Každý, kdo se aspoň trochu věnuje studiu těchto záležitostí, brzy zjistí, že fenomén prorockých snů je nejrozšířenějším typem nevysvětlitelných mentálních zážitků. Díky své podstatě je to ale také jev nejvíce nepochopený, a co se jeho studia týče, ten nejtěžší. V říši divů lidské mysli je dosud ukryto mnoho tajemství, která vzdorují výzkumu a která mu budou vzdorovat tak dlouho, dokud nebudeme mít k dispozici lepší nástroje poznání. Jistý pokrok se sice objevuje, ale práce je to nesmírně únavná a pokrok mikroskopický. Bylo třeba mnoha knih, aby se do nich vešly záznamy každoroční úrody snů, které předpověděly skutečnost. Uvádím zde pouze několik případů, které jsou zvláště pozoruhodné, jelikož mohou být do jisté míry zobecněny.

Pojďmě se podívat na podivný případ paní Winnie Wilkinsonové ze Sheffieldu v Anglii, která jednoho letního odpoledne roku 1962 ulehla ke krátkému odpočinku. Už samo toto rozhodnutí bylo neobvyklé, protože paní Milkinsonová jen zřídkakdy usne za denního světla. A co se stalo, bylo neobvyklé ještě z jiného důvodu - paní Wilkinsonová nejenže usnula, ale také se jí zdál sen. A jí se sny zdály velice, velice výjimečně. Ve výpovědi, kterou následně učinila na policii, paní Wilkinsonová prohlásila, že se jí zdálo, že slyší vytrvalé bušení na dveře. Když dveře ve snu otevřela, nalezla tam rozrušenou ženu, kterou předtím nikdy v životě neviděla.

Ta žena ji oznámila, že pan Wilkinson právě spadl z lešení, těžce se zranil a že by ji rád viděl. V tuhle chvíli se paní Wilkinsonová probudila. Přestože již půl roku žili s manželem odděleně a připravovali se na rozvod, nepříjemný sen paní Wilkinsonovou rozrušil. Bylo patnáct hodin a dvanáct minut. Paní Wilkinsonová zatelefonovala zaměstnavateli svého muže a ten ji ujistil, že se žádná nehoda nestala. Den na to, v patnáct hodin a dvanáct minut, se pan Wilkinson zabil, když se náhle zhroutilo celé lešení, na kterém zrovna pracoval.

Na jaře roku 1915 se přední britský profesor I. B. S. Holbourne vracel z velice úspěšného přednáškového turné po Spojených státech. Zamluvil si cestu na velikém zaoceánském parníku Lusitania, dobré a rychlé lodi. Ráno 7. května 1915 seděla profesorova žena Marion doma v knihovně v pohodlném křesle. Na chvilku usnula a zdál se jí sen - za daných okolností sen poměrně zneklidňující. Zdálo se jí, že je na palubě obrovského zaoceánského parníku, který se dostal do úzkých. Loď se hrozivě nakláněla. Záchranné čluny již byly spuštěny na vodu. Lidé vzrušeně pobíhali kolem, ale nikde nebylo vidět žádnou paniku či zmatek. Paní Holbourneová stála na horní palubě potápějící se lodi, a když se objevil mladý důstojník, otázala se ho, zda je na palubě její manžel. Důstojník ji ujistil, že profesor Holbourne již loď opustil v jednom ze záchraných člunů.

S tím se paní Holbourneová probudila v knihovně vlastního domu a byla značně rozrušená. Při snídani téhož rána rozebírala paní Holbourneová svůj sen s rodinou. Všichni se jí však smáli - "jenom další noční můra", odbyli ji. Již o několik hodin později však byli nuceni změnit názor, neboť se ve zprávách doslechli, že skvělá Lusitania byla potopena po útoku německé ponorky nedaleko irského pobřeží a že ztráty na životech jsou značné. Později se dozvěděli, že profesor Holbourne pomohl mnoha lidem obléknout záchranné vesty a nasednout do člunů, než sám dostal rozkaz opustit loď. Profesor neštěstí přežil, a když mu jeho žena Madion popsala mladého důstojníka, kterého se ve snu vyptávala, lehce v něm rozeznal muže, jenž mu přikázal nasednout do člunu - přesně tak, jak to paní Holbourneová viděla ve snu.

