Kabala pojímá člověka jako nejvyšší stvoření bytí, jako vrchol stvořeného světa. Považuje jej za malý vesmír, který v sobě obsahuje všechny vesmírné roviny, pozemské i duchovní světy. Člověk stvořený podle obrazu božího existuje také proto, aby působil nejen na tento svět, ale i na vyšší světy duchovní a pomáhal napravovat následky kosmické prakatastrofy, k níž kdysi došlo.
Lidská duše preexistuje, je součástí boží světelné říše (pleróma), odkud sestupuje jednou svou částí do nitra člověka. Její druhý konec a původní domov je však mimo tento náš svět a nalézá se v horních světech, udílejících život nižším jevům.

Kabalistické pojetí duše:

Kabala považuje vše za oduševnělé: „Vskutku nenalezneš na světě věc, i co se týče minerálů jako je prach a kámen, jež by v sobě neměla život a duši a nenalézala se pod dohledem horního světa.“ Kabala na rozdíl od jiných náboženství uznává existenci většího počtu lidských duší. Někteří kabalisté hovoří o třech duších nefeš, ruach a nešama. Jiní dokonce o pěti, kdy k těmto třem duším přidávají ještě duši chaja a jechida, které jsou jakýmsi archetypalním pravzorem, který již nelze postihnout.

Nefeš

Nefeš je nejnižší duševní složkou, je to tzv. živočišná duše, která jako vitální princip prostupuje tělo, jehož životní funkce zajišťuje. Zřejmě tuto duši má na mysli Bible, když hovoří o krvi jako o nositeli vitálního principu a z toho důvodu požívání krve zakazuje. S touto duší se rodí každý člověk, avšak tato duše ještě nezaručuje nesmrtelnost.

Ruach

Aby člověk získal možnost posmrtného života, musí získat další vyšší duši, duši ruach (duch). Ruach je přechodem k nejvyšší duševní kategorii, je to střední duše ležící mezi živočišnou duší nefeš a nebeskou duší nešama.

Nešama

Nešama je božskou jiskrou světla v člověku. Nesmrtelnost člověka není proto zaručenou skutečností. Záleží na tom, zda se člověku podaří získat na základě dalšího duchovního vývoje vyšší duši. Zpravidla se soudilo, že člověk může (ale také nemusí) získat střední duší ruach ve třinácti letech, zatímco nejvyšší duše nešama sestupuje do jeho nitra až po dosažení věku dvaceti let. Hříšný a zlý člověk však tyto vyšší duše získat nemusí, a jestliže setrvá ve zlu, může být jeho nejnižší živočišná duše nefeš bohem po několika marných převtěleních vyhlazena.

Důležitým bodem je tedy počátek cesty. Jakmile člověk začne usilovat o duchovní zdokonalení, jakmile do jeho nitra pronikne paprsek vyšších duší (ruach, nešama), pak již zaniknout nemůže a zahajuje cestu vpřed. Na této cestě člověk postupně dosahuje vyšších duševních kategorií, sjednocuje je v původní jednotu a každým krokem vzhůru povznáší nejen svoji vlastní duši, ale také další pokleslé jiskry božího světla, ukryté ve hmotě a v nižších rovinách vesmíru. Tato cesta je ovšem křivolaká. Člověk na ní může nejen stoupat, ale také klesnout o mnoho a mnoho stupňů, ovšem nemůže již zaniknout v nicotě a nemůže také věčně zůstat v zajetí temnot, poněvadž jeho duše, která je jeho podstatou je součástí božího světla, a musí proto nakonec opět dosáhnout své původní vlasti.

Převtělování duší:

Jedním z kosmických zákonů, jehož prostřednictvím člověk napomáhá spáse celého světa, je převtělování ? hebrejsky gilgul (tj. rotace, revolutio). To, jak učení o převtělování duší proniklo do kabaly není zcela jasné. Avšak jisté je, že víra o převtělování existovala již u některých starších židovských myslitelů předovýchodní oblasti. V dějinách kabaly se toto učení prvně objevuje v jihofrancouzském kabalistickém centru u kabalisty Izáka Slepého a v knize Bahir. Zajímavé je, že souběžně s kabalou se objevuje učení o převtělování duší také u jihofrancouzských Katarů. Jak Kataři tak Kabala motivovali převtělování karmickým zákonem odplaty a zároveň věřili, že dokonalí lidé (perfecti) se již nepřevtělují, ale přímo odcházejí na nebesa.

