Mezi lety 1998 - 2000 jsem pracoval jako průvodce na hradě ve Frýdlantě. Už samo místo je pro „duchy“ a různé podivné věci jako stvořené. Když jsem tam začal pracovat, tak mi samozřejmě bylo vykládáno ledacos a i návštěvníci se na duchy často ptali.

Já sám mám pouze několik zážitků, ale ducha jsem nikdy neviděl, i když po zkušenostech jsem přesvědčen, že oni často viděli mě i ostatní. Různé věci se tam děly tak často, že jsme se nikdo nelekali a ani tomu nevěnovali pozornost. Možná ti duchové na hradech jsou rádi, že někdo udržuje památku na jejich žití.

Mé zážitky jsou tedy takovéto:

Bouchání dveřmi - Při vstupu do hradu se musí odemknout dveře na schodiště a pak do první hradní místnosti. Oboje dveře se pak zase musí zamknout. Při vstupu do první hradní místnosti jsem ještě otevíral druhé křídlo dveří, aby se lidé lépe vešli. To druhé křídlo bylo zavírací nahoře na takové pérko, které samo při zavření zaskočilo. Pak jsem zase zamknul. Návštěvníci si prohlédli místnost a přešli jsme do další. Tam už se dveře nezamykají. Druhá místnost je věnovaná Albrechtovi z Valdštejna a jeden německý návštěvník se mě ptal, jaký měl Valdštejn erb. Já tam teprve začínal a moc jsem mu tehdy neuměl německy odpovědět, tak jsem mu řekl, že žádný neměl. V tu chvíli se ve vedlejší místnosti ozvala rána, jako by někdo prásknul oběma křídly dveří. Ta strana na pérko byla zacvaknutá, ta druhá odemčená a otevřená. Seběhnul jsem i dolů na nádvoří, jestli si někdo nedělal legraci, ale nikde nic. Na dalších prohlídkách jsem Valdštejnovi raději věnoval vždy delší čas než na svých prvních prohlídkách a byl klid.

Kroky - V hradu je velká věž a uvnitř schodiště. Občas se stávalo, že šel někdo sezhora dolů, znělo to, jako by šel v dlouhých šatech... Nebyly slyšet kroky, ale takové to pravidelné padání šatů ze schodu na schod. Když bych tam už už viděl, tak to vždy přestalo. Pak už jsme tomu nikdo nevěnovali pozornost.

Koleje - Každý večer jsme museli na zámeckém nádvoří uhrabat bílý písek. Občas se pak ráno stávalo, že tam byly dvě kolejnice jako od kočáru. Vedly od padacího mostu, na kterém byly dvě linky od písku, který je před bránou, na nádvoří a končily u zámeckého křídla, kde bývaly kdysi vrchnostenské kanceláře.

Padající dýmky - Na hradě je velká sbírka dýmek. Jsou zavěšené na vlascích ve skleněných vitrínách, které jsou postaveny do tvaru pily ve dvou řadách. Seděl jsem na kamnech a čekal, až si návštěvníci dýmky prohlédnou. Jeden z návštěvníků se mě začal vyptávat na duchy na hradě, tak jsem mu popisoval své i cizí zážitky a on rezolutně a nahlas prohlásil, že takovým kravinám nevěří (tak proč se ptal...). Jenže v tu chvíli v každé vitríně z těch vlasců spadla jedna dýmka. Nespadla úplně, uvolnil se jen jeden vlasec. Ale padaly postupně v první vitríně, ve druhé, ve třetí...

Zpěv - jedna manželka majitele hradu a zámku měla zálibu v hudbě. Znala se osobně s Beethovenem, který pro ni složil jednu krátkou skladbu. Údajně s ním měla i nemanželského syna, který byl nešťastnou náhodou zabit při lovu ve věku sedmnácti let. Ale povídačky o nemanželských dětech už dneska nedohledáme... Jednou jsem šel po tom schodišti, kde byly slýchávány ty šaty a cesta vede dál kolem vězení, je to malá místnůstka, dvě nad sebou. Do té místnosti vedou dvoje zamčené dveře, od kterých nikdo z průvodců neměl klíč, protože před lety se tam schoval zloděj a pak vybral zámek, takže pro jistotu zůstávají zamčené. A z vězení se linul tichý zpěv v naprosto úděsném dialektu místní němčiny. Ten samý den přišel kolega s tím, že totéž slyšel, když byl ve velkém rytířském sálu a slyšeli to i návštěvníci. Byli to Němci, kteří nám řekli, že je to místní dialekt. Zpěv vycházel tentokrát z místnosti, která je nad rytířským sálem. Je větší, dnes je tam zbrojnice, ale tehdy tam byly jen prázdné vitríny a prohlídka tam nebyla. Navíc v době, když tato dáma žila, tam už bylo muzeum, nebydlelo se tam. A ani nevím, o čem zpívala. I ti Němci rozuměli každému desátému slovu.

Hostina - Tato událost se nestala mě, ale kolegyni. Vešla s návštěvníky do onoho rytířského sálu zmiňovaného výše a co bylo dál, víme jen od návštěvníků. Průvodkyně zůstala asi minutu stát s vytřeštěnýma očima, pak jí začaly téct slzy a omdlela. Vynesli ji ven, hrad si odemkly jejími klíči a doběhli pro pomoc. Později nám vyprávěla, že tam viděla dvě řady stolů a hodující postavy. Žádná z nich si však návštěvníků nevšímala. Do hradu se ta průvodkyně však už nikdy nevrátila. Nedařilo se nám to vysvětlit. Až po čase jsme otevřeli vitrínku, ve které jsou dřevěné desky a v nich měl být dopis od ředitele spořitelny v Raspenavě, ve kterém gratuluje k šedesátým narozeninám Eduarda Clam-Gallase. A když jsme se podívali na datum, tak ty narozeniny byly přesně před 120 lety a slavily se pravděpodobně v tom velkém sále.

Od roku 2000 nejsem s žádným ze současných průvodců v kontaktu, tak nevím, co se tam děje teď. Jen bych chtěl ještě jednou říct, že lidem se tam nic nedělo, neměl jsem pocit, že by to bylo vše kvůli nám, kteří jsme tam zůstávali přes noc a pracovali tam. Vypadalo to spíš jako prolínání časů...

Vydáno: 05. 03. 2008

Přečetlo: 4699 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Perikles

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)