Opravna obuvi Josepha Ammera se nacházela v chudé čtvrti Indianapolisu, kde byly ceny dvojnásob důležité. Joe pracoval dobře a lidé ho měli rádi - byl to tichý, přátelský člověk, vždycky ochotný posloužit. Žil si spokojeně se svou ženou Ruth a synem Oskarem, který s vyznamenáním dokončil střední školu a byl vynikajícím atletem; otec byl na něj velmi pyšný. Žili si spokojeně až do onoho zpropadeného horkého odpoledne 7. srpna roku 1962. Toho dne nepřišel šedesátisedmiletý Syřan domů na oběd jako jindy. Jeho žena se probudila z krátkého spánku; zdál se jí hrozný sen. Později řekla policii, že ve snu viděla manžela, jak zápasí s mužem, který opakovaně mával kladivem a potom utekl z obchodu. Paní Ammerová se probudila a podívala se na hodinky.

Manžel tu už dávno měl být, ale možná se zdržel, aby dodělal nějakou naléhavou zakázku, jako už tolikrát. Počkala ještě půl hodiny, ale pořád se nemohla zbavit nepříjemného pocitu z toho strašného snu. Nandala do košíku nějaké jídlo a pospíchala do manželova obchodu, vzdáleného jen několik bloků. Dveře byly dokořán, ale v takovém horku to nebylo nic zvláštního. Jenže na podlaze za pultem leželo tělo Joea Ammera. Ruce měl za zády svázané ševcovským motouzem a evidentně byl brutálně utlučen k smrti kladivem, které leželo odpodál. V pokladně chybělo pár dolarů - ty ho stály život. Policisté jen neochotně vyslechli popis vraha, kterého nešťastná žena viděla před několika hodinami ve snu. Shodou okolností však byli zanedlouho upozorněni, že kdosi viděl muže, na kterého se popis paní Ammerové dobře hodil, jak si z rukou smývá krev v nedaleké taverně, jen několik minut poté, co byl pan Ammer zavražděn. Podezřelý byl nejen oblečen tak, jak to paní Ammerová popsala, ale také vypadal jako muž z jejího podivného snu.

Proces s Williamem Edmondsem se konal u soudu v Indianapolisu v květnu roku 1963. Sen paní Ammerové pochopitelně nebyl uznán jako důkaz, ačkoli hrál v celém případu tak důležitou roli. Obhájce se snažil svého klienta omluvit tím, že byl natolik pod vlivem drog, že vůbec nevěděl, co dělá, ale porota uznala Edmondse vinným v plném rozsahu a odsoudila ho k doživotnímu vězení - za vraždu, kterou paní Ammerová viděla ve snu. Podobné zlé znamení jako ve snu paní Ammerové se objevilo také ve snu paní Toppové z East Orange v New Jersey.

V květnu roku 1938 se paní Toppové zdál sen, ve kterém jejího manžela ubodal řeznickým nožem k smrti malý dlouhovlasý muž. Pan Topp, kuchař na parníku City of Norfolk, se snu své ženy jen smál. Rezolutně odmítl její prosby, aby se příští plavby lodi neúčastni.. Hlouposti! - odbyl ji. Paní Toppovou však sen natolik vyděsil, že o něm řekla svým přátelům a příbuzným a prosila je, aby se pokusili manžela od plavby odradit. Někteří z nich to zkusili, ale nepořídili o nic víc než ona sama. Většinou se jí však vysmáli a tvrdili jí, že je to jen přirozený následek zkaženého žaludku nebo něčeho podobného - obvyklé "vysvětlení", které nevysvětluje vůbec nic. Ernest Topp vyplul podle plánu.

