Kdo je duchovní průvodce? Je to někdo, koho jsme si my všichni na „Druhé straně“ zvolili, aby byl stále s námi a pomáhal nám při našich úkolech zde na Zemi? Je to někdo, komu věříme celou svou duší. Tento náš průvodce s námi uzavřel Svatou dohodu, že bude naším neustálým doprovodem po celou dobu naší inkarnace tady na Zemi.

Komunikují s námi různými způsoby, námi označované za naše instinkty, tušení, předtuchy či sny obsahující řešení našich problémů. Např. něco mi říkalo? „Není neobvyklé, že děti je vidí či slyší a jsou pro ně stejně skuteční jako my ostatní.“ Pokud má vaše dítě neviditelného kamaráda, poproste, ať vám ho více popíše. Frekvence, jak často o něm bude slyšet, vám jasně ukáže, s kým vaše dítě komunikuje. Pokud tato bytost nemá žádné zranění, či fyzické znetvoření, není nepříjemná, nešťastná, pak je to duchovní průvodce.

Kate napsala: Mému synu Darenu byly tři roky, když mě na jednom našem nákupu z ničeho nic představil svého neviditelného přítele Mortona a zeptal se, zda Morton u nás může bydlet a žít s námi. Stáli jsme sami a Daren se choval, jako kdyby opravdu vedle něho někdo stál. Tak jsem si nim jakoby potřásla rukou a řekla, že samozřejmě. Od té doby je s mým synem pořád, spí pod jeho postelí, často si s nim povídá. Nikdy se nemusím ptát o čem se spolu baví, protože Daren mi to vždy rád povykládá. Prý si spolu vypráví o Nebi, o tom, jak my všichni žijeme mnoho životů a že když umřeme, přijdou si pro nás andělé. Jednou mi Daren dokonce řekl, že jsem těhotná dřív, než jsme s manželem měli šanci mu to sami sdělit.

Philip píše o svém dvouletém vnuku Dennisi. Dennis si hrál na zemi s hračkami, když z ničeho nic začal vřískat, že Nander se dotkl jeho hlavy. Nikdo jiný s námi doma nebyl a toto jméno jsem slyšel poprvé. Uklidnil jsem ho a donesl mísu cereálií a tiše se ho zeptal, zda ho Nander zranil. On řekl, že ne. Dále jsem se ptal, zda je zlý a Dennis odpověděl, že ne, že je hodný a je velký jako já. Do toho řekl, že přijde táta, ale ten ho měl vyzvednou až za tři dny a když jsem mu to začal vymlouvat, jen odpověděl, že Nander to řekl. Za hodinu se táta, můj syn Eddie opravdu vrátil a Dennis jen řekl: „vidíš?“ Nikdy později už Dennis nebyl Nanderem vyděšený, popisoval mi sny, ve kterých si s nim hraje v parku a když jsem se opět jednou na Nandera ptal, Dennis mě opravil, že jeho jméno je Alexandr.

Janetině dceři Danielle byly tři, když se ji poprvé objevil její neviditelný kamarád Matthew, který je stejně velký, má blonďaté vlasy a nechává její hračky lítat vzduchem. Často celá rodina musela čekat, až on přijde, táhla ho za sebou do postele či se ho držela za ruku, když jsme přecházeli silnici. Jednoho dne, to ji bylo sedm, běžela v panice k tátovi, který byl na odchodu do práce a prosila ho, aby nejel přes most. Můj manžel vždycky jede do práce přes „Bay most“, ale Danielle se nedala uklidnit, dokud ji to neslíbil. Ten den ráno byla na mostě řetězová autonehoda se šesti mrtvými. Dodnes Matthewi za jeho varování děkujeme.

Sarah, bylo ji šest let, když ráno přiběhla po schodech hned za otcem Bradleym, dala mu velkou pusu, objala ho a řekla: „nebuď smutný kvůli Deanovi tati, on je teď v nebi, ale poslílá ti Dove ( sprchový gel ).“ Bradley byl zaražen, už byl ale zvyklý, že si Sarah povídá s neviditelným přítelem Gailem a už si zvykl tyto projevy brát jako nesmysly. Hned jsem Sarah řekl, že žádného Deana neznám, ale ona tvrdila, že ano. Ten den volala odpoledne má matka a ta mi připomněla, že jsem měl v dětství kamaráda Deana, jehož rodina bydlela přes ulici a ten že zemřel před dvěma dny na selhání srdce. Poté jsem přišel na parkoviště a na střeše auta stálo „Dove.“

Dorian píše. Jednou jsem musela jet na celodenní seminář a svou sedmiletou dceru Joanu jsem nechala doma s šestnáctiletou sousedkou. Než sem vyjela, holky se dobře bavily, hrály si a já odjela na seminář. Několik hodin poté jsem poslouchala přednášejícího, když v tom jsem najednou věděla, že musím okamžitě jet zpátky domů. Nemohu to popsat, ale najednou mě v hlavě znělo, že se musím co nejrychleji dostat domu. Okamžitě jsem jela domů, kde jsem našla Joanu samotnou, sousedka se na hodinku vypařila za přítelem a Joana ležela na pohovce se strašnou horečkou. Vzala jsem Joanu a okamžitě ji odvezla na pohotovost, kde byla hospitalizovaná na šest dní se zápalem plic. Když byla stabilizovaná, strašně jsem se omlouvala, že jsem ji nechala doma a jak to pro ni muselo být hrozné být tam tak sama. Ona mi jen odpověděla:

„Ale já jsem nebyla sama, ten muž u stropu mi řekl, že jsi na cestě a že budu v pořádku.“

Vždycky za to Bohu budu děkovat...

( z knihy Psychic Children od Sylvia Browne )

Článek na pokračování...

Vydáno: 04. 02. 2008

Přečetlo: 2720 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): iv

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)