Jak poznáme, že naše dítě komunikuje s duchem? Jestliže tato bytost je zraněná, zjizvená, fyzicky zdeformovaná, nešťastná, vzteklá, agresivní nebo jen silně nepříjemná, je to duch.

Co je duch? Duše, která opustila své tělo, protože přestalo fungovat. Tím, že je opustila, odešla z naší dimenze, ale z nějakých důvodů nevstoupila do světelného tunelu či ho neviděla, což znamená, že se nenachází ani v další dimenzi. Proto tu jsou a nejsou. Je to bytost, která je chycena mezi dvěma světy.

Tyto duše prostě nemají tušení, že jsou mrtvé a myslí si, že stále žijí. Pokud vaše děti vidí duchy, řekněte jim, aby beze strachu duchům odpověděly:

,,Tento život pro tebe skončil. Jsi volný, nyní můžeš odejít na druhou stranu, kde tě Bůh a tvoji milovaní očekávají, aby tě přivítali doma“.

- Devítiletý chlapec Greg se se svými rodiči přestěhoval do nového domu. Hned po nastěhování začala celá rodina zaznamenávat zvláštní pocity, hlavně, že jsou neustále pozorováni. Rodiče se nikdy o svých dojmech před Gregem nezmínili, nechtěli ho děsit, než jim Greg prostě sám neoznámil:

A víte, že tu jsou čtyři duchové? Je to rodina s dvěma dětmi, kteří neměli dost tepla a umrzli tady...

- Sedmiletá holčička Marilyn, která rodině řekla, že mají doma ducha a ten nechce jít do světla, jelikož se bojí slova, co začíná slovem p ( peklo ).

- Rodina si začala všímat podivného pohybu po bytu, který pokračoval i po nastěhování se do nového domu. V tu dobu si jejich tříletý syn Danny začal povídat se svým kamarádem Buddym, kterého nikdo jiný neviděl. V noci bylo slyšet běhání po schodech, otevírání a zavírání dveří, když už byla celá rodina v postelích. Jednou večer si Danny lehl k matce do postele, když ta si najednou všimla malé postavičky vykukující přes matraci. Ráno se Dannyho ptala, kde Buddy bydlí a ten ji odpověděl, že pod její postelí. Týden poté přišel Danny celý smutný za matkou a vylíčil ji, že Buddy je pryč, že odešel za svými rodiči hodně daleko. Od té doby už nebylo slyšet žádné běhání po schodech či otvírání dveří.

- Jackie vypráví příběh o jejím pětiletém synu Matthew, který se jednou začal strašně pochichtávat, když seděl sám u snídaně. Když jsem se ho zeptala proč se směje, odpověděl mi, že „on“ ho rozesmívá, dělá na něj obličeje a ukázal na prázdnou židli. Šla jsem k prázdné židli a posunula ji. V tom se na mě Matthew rozhněval, že jsem chlapce vyděsila a on utekl. Když jsem se ho zeptala jak vypadá, popsal mi malého chlapce se znetvořeným obličejem. V tu dobu jsem to přičítala jeho barevné představivosti až do té doby, než jsem sama na moment zahlédla malého chlapce se znetvořeným obličejem v jídelně...

( z knihy Psychic Children od Sylvia Browne )

Článek na pokračování...

Vydáno: 01. 02. 2008

Přečetlo: 4191 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): iv

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)