Co nás čeká po smrti? Co je na druhé straně té pomyslné řeky, oddělující pozemský život od toho „jiného“? To jest otázka, která v podvědomí trápí nás všechny bez rozdílu, nevěřící i věřící, příslušníky různých věrovyznání. Jelikož většina náboženství nepovažuje smrt těla za konečný stav, staří Egypťané, Tibeťané a další národy a náboženská společenství vytvořili ucelené soubory pokynů, takzvané Knihy mrtvých, které jsou vlastně vodítkem pro zemřelého, pro duši, jenž právě opustila tělo a nachází se v jakémsi „mezistavu“, na cestě mezi tímto mrtvým tělem a místem zaslíbeným, kde konečně dosáhne míru a klidu?..

Mluvme o tom

Co ale skutečně následuje po smrti? Zatímco i v současnosti snad všechna náboženství věří v nějakou formu posmrtného života, vědci a materialistické nauky nám skýtají perspektivu zívající prázdnoty a totálního zániku těla i osobnosti. Spory, které jsou na toto téma vedeny, snad ani nejdou spočítat? Dokázat fakticky a nezvratně existenci posmrtného života je však také nemožné. O toto téma se zajímají lidé různých věkových, společenských, povahových i vzdělanostních vrstev. Navzdory hlubokému zájmu je však pravdou, že lidé mají zábrany o smrti mluvit. Hlavním důvodem jsou jednak kulturní a psychická tabu, ale i společenské konvence. Další důvod nechuti mluvit o smrti je složitější a spočívá v samotném způsobu vyjadřování, v samotné podstatě řeči jako takové. Je velice těžké popsat slovy obrazy, které jsme zažili prostřednictvím tělesných smyslů. A smrt je něco mimo naše vědomé zkušenosti, vždyť většina z nás se s ní ještě nesetkala ? alespoň ne na vlastní kůži. A je tady ještě jeden důvod, proč jsou debaty o smrti ukrývány pod černou roušku, nebo docela zatlačovány. Drtivá většina lidí trpí pocitem, že když o smrti mluví, je to, jako by se jí příliš přiblížili, že ji na sebe vlastně přivolávají. A tím se dostávají do situace, kdy je nevyhnutné čelit možnosti vlastního zániku, což je velice traumatizující zážitek. A abychom sami sebe tohoto traumatu ušetřili, vyhýbáme se hovorům o smrti všemi možnými i nemožnými způsoby.

Dr. Raymond Moody

Jedním z průkopníků - asi nejznámějším z nich ? kteří se věnují fenoménu života po smrti, je Dr. Raymond Moody. Vystudoval medicínu a filosofii a oba obory ukončil doktorátem. Ještě v době studií začal s výzkumnou prací na poli nevysvětlitelných jevů v hraniční oblasti mezi životem a smrtí. V roce 1972 už měl shromážděné množství případů a začal je konsultovat se známými lékaři. Když se stal populárnějším a uznávaným, posílali k němu lékaři pacienty s těmito zážitky sami. Rozvinul mezi lékaři a medicínským personálem rozsáhlou přednáškovou činnost o thanatologických otázkách (otázkách, obírajících se jevy a příčinami smrti). Jelikož tato výzkumná oblast je záležitostí nanejvýš současnou, nevěděl doktor Moody o podobně zaměřených výzkumech a pracích jiných vědců. Navzdory tomu se jeho kniha Život po životě (1975) stala průkopnickým dílem a ne jenom že se v podstatě stala trhákem, ale zároveň inspirovala vědce k důkladnějšímu výzkumu v této oblasti. Své i jejich další poznatky shrnul v knihách Úvahy o životě po životě (1977) a Světlo po životě (1988). V dosud poslední vydané knize Život před životem(1990) se společně s Paulem Perrym zaobírá otázkou hloubkové psychoterapie.

Nápadná podobnost ? náhoda?

