že já - Země - jsem živý organismus, inteligentní bytost, která se snaží porozumět sama sobě, zápasí o vyšší stupeň sebeuvědomění a pokouší se komunikovat s jinými kosmickými bytostmi.

Kovy a minerální látky utvářející planetu byly mými kostmi, mou kostrou. Biosféra - rostlinný život, zvířata a lidé - byla mým svalstvem. Pociťovala jsem koloběh vody z oceánů do mraků a odtud do potůčků a řek a zpátky do moře. Vodní systém byl mým krevním oběhem a meteorologické projevy - vypařování, vzdušné proudy, deště a sníh - zajišťovaly oběh krve, dopravu živin a vyplavování nečistot. Komunikace mezi rostlinami, zvířaty a lidmi, včetně moderní techniky - tisku, telefonu, rádia, televize a počítačové sítě - byla mým nervovým systémem, mým mozkem.

Cítila jsem na svém těle rány, které mi zasazovaly těžební stroje, urbanizace, jedovatý a radioaktivní odpad, znečištěný vzduch a voda. Nejpodivnější byla ta část sezení, ve které jsem si uvědomovala rituály primitivních národů a pociťovala je jako léčivé a naprosto nezbytné pro svou existenci. Teď, když jsem se vrátila k běžnému rozumovému myšlení, zdá se mi to trochu divné a nenormální, ale během prožitku bylo naprosto přesvědčivé, že pro Zemi je důležité, aby byly prováděny rituály.

Zdálo se mi, že jsem dosáhl velmi hlubokého propojení se životem na této planetě. Nejdříve jsem procházel celou řadou ztotožnění s různými biologickými druhy, ale později se prožitek stával stále obsažnějším. Moje identita se rozrostla horizontálně v prostoru a obsáhla všechny formy života, rozšířila se však i vertikálně v čase. Stal jsem se Darwinovým stromem vývoje druhů se všemi jeho větvemi. Byl jsem jakoby souhrnem veškerého života.

Pocítil jsem vesmírnou energii a zkušenost obsaženou v živém světe, nekonečnou zvědavost a chuť experimentovat, které jsou charakteristické pro život, i touhu po sebevyjádření projevující se v mnoha různých rovinách. Zdálo se, že nejvíc mě zajímá, zda život na této planetě zůstane zachován. Je to pozitivní a konstruktivní jev, nebo jen zhoubný nádor na tváři Země, jehož program v sobě nese nějakou osudovou chybu, která ho odsoudila k sebezničení? Je možné, že se stala nějaká zásadní chyba při tvorbě základního schématu vývoje organického života? Mohou tvůrci vesmíru dělat chyby stejně jako lidé? V té chvíli mi to připadalo jako přijatelná, i když děsivá myšlenka, která mě nikdy dříve nenapadla.

Ztotožnění se životem mi odhalilo celé spektrum destruktivních sil působících v přírodě i v lidech a umožnilo mi vidět jejich nebezpečné důsledky, projevující se v moderní technice, která hrozí zničit planetu. V této souvislosti jsem se ztotožnil s nespočetným množstvím těch, kdo se stali oběťmi vojenské mašinérie, s vězni v koncentračních táborech, umírajícími v plynových komorách, s rybami otrávenými ve znečištěných tocích, s rostlinami, které zničily herbicidy, a s hmyzem hubeným chemickými postřiky.

Tyto obrazy se střídaly s dojemnými vizemi okouzlujících, usmívajících se dětí hrajících si na písku, s obrazy nově narozených mláďat, ptáčat, která se právě vyklubala ze skořápky, moudrých delfínů a velryb, brázdících křišťálově průzračné vody oceánu, a s obrazy překrásných pastvin a lesů. Pocítil jsem hlubokou empatii k životu, silné ekologické uvědomění a pevné rozhodnutí spojit se silami chránícími život na této planetě.