V noci 16. května 1938, když bylo loď City of Norfolk na cestě do Londýna, se paní Toppové opět zdál sen, jak je její muž ubodán k smrti ve rvačce s malým mužem s hlouhými černými vlasy. S výkřikem se probudila. Budík ukazoval pět hodin ráno. To odpoledno obdržela paní Toppová telegram z lodi, která právě zakotvila v přístavu v Londýně. Na blanketě stálo, že její manžel byl ubodán k smrti jakýmsi Španělem jménem Christ Magurrio. Vrah po spáchaném činu vyskočil z lodi a tři členové posádky, kteří se ho snažili zachránit, přišli spolu s ním o život, když se spuštěný záchranný člun na rozbouřeném moři přvrhl. Detaily osudné rvačky, jak je popsal majitel lodi, se přesně shodovaly s tím, co paní Toppová viděla ve svém příšerném snu.

Paolo Grillo byl farmář, který prožil celých třiašedesát let svého života na malém kousku země blízko Treviglana v italské provincii Bergamo. Ráno 27. listopadu 1952 Paolo nešel na pole, jako to dělával obvykle, ale místo toho celé dopoledne obcházel sousedy a vyprávěl jim o podivném snu, který se mu zdál předešlé noci. "Zdálo se mi," říkal, "o jednom příteli, se kterým jsem byli za první světové války v zákopech. Byl jsem s ním, když ho zasáhla kulka odstřelovače - zemřel mi v náručí o chvíli později. Včera v noci ke mně ve snu přišel, položil mi ruku na rameno, a když jsem se na něj podíval, řekl: ,Buď připraven, Grillo, dnes půjdeš se mnou."

Sousedé se nažili Grilla ujistit, že se strachuje pro nic za nic. Všichni máme občas špatné sny. Někteří z nich dokonce vzpomínali na podobné sny, ze kterých pak nic nebylo. Grillo však odcházel a kroutil hlavou. Byl jasný, teplý, slunečný den. Pole potřebovalo jeho péči, ale Grillo se rozhodl, že by mu práce v takový den mohla přinést smůlu - stráví odpoledno ve svém oblíbeném houpacím křesle před chalupou. A tam ho také k večeru našli - mrtvého. Zemřel na infarkt.

Sir Henry Wilson je zmiňován v historických knihách jako generál britských pozemních vojsk z počátku první světové války. Pozdější období jaho významné kariéry zahrnovalo členství v parlamentu, kde reprezentoval irský North Down. Vzhledem k tomu, že byl dlouholetým přítelem lady Londonderry, velké dámy londýnské společnosti, bylo jen přirozené, ža tato lady udělala vše pro to, aby mohla sira Wilsona pozvat na večírek, který pořádala ve svém domě v červnu roku 1922. Sir Henry byl tou dobou na loveckém zámečku ve Skotsku a stal se tak posledním - třináctým - hostem. Sir Henry by zřejmě nebyl nijak vyveden z míry, kdyby věděl, že je třináctý. Ani hostitelka tomu nevěnovala pozornost. Nebyli pověrčiví. Ale možná měli být.

