• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Články

- Kontakty se záhrobím -

Zdroj článku: www.klinickasmrt.cz

PROŽITEK KLINICKÉ SMRTI ANEB „VIDĚL JSEM JEŽÍŠE A NEBE...“

Můj prožitek klinické smrti se odehrál dne 11.srpna v roce 1988. Bydlel jsem tehdy ještě s rodiči malé vesnici Petrovice nad Orlicí nedaleko Hrade Králové ve Východních Čechách. V té době jsem byl student střední průmyslové školy strojnické v Hradci Králové. Končil jsem první ročník a pamatuji si, že poslední den ve škole jsme seděli ve třídě a povinně naslouchali ve školním rozhlase projev zástupky ředitele školy. Na závěr své řeči nás nabádala k tomu, abychom byli o prázdninách opatrní. A jako příklad zvolila příběh jednoho studenta z naší školy, který si minulé prázdniny skočil při koupání do vody, zranil se a nemohl chodit. Nebyl jsem špatný student, nebyl jsem zlobivý, ale často jsem vyrušoval a dělal „šaška“ třídy. A i tehdy si pamatuji, že jsem nahlas na rozhlasové oznámení zvolal „to je ale blbec, ani skákat neumí?“ V ten okamžik jsem ještě netušil, že obdobný úraz v mnohem těžším zdravotním stavu a komplikacích čeká za necelých šest týdnů i mě?!
Popisuji vám všechny tyto mé tehdejší životní a myšlenkové pochody před úrazem poměrně do detailů i když jde o intimní projevy a pocity. Popisuji to tak proto, že si přeji, aby jste se uměli vžít do situací, kdy život ve vteřině mění své hodnoty, stavy a plány, aniž by to člověk předem očekával.