Navzdory různým okolnostem, ve kterých se lidé dostávají do těsného styku se smrtí a navzdory různým povahám těchto lidí, byl zjištěn zajímavý fakt. Všechny popisy takzvaného „zážitku blízké smrti“ jsou si až nápadně podobné, ne-li téměř totožné. Podobnost je tak velká, že bylo možné specifikovat patnáct samostatných znaků, vyskytujících se ve všech případech. K těmto znakům patří například to, že umírající, nebo de facto mrtvý člověk slyší, jak ho prohlašují za mrtvého, nebo si plně svou smrt uvědomuje. K tomuto pocitu patří i nepříjemný hvízdavý, či zvonivý zvuk, provázející rychlý pohyb dlouhým, temným tunelem. Člověk se ocitá mimo své tělo, pozoruje resuscitační pokusy, případně svou nehybnou tělesnou schránku. Uvědomuje si existenci jakéhosi nového, nehmotného těla, které má docela jiné schopnosti než to, které právě opustil. V neposlední řadě sem patří setkání s jinými zesnulými, povětšině rodinnými příslušníky a hlavně ? jakýsi laskavý a milující duch, světelná bytost, která člověka pohne k přehodnocení celého jeho dosavadního života. Po tomto rozhovoru, nehlasném a beze slov, dochází k rozhodnutí. K přiblížení se k jakési barieře, hranici mezi dosavadním pozemským životem a životem novým. Od této bariery se obvykle člověk navrací ? buď z vlastního rozhodnutí, či na popud svých blízkých, nebo na příkaz oné světelné bytosti. Důvody vrátit se do těla jsou i jiného rázu. Například pocit nedodělané práce, odpovědnost vůči pozůstalým?

Popsaný průběh zážitku blízké smrti samozřejmě není pravidlem, nemusí probíhat přesně dle tohoto scénáře. Je to věc absolutně individuelní, intimní a ten, kdo ji prožil, má obvykle velký verbální problém tohle všechno vyjádřit. Mnozí tvrdí, že prostě neexistují slova, která by tento zážitek dostatečně dokázala popsat. Toto je skutečnost, která další diskusi na toto téma velice komplikuje.

Světelná bytost

Hodně lidí popisuje velmi příjemné pocity ? něco jako vnitřní vyrovnanost, mír a duševní klid, které se dostavují na začátku zážitku blízké smrti. Nejneuvěřitelnějším, navzdory všemu však společným znakem ve všech zatím popisovaných případech je setkání s velice jasným světlem. Tento znak ? setkání ? má na psychiku lidí, kteří zkušeností blízké smrti prošli, nejhlubší vliv. I když je tento jev popisován jako čiré, nadzemsky jasné, ale navzdory všemu neoslepující světlo, nikdo ze zúčastněných nezapochyboval, že se jedná o Světelnou bytost. Tato bytost má jasně definované osobnostní znaky ? laskavost, teplo, porozumění chápavost, jakési všeobjímající a upokojující působení. Tyto vlastnosti jsou definovány fixně, totožnost bytosti však je definována, respektive identifikována na základě náboženského cítění, vzdělání a výchovy zúčastněného. Jinak ji vnímá věřící člověk a jinak ateista. Pro všechny však je tato bytost něčím, jako pozorovatelem, či spíš průvodcem. Krátce po svém zjevení začne bytost se zúčastněným komunikovat. A zde se dostáváme k problému vyjádření této komunikace. Jelikož probíhá na neverbální bázi, je po resuscitaci pro člověka velmi těžké, ne-li docela nemožné interpretovat ji, vyjádřit slovy lidské řeči.

Ohlédni se a vrať se?

Říká-li se, že okamžik před smrtí se člověku před očima promítne celý jeho život, něco podobného popisují i účastníci zážitku blízké smrti. Toto „ohlédnutí za životem“ přichází v rámci komunikace se Světelnou bytostí, která neverbálním způsobem zúčastněného pohne k tomu, aby přehodnotil vše, co dosud zažil. Tato bytost má údajně o životě zúčastněného své vlastní informace a jejím jediným cílem je dát mu podnět k zamyšlení. Dle slov jedné části zúčastněných, jsou vzpomínky podávány chronologicky, jiní zas žádnou časovou postoupnost nepozorovali. Všichni svorně ale mluví o tom, že navzdory obrovské rychlosti, jakou jim byly vzpomínky podávány, byli schopni každou z nich vnímat intenzivně a samostatně, dokonce si dokázali vybavit i příslušný pocit, náležící dané chvíli a vzpomínce. Někteří tento zážitek charakterizovali jako výchovné působení Bytosti, která jim takto ukázala jejich dobré, ale i zlé stránky a zdůraznila tím dvě věci ? nutnost získávat vědomosti a potřebu milovat své bližní.