Lady Londonderry se málokdy něco zdálo, ale té noci měla velice živý, nezapomenutelný sen. Viděla v něm sira Henryho Wilsona v jeho slavnostní vojenské uniformě, jak nastupuje do taxíku. Seděl sám na zadním sedadle. Taxi projelo ulicemi Londýna a zastavilo před rezidencí sira Henryho, kterou lady Londonderry ihned rozpoznala. Sir Henry vystoupil, urovnal si uniformu, zaplatil řidiči a svižně vykročil ke dveřím, zatímco se taxi vzdalovalo dolů ulicí. Když se sir Henry naklonil ke dveřím, aby zasunul klíč do zámku, vynořili se zpoza sloupu dva muži, rozběhli se k němu a vytáhli z kabátu pistole. Lady Londonderry chtěla vykřiknout nějaké varování, ale nemohla ze sebe dostat ani hlásku. Generál uslyšel kroky, ale než se stačil otočit, jeden z útočníků již vystřelil. Generálovi se po uniformě mezi lopatkami začala rozlévat rudá skvrna. Poklesl v kolenou a levou rukou se zachytil sloupku. Druhou rukou ještě vytáhl z pochvy svůj obřadní meč. Když se otočil čelem ke svým vrahům, ozvaly se další výstřely, po kterých se sir Henry svezl na schody a zůstal bez hnutí ležet. Pistolníci utekli a lady Londonderry se s výkřikem probudila, celá zalitá potem. Téměř okamžitě k ní přiběhl její manžel a vyděšená žena mu vyprávěla svůj strašidelný sen. Snažil se jí uklidnit, říkal, že to nemá se skutečností nic společného, byl to jenom zlý sen, nic víc. Nakonec, aby celou záležitost nějak ukončil, zatelefonoval do rezidence sira Henryho, kde ho ujistili, že je vše v pořádku a že generál v klidu spí. Lady Londonderry se však nemohla zbavit dojmu, že se stala jakýmsi předběžným svědkem vraždy sira Henryho. Řekla o tom několika přátelům, ale všichni jí radili, aby se na to snažila zapomenout, a hlavně aby s tím nesmyslem neobtěžovala sira Henryho.

Deset dní poté, co se lady Londonderry zdál onen tolik diskutovaný sen, byl sir Henry vzhledem ke svým válečným zásluhám vybrán, aby odhalil památník obětem války na Paddingtonském nádraží. Pro tuto příležitost považoval sir Henry za vhodné obléci si svou slavnostní vojenskou uniformu, Když obřad skončil, nastoupil sir Henry do taxíku a vydal se domů. Šedesát vteřin poté, co zaplatil řidiči a vykročil ke dveřím svého bytu, ležel již sir Henry na schodech, střelen dvěma muži, kteří ihned po vraždě utekli. Přesně tak, jak to lady Londonderry viděla ve snu.

Výjimečně se stane i to, že sen o katastrofě skončí radostně. Vezměmě případ Juliuse Dittmana a jeho snu, který se mu zdál v březnu roku 1956. Pan Dittman vlastnil obchod na rohu Huron Road a Ontario Street v Clevelandu ve státě Ohio. Hned vedle jeho obchodu začala clevelandská Parkametic Corporation stavět obrovské několikapatrové parkoviště. Panu Dittmanovi se zdál sen, že celé parkoviště se náhle zhroutilo na jeho obchod a roztříštilo ho na padrť. Sen to byl natolik živý, že hned ráno odešel do pojišťovny a sjednal si pojištění na únik zisku do výše sto dvaceti tisíc dolarů. Pojištění bylo uzavřeno v pátek 6. dubna 1956 ve tři hodiny odpoledne. V sobotu 7. dubna v sedm hodin ráno začala budova nového parkoviště náhle klesat. Na místo přispěchali stavební inženýři a dělníci, aby celou stavbu podepřeli. Vrchní část budovy parkoviště se v tu chvíli odkláněla už dva a půl metru od své osy směrem nad střechu Dittmanova odchodu. Městské úřady nařídily stržení budovy a Dittmanův obchod musel být pochopitelně po čas demoličních prací z bezpečnostních důvodů uzavřen. Ušlý zisk pojišťovna samozřejmě zaplatila - díky varování, kterého se dostalo panu Dittmanovi ve snu.

Vydáno: 30. 03. 2006

Přečetlo: 3279 čtenářů

Zdroj: http://www.matrix-2001.cz/

Autor (vložil): Administrátor

Zpět na články..

Komentáře k článku...