Je to bytost vytvořená naší myslí, která neexistuje až do té doby, než si ji budeme stále znovu a znovu vizualizovat, až se tato bytost zhmotní a začne žít svou vlastní existencí. Zmíněné příběhy toto jasně dokazují a ukazují, jak mocná naše mysl je a jak je pravdou, že vytváříme to, čeho se obáváme.

Tento příběh pochází od Alexandry David-Neel, která se narodila v Paříži roku 1868. Zabývala se Východní mystikou a cestovala po Asii, aby se naučila techniky mysli. Tibeťané ji představili princip Tulpy, kterou se pak Alexandra sama snažila stvořit. Pro tento pokus si vybrala postavu chudého, přátelského, neškodného malého mnicha. Pak se ho s neuvěřitelnou intenzitou a soustředěním snažila představit, vizualizovat.

K jejímu překvapení ho byla schopna brzy vidět už nejen jako její osobní, smyšlenou bytost, ale jako bytost živou, oddělenou od ní samotné a tak opravdovou jako zbytek světa okolo ní. Čím více si ho ve své mysli představovala, tím skutečnějším a viditelnějším se stával. Co však nečekala bylo, že se začal zjevovat bez jejího svolení a do několika týdnů se stal viditelný i pro ostatní lidi v jejím okolí.

Co ji ale nejvíce zarazilo, že na ní nebyl závislý a začal jednat podle svého, nezávisle na ní. Začala se ho bát a rozhodla se ho zničit. Jedinou cestou, jak ale takovouto bytost zničit, je pozřít ji opět do sebe (své mysli). Mnich s Alexandrou začal bojovat a ničit její snahu ho zlikvidovat. Alexandře to vzalo mnoho času, úsilí a podepsalo se na jejím zdraví, kdy při zničení svého mnicha málem zničila sebe.

Příběh Evy. Nikdy jsem nevěřila na démona a ďábla, už od dětství jsem viděla duchy a duše, ale nikdy jsem se neopovážila to nikomu říct. Asi proto, že má matka viděla ďábla a démony ve všem, věřila na prokletí a na živého, vzduch dýchajícího Ďábla, který je tak skutečný jako Bůh. Bylo mi šest, když jsem šla do jejího pokoje něco hledat. Najednou jsem se podívala oknem ven, bydleli jsme v druhém patře a stála jsem tváří v tvář strašné nestvůře s červenýma očima, které nikdy nemrkly, místo zubu to mělo tesáky, kůže měla šedou barvu a byla tenká jako papír a já mohla na ní vidět nabíhající žíly. A i přesto, že okno bylo zvřené jsem slyšela jeho hluboké dýchání. Takto jsme na sebe zírali skoro dvě tři minuty, než jsem s křikem utekla z pokoje. Je mi 34 let a ještě teď mě tato představa pronásleduje.

Sylvia toto stvoření vysvětluje za klasický případ Tulpy, bytosti, kterou v tomto příběhu stvořila matka Evy.

( z knihy Psychic Children od Sylvia Browne )

Článek na pokračování...

Vydáno: 03. 02. 2008

Přečetlo: 2847 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): iv

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)