Téměř všichni, kdož zažili blízkou smrt, dostali se k jakési hranici mezi dvěma světy. Každý tuto hranici vnímá jinak ? pro někoho je to řeka, pro někoho mlhavé území, za kterým jsou vidět nejasné tvary a postavy, pro někoho je to plot, nebo prostě zavřené dveře, které se právě chystá otevřít. V každém případě je to však místo, na kterém dochází k rozhodnutí. Společným rysem, se kterým se setkáváme v prvním okamžiku smrti, je zoufalá touha rychle se vrátit do svého těla, hluboká lítost nad vlastní smrtí. Čím dál se však člověk dostává, tím míň je ochoten vrátit se zpět. Od jistého okamžiku se dokonce tomuto návratu vzpírá. Jak už bylo řečeno, důvody k návraty se různí. V některých případech je to touha dokončit něco důležité, touha po vzdělání, nebo touha v životě něco dokázat, dosáhnout. Výpovědi, které shromáždil doktor Moody, představují velice rozdílný obraz, pokud jde o otázku návratu do života. Velká většina lidí říká, že nevědí, proč se vlastně vrátili. Jenom několik z nich má pocit, že tento návrat byl jejich vlastním rozhodnutím. Někteří zas vyslovili domněnku, že je zpět přivolala láska a smutek pozůstalých, bez ohledu na jejich vlastní přání. Jenom málo lidí si svůj návrat do těla pamatuje. Vybavují si jenom, že usnuli, ztratili vědomí a pak se probudili ve svém těle. Někteří si zas pamatují, že je něco jakoby táhlo a do svého těla se vrátili ? padli s pocitem nárazu?

Jiný pohled na život i na smrt

Ani jeden z lidí, jenž prošli tímto zážitkem, nepovažuje svou zkušenost za výmysl, nebo halucinaci. Navzdory tomu, že jsou si svým prožitkem jisti, příliš o něm nemluví. Jsou si vědomi faktu, že naše současná společnost není schopna takovéto informace přijímat s pochopením. Dokonce tu jsou tendence považovat ty, jenž se se svým zážitkem podělí s jinými lidmi, ze duševně nevyrovnané, ne-li přímo za vychýlené.

Faktem však zůstává, že prožití blízké smrti už navěky změní postoj člověka k vlastnímu životu i jeho pohled na smrt jako takovou. Tito lidé jsou schopni procítit každý den, každou minutu toho co opět získali mnohem hlouběji a intenzivněji, jsou schopni přehodnotit od základů své dosavadní postoje, názory, chování. Jsou přístupnější duchovním vjemům, více se zajímají o filosofický přístup k problémům. Zajímavá je shoda v jednom z poznatků, které se ze setkání se smrtí přinesli. Téměř všichni kladli důraz na snahu vypěstovat v sobě lásku k těm ostatním, lásku skutečnou a hlubokou, úctu k člověku jako takovému. Další věcí je shoda v potřebě vzdělávání se. Téměř všichni tvrdí, že je nutné vzdělávat se bez ohledu na věk, protože vzdělávání je nikdy nekončící a velni potřebný proces.

Nikdo z těchto lidí se ale necítí svým zážitkem morálně očištěn, nebo jakkoli zdokonalen. Ani jeden neměl pocit, že díky tomu, co prožil, je nějak lepší, než ti druzí. Jejich prožitek jim jenom dal nový cíl, nové morální zásady a rozhodnutí dle těchto zásad žit. Nedal jim pocit spasení, či snad morální neomylnosti. Zážitek z blízké smrti samozřejmě změní i pohled člověka na smrt jako takovou. Nikdo z těchto lidí smrt nevyhledává, dávají však najevo, že se jí už nebojí. Důvodem je vědomí, že posmrtný život už není pro ně jenom abstraktním pojmem, ale vědomým zážitkem, skutečností na základě vlastní zkušenosti. Dokonce i ti, kteří předtím měli jisté tradiční představy o posmrtném životě, se od nich na základě vlastního prožitku značně odchýlí. Jednoznačně však všichni, jenž tímto procesem prošli, vědí že není pravdou to, co nám tvrdí věda ? že po smrti těla zaniká i duše a na druhé straně je jenom prázdnota a tma. Mají svou vlastní zkušenost a vědí že tam, na druhém břehu řeky, za mlhavým územím, za malovaným plotem, či obyčejnými dveřmi na každého z nás přece jen něco čeká?

Zpracováno pro časopis IMIDŽ, 01/06 (4/06)
Použitá literatura: Dr. Raymond Moody, Život po živote, ODEON Praha, 1994

Vydáno: 28. 04. 2008

Přečetlo: 3885 čtenářů

Zdroj: http://www.xhrad.cz

Autor (vložil): Tarii

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Sethovy Promluvy

28. 04. 2008 15:36

Yugido

Číst komentáře