Ráno 23. srpna 1971 vkročila jedna prostá, rolnická žena z vesnice Belmez de la Moraleda ve Španělsku do své kuchyně a nevěřila svým očím. Přes noc se na podlaze objevil čísi portrét. Nebylo to ani strašidlo, ani halucinace. Paní Marii Goméz Pereirové tedy nezbylo nic jiného než usoudit, že se její dům stal dějištěm paranormálních jevů. Zpráva o tom se rychle rozšířila a brzy byl dům v ulici Rodrigueze Acosty plný zvědavců, kteří si přišli portrét prohlédnout. Byl jakoby namalován v expresionistickém stylu a poměrně přirozeně zapadal do směsi barev na cementu podlahy.

Rodina Pereirových se nakonec rozhodla, že si tohoto zázračného jevu, který obrátil jejich poklidný každodenní život vzhůru nohama, nebude dál všímat, a pokusila se tajemnou „malbu“ zničit. Šest dní po objevení záhadné tváře vykopal jejich syn Miguel v kuchyni celou podlahu a zalil ji novou vrstvou cementu.

Další týden se nic nedělo. Avšak 8. září přišla Maria Pereirová do kuchyně právě ve chvíli, kdy se na zemi tvořil nový lidský obličej, přesně na stejném místě, kde byl ten předchozí. Tentokrát byly jeho rysy dokonce zřetelnější než předtím.

Davy zvědavých diváků se už nedaly nijak zastavit. Každý den se před domem tvořily dlouhé řady lidí, kteří se přišli podívat na „tvář z jiného světa“. Zůstala na podlaze několik týdnů, pak se její rysy začaly poznenáhlu měnit, jako by tvář podléhala stárnutí či jinému degenerativnímu procesu, nezmizela však úplně. Starosta Belmezu si uvědomil, že se zde jedná o něco závažného a rozhodl, že tento druhý portrét nesmí být zničen a že má být uchován jako cenné umělecké dílo. Dne 2. listopadu byl portrét za asistence velkého počtu přihlížejících vyříznut z podlahy, připevněn za sklo a pověšen na stěnu vedle krbu. V té době se už zpráva o objevení druhého obličeje v Belmezu rozšířila daleko za hranice vesnice a místní noviny uveřejnily fotografie.

Podlaha kuchyně byla znovu vykopána, aby se zjistilo, zda pod ní není něco, co by záhadné zjevení portrétů vysvětlilo. V hloubce necelých tří metrů našli kopáči množství lidských kostí. Tento objev potěšil především spiritisty, protože ti věří, že nepokojný duch buď prodlévá na místě, kde jsou pohřbeny jeho ostatky, nebo se zde projevuje jako poltergeist. Pro obyvatele Belmezu však objev kostí nebyl ničím překvapivým, protože bylo všeobecně známo, že většina domů v ulici Rodrigueze Acosty je postavena na místě bývalého hřbitova.

Portrét za sklem podrobil důkladnému zkoumání znalec umění, profesor Gamón Aznar. Vyjádřil údiv nad tím, jak jemně a obratně je malba provedena. Popsal ji jako portrét zděšeného či překvapeného muže s pootevřenými ústy. Během následujících týdnů se však začaly linie obličeje rozpadat a jeho výraz se změnil v ironický.

Dva týdny poté, co byla podlaha kuchyně rozkopána a nahrazena novou, se v těsné blízkosti místa, kde se nalézaly první dva portréty, objevil nový, a dva týdny nato další, v pořadí čtvrtý portrét, avšak první se zřetelně ženskými rysy. Po prozkoumání těchto nových maleb prohlásil profesor Aznar, že co se týče stylu, jedná se nepochybně o projevy expresionismu. Další pozorovatelé, např. malíř Fernando Calderón nebo parapsycholog Germán de Argumosa je označili za paranormálně vytvořená mistrovská díla.

Podivným jevům však zdaleka nebyl konec. Krátce nato se kolem čtvrté tváře začaly objevovat další, menší obličeje. Maria Pereirová jich napočítala devět, zatímco profesor Argumosa, který se případu s nadšením ujal a stal se jeho hlavním vyšetřovatelem, došel až k počtu osmnácti obličejů.

Na mezinárodní konferenci o parapsychologii, konané roku 1977 v Barceloně, Argumosa sdělil, že se domnívá, že podobizny jsou výsledkem činnosti nepokojných duchů, svým charakterem blízké projevům poltergeista. Nedospěl sice k jednoznačně formulovaným závěrům, přiznal však svůj úžas, když sledoval, jak přímo před jeho očima „z nejprve nejasných obrysů vznikají pečlivě prokreslené portréty“.