Prázdniny mi tehdy začali jako každému jinému a já očekával velká prázdninová dobrodružství. Miloval jsem jízdu na motorkách a tomu jsem se také první týdny věnoval. Domluvil jsem se svým kamarádem ze třídy, že ke mně v srpnu přijede na pár dnů prázdnin. 10. srpna večer jsme jeli s kamarádem na motorce do letního kina. Tam jsme se seznámili s děvčaty a domluvili jsme se, že je druhý den přijedeme navštívit. Onoho nešťastného dne ráno 11.srpna mi tatínek řekl, abych mu zajel do Hradce koupit nějaké šrouby a jiné drobnosti. Já jsem však odmítl a neuposlechl, protože jsme měli úplně jiné plány. Vzali jsme motorku, svačinu a vyrazili jsme k řece. Náš plán byl navštívit ty děvčat, ale předtím jsme se chtěli ještě vykoupat, protože byl teplý srpnový den vyzívající ke koupání. V naší vesnici jsme se mimo jiné chodívali koupat do řeky Orlice, která naší obcí protékala. Časně dopoledne jsme přijeli k řece. Myslím, že to bylo okolo deváté hodiny. A jelikož bylo tak brzo, tak tam ještě nikdo jiný nebyl. V tom místě byla řeka hluboká okolo tří metrů, měla měkké dno z písku a bahna a rychlý proud, který bez problému a příjemně unášel plavající. V řece byly i suché stromy a pod vodou v některých místech byla změť kořenů. Na kraji řeky bylo bagrem vyhrabáno a upraveno místo, které jsme tehdy hrdě považovali za svou místní pláž.
Rozhodli jsme se, že si párkrát zaskáčeme šipky do řeky a potom pojedeme dál. Můj kamarád šel skákat první. Skočil, vyplaval na pláž a lehnul si tam. Později mi řekl, že na pláži na chvilku usnul. Já jsem vylezl jako on na protější břeh, který byl vysoký asi dva nebo tři metry a připravil se na skok. Šipky jsem skákal rád, ale nikdy ne z výšky, protože výšek jsem se bál. Také si pamatuji, že pár týdnů zpátky jsem s kamarády skákal šipky do rybníka u Pardubic. Proč to připomínám? Protože mi teď přišlo, že jsem dělal věci z kterých jsem měl trochu strach. Tehdy v tom rybníku, jsme skákali tak, že bylo frajerské, aby každý měl stopu odřeniny na hrudníku, jako důkaz jsme otřeli dno?! Nerozumím tomu dodnes, že jsem něco tak hloupého dělal. Připravil jsem na svůj skok a když jsem se rozběhl, tak se mi stala velmi prapodivná věc. Než jsem skočil, tak jsem prožil silný pocit, že nemám skákat? Hned na to jsem prožil stejně silný těžko pochopitelný pocit, že mám skočit? Nikdy dříve se mi nic takového zvláštního nestalo. Nerozuměl jsem těmto pocitům, nevěděl odkud přišly nebo kdo mi to namlouvá. A i přesto, že to bylo tak nestandardní, tak ai proto, že jsem s těmi pocity neuměl naložit a neznal je, tak jsem na to nedbal. Rozhodl jsem se, že skočím. Rozbíhám se, odrážím se nohou od břehu, ale najednou mi noha podklouzla od bahna na kraji břehu a já ztrácím rovnováhu? Chtěl jsem skočit tzv. „lomeňáka“, což je šipkovitý skok, kdy jste maximálně předehnutý až zalomený a padá se střemhlav dolů. Jenomže, jak mi uklouzla noha, tak už jsem přepadl příliš a pád jsem nemohl kontrolovat. Tady mi dovolte malou odbočku: Voda podle fyzikálních zákonitostí bývá za určitých podmínek rychlosti, úhlu a typu pádu ostrá jako nůž nebo tvrdá jako beton. Vybavte si například rychlostní závody dvoumotorových člunů, které se jezdí třeba okolo Anglie. Člunům se stává, že se v takových rychlostech odrazem od vln vzepřou, převrátí se a letí nekontrolovatelně vzduchem. Pilot v té rychlosti vypadne z člunu a po dopadu na hladinu je jeho tělo vodou rozřezáno na mnoho kusů? I taková voda může být! Nyní se vrátím ke svému prožitku. Dopadl jsem krkem na hladinu vody a během jedné jediné vteřiny, možná desetiny vteřiny, jsem nárazem zlomil čtvrtý, pátý a šestý krční obratel. Tato část obratlů je v oblasti krku. Několikanásobná zlomenina obratlů způsobila, že jsem ve vteřině ochrnul na úplně celé tělo! Nemohl jsem ani trochu pohnout žádnou částí svého těla. Byl jsem zcela ochrnutý. Cítil jsem se, jako kdyby moje tělo vážilo několik set kilogramů. Ten pocit můžu připodobnit tomu, jestli se vám někdy stalo, že jste si v posteli během noci přeleželi například ruku. Znáte to. Ruka vás brní a nemůžete s ní několik desítek vteřin pohnout. Takto obdobně jsem cítil a vnímal já své tělo bez možnosti návratu do normálního zdravotního stavu. Byl to neskutečný šok! Cítil jsem, že tělo mám skrčené a byl jsem otočen zády ke dnu. Najednou jsem začal klesat dolů ke dnu řeky. Nad sebou jsem viděl přes kalnou vodu zvířenou bahnem a pískem, matné světlo oblohy. Zmocnil se mě jen těžko popsatelný pocit pudu sebezáchovy. Uvědomil jsem si, že naše těla tak v případě nějakých kritických situacích ohrožujících vlastní život fungují. Pomalu jsem klesal a tak SILNĚ jsem se snažil udělat jakýkoli pohyb, abych se zachránil. Bylo to silné a skoro omamující. Avšak realita byla v nesouladu s mým chtěním. Byl to hrozný pocit beznaděje! Neovládal jsem ruce, tělo, nohy ani hlavu. Mé tělo stále klesalo dolů ke dnu. Uvědomoval jsem si, že musí přijít konec. Věděl jsem, že se už nemohu nadýchnout, protože bych vdech vodu. Konec ? smrt byla tak blízko a reálná a mě se nechtělo umřít! Bál jsem se umřít, protože jsem o tom nikdy nepřemýšlel a nebyl jsem na to připraven. Ten okamžik přišel ? došel mi vzduch! Otevřel jsem pusu, to si dobře pamatuji a říkal jsem si, že teď je konec? Schválně předešlou větu