I když je učení o převtělování duší charakteristické pro kabalu, nestalo se součástí základních věroučných článků židovství a nespadá do jeho věrouky i přesto, že bylo vždy tolerováno. Židovské náboženství chápe, podobně jako křesťanství a islám, postmortalitu člověka jako odměnu či trest, za správné nebo špatné prožití jednoho jediného života. Naproti tomu je kabala přesvědčena o tom, že vývoj lidské duše existuje dále i po smrti, přičemž tento dnešní pozemský život je jen jedním listem v kosmickém vývoji, listem, za který však člověk nese plnou zodpovědnost a jenž určuje jeho osud v příštích životech. I v kabale je tedy převtělování považováno za kosmický zákon, podle něhož mají lidské činy a myšlenky svůj dopad, přesahující délku jednoho lidského života. Smysl putování lidské duše různými těly spočívá v náboženském, mravním a rozumovém zdokonalování člověka, během něhož lidská duše opět stoupá do říše duchovního božího světla. V průběhu tohoto putování se lidská duše nejen zdokonaluje, sjednocuje a přechází do vyšších rovin, ale také se očišťuje od lidského egoismu, aby nakonec žila pouze pro druhé, aby více rozdávala než sama přijímá.

Proces převtělování může podle názorů kabaly trvat někdy jen krátce, ale většinou jde o proces dlouhodobý. Podle některých názorů prochází gilgulem pouze bezdětný člověk, aby splnil svou povinnost zachování lidského rodu. Podle jiných názorů jím prochází každý člověk, jenž nesplnil své nábožensko-etické lidské povinnosti. Jestliže kniha Bahir zná dosud pouze převtělování lidské duše z člověka do člověka, luriánská kabala je přesvědčena o tom, že člověk se může v důsledku svých hříchů převtělit nejen ve zvíře, ale také ve hmyz, minerál nebo vodu. V knize Luriova žáka Chajjima Vitala Sefer ha-gilgulim (Kniha převtělování) např. čteme, že člověk, který zhřešil pýchou, se převtěluje v pokornou včelu, vrah se převtěluje v neklidnou vodu a pomlouvač v mlčící kámen.

Příbuznost duší:

Na své cestě gilgulem však není lidská duše opuštěná. Lidské duše jsou totiž uspořádány do určitých skupin, které mají společný základ( hebr. Šoreš- kořen) v té či oné části duchovního světa. Duše, pocházející z takovéto skupiny k sobě cítí vzájemnou přitažlivost a pomáhají si (byť i nevědomě) při své cestě vzhůru. Je tomu tak, protože tuší svou původní jednotu a touží po jejím opětném dosažení.

Tato blízkost platí také pro duši muže a ženy. Mužská a ženská duše tvoří původně jeden celek, který se rozpadá teprve při sestupu na zem na dva samostatné prvky, duši mužskou a ženskou. Aby se člověk stal dokonalým (hebr.adam šalem), je třeba, aby vstoupil v manželství, a to nikoliv v manželství náhodné. Je třeba si vybrat manželku podle původního duchovního základu, aby na základě tohoto spojení se mužská a ženská polovina duše opět spojily v jeden celistvý a harmonický celek. Proto kabala přisuzuje manželství sakrální hodnotu-neboť základ skutečné lásky spočívá v tom, že duše muže a ženy se vzájemně doplňují jako části původní jednoty a teprve jejich spojení překonává izolaci tohoto světa a předznamenává jednotu a společenství vyššího duchovního světa.