Devátého dubna 1972 byl Argumosa svědkem pozvolného vzniku jedné podobizny. Společně s ním byli přítomni také novinář Rafael Alcala, pracující pro list Jaén, a Pedro Sagrario z listu Patria. Jak Argumosa později napsal, bylo neuvěřitelné, „jak přímo před našima očima obličej nabýval určitějších obrysů? musím přiznat, že mi srdce bušilo rychleji než kdykoliv jindy.“Také Pedro Sagrario popsal, co viděl: na cihlami vykládané části podlahy se pomalu objevily nejprve zdánlivě vzájemně nesouvisející čáry, a ty se postupně uspořádaly, až z nich vznikl působivý a přitažlivý „obraz“ obličeje. Několikrát tuto tvář vyfotografovali, ale ještě téhož dne se obličej naprosto vytratil.

Argumosa nakonec přizval na pomoc při výzkumu svého kolegu parapsychologa, profesora Hanse Bendera z Freiburského institutu v Německu. Když profesor Bender v květnu 1972 dorazil, byla situace na místě nanejvýš zmatená. Každý, kdo byl svědkem záhadných jevů, ať už to byli obyčejní lidé, knězi, umělci, parapsychologové nebo novináři měl pro příčinu těchto jevů jiné vysvětlení.

Bender vyslechl mnoho svědků a došel k závěru, že původ oněch podobizen je nepochybně paranormální. Povšiml si však ještě další vlastnosti obličejů, a sice, že každý ze svědků je vnímá odlišně. Obličej, který jednomu svědkovi připadal mladý, patřil podle jiného svědka starci. Kromě toho měly některé portréty charakter dětské skládačky, jiné se prolínaly s okolními, většími tvářemi. (Tímto způsobem kreslení, kdy se jedna linie dá vnímat různým způsobem, se vyznačují i kresby umělců ? médií, tj. pracujících v transu).

Byly rovněž podniknuty pokusy odstranit malby čisticími prostředky či pomocí kartáče. Nezmizely však a dál se měnily a rozpadaly podle svých vlastních, nám nepochopitelných zákonitostí.

Ve snaze zdokumentovat proces vzniku obličejů v experimentálních podmínkách použil Bender metodu, o niž se již předtím neúspěšně pokoušel Argumosa. Společně se svou skupinou badatelů nejprve vyfotografoval podlahu kuchyně v normálním stavu a pak ji celou zakryl silným plastovým povlakem. Povlak překrýval i část stěn a byl připevněn v patnácticentimetrových rozestupech. Původní záměr instalace kamery, zaznamenávající proces vzniku obličejů, se však ukázal jako neuskutečnitelný, protože v místnosti nebyl dostatek světla a plastový potah odrážel umělé osvětlení.

Účelem tohoto postupu bylo zjistit, zda se obličeje netvoří působením nějakého vnějšího činitele. Pod plastovým krytem se však bohužel začala shromažďovat voda, a tak ještě než se stačily objevit nové tváře, rozhodla se rodina Pereirových, že jej odstraní. Během následujících měsíců Argumosa a Bender vesnici Belmez ještě několikrát navštívili, jejich bádání však nepřineslo žádné určité závěry. „Strašidelný dům“ se stal poutním místem vyznavačů okultismu a přicházeli sem lidé ze Španělska, Francie, Anglie i Německa. Někteří z nich v obličejích viděli démony, jiní zase svaté. Přinášeli si magnetofony, aby mohli zaznamenat spiritistické seance s duchy, kteří, jak předpokládali, v domě přebývají. Byl tak získán velký počet neobvyklých nahrávek, z nichž jednu pořídil i sám Argumosa. Jsou na ní slyšet hlasité výkřiky, zvuk mnoha hlasů mluvících současně a lidský pláč. Podle barcelonské badatelky v oblasti paranormálních jevů Caroly Ramisové má tato nahrávka v sobě zcela jistě něco hrůzného. Je přesvědčena, že na místě belmezského domu muselo před staletími dojít k nějakému zlému činu, a že je zde zřejmě spojitost se hřbitovem pod základy domu.

Doposud nikdo však nepřišel s naprosto nesporným vysvětlením tohoto jevu, a to ani chemici, kteří provedli rozbor cementu v podlaze.

Belmezské obličeje zůstávají záhadou.

Zdroj: Svět paranormálních jevů

Vydáno: 11. 03. 2008

Přečetlo: 3441 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Esque

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)