Bylo to, jako bych se vznášel nad nějakým velkým hřmícím světelným zdrojem, od kterého mě oddělovalo několik vrstev matoucí reality. Jak se postupně vrstva neporozumění, nepochopení a iluzí sama od sebe rozptýlila a vytrácela jako ustupující mlha, zvuk víc a více sílil. Bylo to jako syčení obloukové lampy a miliardách voltů, bylo to burácení tisíce sluncí, byl to zvuk planoucího vesmíru. Stále jasněji bylo vidět, že je to obrovské kulaté těleso a já kolem něho obíhám. Označit toto světlo jako bílé by znamenalo vzít mu všechny barvy, které v něm byly obsaženy. Planulo prapůvodní září a absolutní silou. Poznal jsem - nikoli prostřednictvím jazyka, ale intuitivně vrozenou poznávací schopností - že tato dunící exploze je život sám. S ostrým hvizdem rozechvívala všechno živé a byla zdrojem krystalicky pulsujícího života. Byla předchůdkyní původního klubka hvězdné setby, explodovala a vytvořila všechno, co existuje v našem vesmíru po velkém třesku, nebo podle vaší oblíbené kosmologie, v našem pulsujícím vesmíru. Protékalo to i mnou. Jako bych s tím byl spojen pomocí jakéhosi nesmírného, chvějivého optického vlákna, tvořeného nejen světlem, ale i energií.

Byl to zážitek předcházející vznik náboženství. Vedle tohoto zdroje života se náboženství zdálo zbytečné. Spiritualita se zdála být jen chabým vyjádřením divokosti a síly života. Nebylo to jen něco, co nahání posvátnou hrůzu, byla to posvátná úcta sama. Nebylo to božské, ale božskost to propůjčovalo. Nebylo to dobrotivé, existovalo to svým vlastním způsobem, bylo to čisté Absolutno, ani správné, ani milující, ani benigní, bylo to prostě samo o sobě - živý Život.

Je samozřejmé, že člověk miluje všechny ostatní živé tvory. Je samozřejmé, že pokud jde o stvoření, je všechno v pořádku. Je samozřejmé, že jsme všichni spojeni. Všichni jsme prostě částí ohně života. Kdyby neexistoval tento zdroj energie, který v nás proudí, neexistovali bychom ani my. Po takovém zážitku přichází láska, duchovnost a mír stejně jistě jako vdech po výdechu. Žádná velká věc. Prostě jen naše přirozenost.

Nejrůznější energetické jevy spojené s jemnohmotným tělem se neobyčejně často vyskytují na sezeních holotropního dýchání. Energetické pole a tok energie lze pocítit zcela hmatatelně a lze je vizuálně vnímat při zavřených a někdy i otevřených očích. Následující holotropní zážitek jedné účastnice našeho pětidenního semináře je velmi podobný popisu v tantrické literatuře.

Jak jsem pokračovala v dýchání, začala jsem pociťovat neuvěřitelné množství energie v pánvi. V křížové oblasti jsem pocítila mocný zdroj světla a tepla vyzařujícího do okolních oblastí. Pak začala tato energie plynout vzhůru podél páteře po přesně ohraničené linii. Cestou oživovala další energetické zdroje v místech, kam esoterické mapy kladou různé čakry.

Současně jsem měla silné pocity orgiastické blaženosti. Jedním z nejsilnějších zážitků z tohoto sezení byl pocit ve chvíli, kdy stoupající energie dosáhla oblasti srdce. Pocítila jsem tak neuvěřitelnou silnou lásku ke světu a k lidem, že se mi chtělo vstát a každého ve skupině obejmout. Bylo zvláštní, jak blízko jsem měla k lidem, které jsem poprvé viděla teprve včera večer a které jsem vlastně neznala.

Ale dál jsem se soustředila na prožitek a sledovala energii, která stále plynula vzhůru. Když dosáhla horní části hlavy, prudce explodovala a změnila se na krásnou záři červeně oranžového zabarvení, podobnou obrazům sahasráry (lotusu s tisícem okvětních lístků). Cítila jsem, že je třeba ohnout nohy a spojit chodidla, aby se utvořil uzavřený energetický okruh. Mé energetické pole se nyní rozprostíralo daleko za hranicemi mého fyzického těla. Náhle jsem věděla, proč esoterické mapy zobrazují energetické body jemnohmotného těla mimo tělo materiální. Člověk to tak skutečně může v těchto stavech zažít.

Energie postupovala nahoru, opouštěla mou hlavu, vracela se do spodních partií těla a znovu se vydávala na cestu vzhůru. Zůstala jsem v tomto stavu dlouho a získala z něho mnoho síly a citové podpory.

Vydáno: 24. 10. 2008

Přečetlo: 2109 čtenářů

Zdroj: http://www.holos.cz

Autor (vložil): Administrátor

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)