Vzájemná spřízněnost lidských duší se dále projevuje v další kabalistické myšlence, jež připomíná buddhistické učení o bódhisattvech. V kabale se tato idea projevuje v učení o zvláštní kategorii převtělování, kterou kabala nazývá hebrejským slovem ibur(tj.těhotenství, vývoj lidského zárodku). Ibur se liší od gilgulu tím, že neprobíhá při narození člověka, ale v jeho dospělosti. Jestliže se gigulu převtěluje duše do člověka v okamžiku jeho narození, při iburu vstupuje do plně dospělého člověka. Tento způsob převtělování uskutečňují duše již zesnulých spravedlivých lidí, které se rozhodnou připojit se k jiné slabší lidské duši, jež žije v těle a nemůže se sama vypořádat se svými duchovními úkoly, nemůže sama bez pomoci zvenčí pokračovat ve své náboženské a duchovní cestě. V takovém případě se duše zesnulého spravedlivého (zpravidla zbožného rabína a učence) připojí k této duši slabší a tápající a vstoupí do jejího těla. Tato cizí duše může v člověku po určitou dobu přetrvávat, dokud je toho zapotřebí a dokud člověk nemůže ve svém duchovním vývoji pokračovat sám.

Podle luriánské kabaly tak může v člověku existovat nejen větší počet vlastních duší, ale také duše cizí, která uskutečnila ibur- např. duše zesnulého učitele, jež žijícímu člověku pomáhá určitou dobu při jeho duchovním vývoji a pak od něho odchází. Musí být ovšem k dosud žijícímu člověku v úzkém vztahu, musí náležet do stejné duševní rodiny.

Sestup duše do těla

Duše se tedy rodí z pléróma božího světla v duchovním světě sefír a odtud sestupují jako jiskry (hebr.nicoc, v mn.čísle nicocot) na zem. Svou individualitu však získávají během svého sestupu teprve postupně a bezpochyby ji při svém opětném vzestupu také z velké části ztrácejí. Podle Zohar sestupují duše z nejvyšších dochovních světů do sefíry Malchit (Zechina).

Před vstupem do pozemského těla se oblékají v nebeském ráji (hebr. Gan Eden) do světelného astrálního šatu, který má podobu pozemského těla, do něhož duše nakonec vstoupí. Tento nebeský ráj, jenž je jakýmsi mezistupněm mezi naším světem a vyššími sefirotickými světy, slouží zároveň k tomu, aby se duše přizpůsobila pobytu v hmotném těle. Jde o nebeskou školu (hebr. Ješiva šel mala), kde se nacházejí podoby pozemských jevů, zformované v astrálním světle, v astrálních tělesech. Duše se zde učí prvním kontaktům s hmotným světem a zakouší první tělesnost ? ovšem na astrální látce, která je jen částečně tělesná. Proto vše, co člověk poznává na tomto světě, již vlastně poznal v nebeské škole ? po svém zrození toto vyšší poznání opět zapomíná, mimo jiné i proto, že mezi tímto a oním světem spočívá jen těžko překročitelná bariéra. Podle Talmudu se člověk naučí před narozením celý boží Zákon, celou Tóru, avšak jakmile vyjde z matky, anděl jej udeří přes ústa a on vše zapomene. Jak je patrné, tyto myšlenky jsou velmi blízké Platonově anamnéze.

Kabala užívá pojem astrálního těla, avšak ve starší židovské mystice se s ním nesetkáváme. Termín, který kabala užívá pro astrální tělo z ní celem. Pochází z knihy Genezis, je popisováno jako stín. Předpokládá se, že astrální tělo je do určité míry také formováno dobrými skutky člověka, které jsou do něho vtištěny. Existencí astrálního těla se někdy zdůvodňuje možnost pekla, pekelný oheň údajně nemůže postihnout duši, ale jen její astrální tělo.

Co se týče osudu duše po smrti člověka, tato opět odchází do ráje, kde se v tomto případě přizpůsobuje životu bez těla, dokud není podrobena další fázi převtělování. Jednotlivé kategorie duše mají různý osud a názory kabalistů na tuto základní otázku nejsou nijak jednotné.

