( Jeden z příběhů z knihy Cesta Toltéků od Susan Greggové. )

Přešlo krátké horké léto. Mráz udeřil brzy a mnozí se obávali, že nebude dostatek potravy na zimu. Nad vsí se vznášela úzkost, lidé rychle přecházeli, sehnutí, zabalení do přikrývek a jeden na druhého ani nepohlédl. Srdce jim naplnil strach a nedůtklivost. Stařena byla zachmuřená; srdce ji bolelo, když viděla hynout krásná semínka lásky.

Šířila se válečná nálada, zprvu mezi mladými bojovníky. Lidé si stěžovali, že jim sousedé zabíjejí zvěř a sbírají jejich bobule. Zpočátku se tomu všichni smáli, protože dobře věděli, že zvěř i bobule patří Velkému Duchu, ale válečná nálada brzy začala žít vlastním životem. Mnoho lidí tak ulevovalo svému strachu. Jeden ze způsobů, jak chápat záměr, je brát ho jako cíl mimo všechny ostatní. Pokud se chcete úplně zbavit filtračního systému, musíte překonat potřebu určovat si cíle a pohnout se dál. Cíle jsou škatulky, do nichž ukládáme své uvědomění, a které omezují možnosti, jak osvobodit naši mysl. Posunutí za cíle vás přiměje používat všechny nástroje, o nichž jsme v této knize hovořili. Život založený na těchto myšlenkách vás donutí vystoupit z omezujících škatulek vytvořených společností.

Staré ženy naslouchaly štvavým řečem a za nocí tiše naříkaly. Dobře věděly, jakou bolest válka přináší. Během let ztratily mnoho synů a manželů, ale od té doby, co mezi nimi žila stařena, válka jejich ves nenavštívila. Ženy se pomalu trousily ke stařeninu ohni; posadily se a rozhovořily se o svém strachu, ptaly se stařeny, co mají dělat.

„Zapomeňte na strach, běžte v pokoji. Podívejte se, jak po vsi chodí ostatní. Nechoďte ve strachu. Běžte mezi ně a podělte se o svou lásku a světlo; podívejte se na každého, koho budete míjet a požehnejte mu. Sdílejte to, co máte, a vězte, že Velký Duch bude s vámi.“

Staré ženy odcházely a nespokojeně si pro sebe mumlaly. Stařeně se to snadno řekne; věděly, že v zimě na všechny čeká smrt. Jejich srdce byla příliš naplněna strachem, aby slyšela její slova.

Válečné nálady se šířily dál. Lidé se přestali dělit o jídlo a rodiny zakládaly vlastní ohniště.

Lovci vyráželi na lov a vraceli se s prázdnýma rukama. Proklínali štěstěnu a svůj vztek namířili proti sousedním vsím. Věděli, že duch země je proti nim a že během nadcházející zimy mnoho lidí zemře hladem. Po vsi se šířilo reptání.

Nakonec byla svolána rada starších. Mladí válečníci stáli venku, tváře napjaté očekáváním a plné strachu. Jedinou odpovědí byla válka, to všichni věděli. Musejí napadnout sousedy, pobít je a sebrat jim potravu, která byla ukradena z jejich území.

Stařešinové se radili celý večer. Ve vzduchu se vznášela bojová atmosféra a kolem místa, kde se shromáždili, se semkla celá ves. Lidé se tlačili jeden přes druhého, ale náhle se dav rozestoupil.

K shromaždišti pomalu mířila stařena. Její oči byly jako vždy naplněny láskou, ale navíc v nich sídlil smutek a nevídané odhodlání.

Když zvedla kůži zakrývající vstup do poradní chýše, rozlehl se hloučkem žen a mladých válečníků vzrušený šepot. Na radu starších neměly ženy přístup, nikdo si ji však netroufal zastavit ? byla to přece Stařena.

Když vstoupila, muži umlkli. Rozhlédla se po chýši, její pohled se na okamžik setkal s očima všech přítomných, a pak vykročila k náčelníkovi a postavila se před něho. Zadívala se mu do očí, pak se obrátila čelem k ohni a pozvedla ruce k modlitbě. Oheň zapraskal, jasně vzplanul a venku zakvílel vítr.

„Svolávám síly lásky. Nechť pouze láska je zde přítomna a nechť její světlo odplaví všechen hněv, nenávist a strach. Svolávám předky a všechny ty, kdo již odešli nebo teprve přijdou. Nechť je zde přítomna jejich moudrost a světlo.“

Vzduch se zachvěl a lidé ucítili láskyplnou přítomnost Velkého Ducha. Stařena tiše stála, oči zavřené, ruce obrácené k nebi.

Když konečně promluvila, její hlas byl naplněn laskavostí a silou. „Co chcete stvořit? Proč jste se zde dnes večer shromáždili?