Osud duše po smrti těla

Většina lidí své duše ovšem nedokáže sjednotit a ty se převtělují postupně. Předpokládá se, že nejnižší duše nefeš spravedlivého člověka setrvává na zemi dále mezi lidmi, nejčastěji u hrobu zesnulého, a zde slyší a přijímá lidské modlitby a prosby, aby je posílala výše. Dále se předpokládá, že jeho střední duše ruach odchází do rajského Edenu, zatímco nejvyšší duševní kategorie nešama stoupá do vyšších sefirotických světů. Ovšem osud všech těchto tří duší je zájemně spojen ? a pokud se nešama nevrátí na své původní místo, nemohou ani nefeš, ani ruach dojít klidu.

Poslyšme pasáž z II. Knihy Zohar, fol.141 b:“Tři jména má lidská duše: nefeš, ruach, nešama. A všechny jsou zahrnuty v sobě navzájem, ale jejich mohutnosti se nalézají na třech místech. Nefeš se nachází u hrobu, dokud se tělo nerozpadne v prach. Pak se pohybuje na tomto světě, setrvává u živých, dozvídá se o jejich bolestech a ve chvílích potřeby prosí za ně o slitování. Ruach vystupuje do zahrady země (tj. do rajského Edenu) a tam se formuje do duchovního praobrazu svého lidského těla, do jednoho z oděvů, jež tam existují. A tam se raduje nad září, která zde přebývá. Ale o sobotách, novoluních a svátcích vystupuje vzhůru, raduje se tam a opět se vrací na své místo. Avšak nešama ihned stoupá na svůj stupeň, na místo odkud pochází. A tam je pro ni zapáleno světlo, svítící do výše. Již nikdy nesestupuje dolů. A v ní se sjednocuje vše, shora a zdola. A dokud nešama nevystoupí, aby se spojila s božím trůnem, nemůže ruach v zahradě dosáhnout své plné blaženosti a nefeš nemůže nalézt klidu na svém místě. Ale jakmile nešama vystoupí, vše dosáhne klidu.

A jestliže se lidé trápí a jdou na pohřební místa ? tu nefeš procitne a odchází, aby probudila ruach. A ruach procitne, vystoupí a vzbudí nešamu. A pak se Bůh, budiž požehnán, slituje nad světem? Avšak jestliže je nešama zadržena při vzestupu na své místo, ruach stojí před vchodem bloudí a není nikoho, kdo by se o ni staral. Také nefeš bloudí světem, hledí na tělo, jež opustila a které požírají červi a truchlí nad ním?A teprve až nešama spočine na svém místě, spočinou na svém místě také ruach a nefeš, neboť všechny tři jsou spojeny v jednotu podle horního vzoru.“

Kabala je ovládána duchem kolektivní zodpovědnosti lidstva a proto nezná individualistickou spásu. Převtělování konči teprve tehdy, až lidstvo splní svůj kosmický účel, pro který bylo stvořeno-teprve tehdy, kdy budou ze zajetí temných sil vysvobozeny všechny jiskry zajatého božího světla, všechny lidské duše. Podle luriánské kabaly vzniklo zlo na základě vesmírné prakatastrofy, kdy se prvky temnoty a zla promísily s božím světlem, obklopil jej a zajaly. Zde hraje důležitou roli člověk, který je bytostí spočívající jak v horním, tak v dolním světě. Jedině člověk je také plně dynamickým na rozdíl od andělů, kteří jsou ve skutečnosti bytostmi statickými. Jedině člověku tedy připadá heroická úloha napomáhání při likvidaci sil zla. Gilgul skončí ve chvíli, kdy se tyto jiskry opět vrátí na své původní místo k Bohu do pléróma a kdy dojde k opětnému pozdvižení a sjednocení pokleslých duchovních světů. Teprve tehdy bude proces gilgulu ukončen a jako poslední sestoupí na svět duše mesiáše, jehož závěrečným vystoupením se svět opět navrátí do původního stavu.

Použitá literatura: Sadek Vladimír, Židovská mystika, Nakladatelství Fra, 2003.

Vydáno: 17. 04. 2008

Přečetlo: 2392 čtenářů

Zdroj: http://www.buh.kvalitne.cz

Autor (vložil): Administrátor

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)