Myslíte, že je válka skutečně jedinou odpovědí?“ Všichni spustili jeden přes druhého. Hlasy strachu byly hlučné a ryčné. Pak povstal náčelník a všichni utichli.

„Stařeno, ty víš, že nemáme dostatek potravy na zimu a sousedé zabíjejí naši zvěř. Musíme chránit svou vesnici. Musíme přežít.“

Stařena se pomalu otočila a podívala se na náčelníka.

„Za jakou cenu?“

Náčelník chtěl promluvit, ale stařena jej umlčela. Nikdo by si netroufl umlčet náčelníka. Když se opět pokusil promluvit, zadívala se na něho. Oči měla plné ohně. Jeho ústa se pohybovala dál, ale nevyšlo z nich ani slovo.

„Řekla jsem ticho. Po mnoho měsíců jsem se těšila vaší milé pohostinnosti. Nikdy jsem se nepletla do záležitostí kmene, ale zašli jste příliš daleko. Cožpak si nevzpomínáte na nic z toho, co jsem vás učila? Cožpak tak snadno zahazujete dary lásky? Tato ves rostla a prospívala díky lásce, kterou jste tak rádi sdíleli. Cožpak milujete jen tehdy, když se cítíte v bezpečí? A sotva vám do uší začne našeptávat strach, už se k lásce obracíte zády? Věříte raději očím než srdci? Všechno ve vašem životě je nezištným darem. Budete-li setrvávat ve strachu, tyto dary se rozplynou a vám nezbude nic než strach. To byste chtěli?“

Rozhlédla se kolem sebe a postavila se před Šedého Vlka. Měl v očích strach a v srdci válku.

„Čeho chceš tou svou válkou docílit? Jaký je tvůj záměr, Šedý Vlku?“

„Chci nakrmit rodinu a vzít si zpět, co nám po právu patří.“

„Proč chceš nakrmit rodinu, Šedý Vlku?“

„To je hloupá otázka, stařeno, přece proto že je miluji.“

„Takže tvým záměrem je dokázat lásku své rodině tím, že zabiješ jiné rodiny?“

Zadívala se mu upřeně do očí a dotkla se jeho srdce láskou. Na okamžik viděl jejíma očima a uzřel, co se skrývá v jeho srdci. Sklopil oči studem.

Stařena se podívala po mužích stojících v kruhu, všichni klopili oči. I oni spatřili, čím jsou jejich srdce naplněna a zastyděli se, že tak snadno podlehli strachu.

„Je-li vaším záměrem láska k vašim rodinám, milujte. Milujte každého ? zvlášť své sousedy. Nechte se vést láskou a vždy budete mít dostatek. Strach přináší hladovění. S láskou se ho nemusíte bát. Vzdejte díky za své požehnání, žehnejte svým sousedům, podělte se o svou hojnost a žijte v lásce.

Váš záměr milovat musí být následován láskyplnými skutky.

Láska rozšiřuje, strach zužuje. Je-li vaším záměrem milovat, odložte strach v myšlenkách i skutcích.

Viděli jste někdy, že něco chtěla? Viděli jste mě někdy konat něco jiného než lásku? Cožpak vám láska něco odpírá? Mé nádoby na potravu jsou plné a vaše budou též, jakmile otevřete svá srdce a podělíte se. Dávejte s láskou, beze strachu a vždy budete mít dostatek. Vpustíte-li strach do svých myšlenek, buďte si jistí, že vašemu život začne vládnout nedostatek.“

Stařena se otočila a vyšla ven. Mladí válečníci byli překvapeni, když se o něco později objevil náčelník a všem nařídil začít s přípravami na velké oslavy. Všichni vesničané se vrátili do svých příbytků a vybírali, čím mohou přispět.

Na druhý den se shromáždili lidé ze sousedních vesnic, aby se podělili o své dary. Vsí se znovu nesl smích, jídla bylo dost pro všechny a stařena se usmívala, když náčelník vzdával díky. Hovořil o lásce a sdílení. Řekl, že mezi lidmi bude všeho dostatek, dokud jejich záměrem bude kráčet v lásce.

Tu zimu se ves podělila o potravu s mnoha hladovějícími. Jejich spíže byly vždy plné. Každému, kdo do vsi přišel, otevřeli svá srdce a poskytli mu hojnost jídla. Lidé odcházeli s plnými žaludky, srdci naplněnými láskou, a ještě svým rodinám odnášeli tolik jídla, kolik unesli. Tu zimu mnozí pochopili, co znamená láska a záměr.

Z knihy Cesta Toltéků od Susan Greggové

Vydáno: 25. 07. 2008

Přečetlo: 1910 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Administrátor

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)