nechávám nedokončenou, protože jsem věděl, že umřu, ale těžko se mi popisuje tento stav, neboť má standardní slovní zásoba a trojrozměrný svět, je málo na to, abych vám popsal realitu toho prožitku. Nedovedl jsem si představit, co bude až umřu. Do mých sedmnácti let o tom se mnou nikdo nemluvil. V úvodu jsem zmiňoval, že otec mi říkával, že po smrti vůbec nic není. Tak rychle se to vše seběhlo a ten okamžik smrti byl bezprostředně přede mnou. (Až po letech jsem se dozvěděl, že mi tehdy částečně ochrnuly i dýchací svaly a hrudní koš, což zabránilo, aby mi do plic nevnikla voda). Nadýchl jsem se a čekal, že umřu. Ten okamžik smrti se nedá slovy vylíčit. Pod vodou jsem byl podle slov mého kamaráda, který mě zachránil přibližně deset minut. To je víc než dostatečná doba na to, abych ochrnutý, bez vzduchu a pod vodou utonul a mé tělo umřelo. Byla to vteřina ve vod a bez vzduchu. Najednou se stalo něco velmi podivného. Zjistil jsem, že i když jsem umřel a „utopil se“, tak stále žiji. Čekal jsem nějaké „cvaknutí imaginárního vypínače“ a konec, kde již nic nebude? Mé tělo bylo bez vzduchu pod vodou, ale já žil dál! Nevěděl jsem co se děje a vůbec ničemu jsem nerozuměl. Mám být přeci mrtvý, myslel jsem si. Byl jsem stále ještě ve vodě, ale ta voda mě nepohlcovala. Po krátkém okamžiku jsem se otočil za sebe dolů vlevo a uviděl jsem něco absolutně nečekaného! Dole na dně řeky jsem viděl ležet mé tělo! Ale přitom já jsem byl nad ním, kousek od něho. Pozoroval jsem ne sám sebe, ale pouze své tělo. Zvláštní bylo to, že jsem k tomu tělu nepociťoval nějaké silné vazby. Uvědomoval jsem si silně pouze to, že jsem v něm „bydlel“. Neměl jsem potřebu ho zachraňovat. Stále jsem nerozuměl tomu, co se to stalo. Nevěděl jsem, kde to jsem a proč nejsem mrtvý podle svých představ. Zvláštní bylo to, že celou dobu jsem vnímal sám sebe jako plnohodnotnou, stejnou bytost. Byl jsem schopný přemýšlet, cítit, uvažovat a byl jsem to stále „já“, tak jako se cítím právě nyní, kdy píšu po letech tuto knížku. Neměl jsem už tělo a nemohu říci, že bych měl nějaké jiné duchovní tělo. Nejsilnější bylo, že jsem vnímal plnohodnotně svou „duši“, svého „ducha“ pouze s absencí těla, což ovšem nebyl vůbec žádný omezující handicap.
Najednou aniž bych sám chtěl nebo to jakkoli vyvolal, tak mé „tělo“, tedy spíše duch, se začal pohybovat směrem dolů. Ocitl jsem se v úzkém tmavém tunelu, kterým jsem byl tažen na druhý konec. Až do této doby jsem tam „na věčnosti“ nikoho neviděl a nevnímal jsem tam nic živého. Stále jsem se cítil jako „já“ ? Jan Boštík bez jakéhokoli strádání. Krátce nato jsem vyšel z „tunelu“ a dostal jsem do nádherného prostoru, který byl zalitý růžovožlutou barvou. V tu chvíli jsem pojal silný pocit, že jsem tu už někdy byl. Možná by se to dalo lépe vyjádřit pocitem, že jsem se tam cítil DOMA! Byl to jasný pocit, který pro mě byl absolutně důvěrný a reálný. Cítil jsem DOMOV! Druhý pocit, který se následně dostavil, bylo to, že jsem se tam cítil velmi příjemně a spokojeně. Dál jsem mohl normálně uvažovat a cítit se jako myslící stvořená bytost. Dokonce jsem uvažoval nad tím, že mě budou rodiče hledat. Avšak nevadilo mi to, neboť jsem tam chtěl zůstat. Cítil jsem tento „DOMOV“ nadřazený tomu domovu na Zemi u rodičů. Tady jsem teď doma a nikde jinde ? to bylo mé přesvědčení.
Stále jsem prožíval nádherný pocit spokojenosti, Domova a radosti. Byla to blaženost. Nikoli však uměle navedená z drog a jiných halucinogenních prostředků nebo technik. Chtěl bych vás upozornit, že NIKDY v životě jsem nepil alkohol, nekouřil, nebral a neznal drogy a nevěnoval se žádným technikám za účelem dosažení stavů extáze a uvolnění! Můj prožitek byl absolutně čistý a nebyl jsem ovlivněn ani prostředím nebo filozofickým zázemím, které by mělo vliv na tento prožitek!
Nikdo tam se mnou nebyl a neviděl jsem tam také nic hmotného nebo nějaké tvary či obrysy. Zdůrazňuji to proto, že se za chvilku stane něco neočekávaného.
Najednou jsem cítil, že tam někdo je! Nevím, jak jsem to mohl vědět, ale bylo to velmi silné. Otočil jsem se a za mnou bylo VELIKÉ ZÁŘÍCÍ SVĚTLO! Mělo to tvar vejce. Vypadalo to jako, když v noci v ložnici se někdo postaví před lampičku a to světlo ho v té tmě ozáří okolo celé postavy? Uprostřed toho tak neskutečně ZÁŘÍCÍHO světla stála „lidská“ bytost a kolem ní to světlo mohutně a příjemně zářilo. Velmi zvláštní bylo to, že jakmile jsem se otočil a uviděl to světlo, tak jsem „poznal“, že je to JEŽÍŠ KRISTUS! Najednou jsem to věděl. Nemusel jsem hádat, přemýšlet a tipovat. Nevím jak je to možné, ale ihned jsem to poznal nebo mi to bylo dáno poznat. Rád bych vám tady na tomto místě něco vysvětlil. V té době mi bylo sedmnáct let a nikdy v životě jsem neslyšel nic o Bohu natož o Ježíši Kristu. V naší rodině nebyl NIKDO věřící a to ani v širším příbuzenstvu. Byla tehdy doba komunistické diktatury, která nepřála jakýmkoli duchovním věcem. Na školách se na toto téma za mé generace NIKDY nemluvilo. Dnešní mládež i když nepatří mezi věřící lidi, tak o bohu a Ježíši Kristu slyšela aspoň ve škole nebo na ulici od evangelistů. Avšak já v té době neznal z křesťanství vůbec nic a o Ježíši Kristu jsem NIKDY nic neslyšel. Byl jsem ukázkový nevěřící ateistický exemplář. Ve svých sedmnácti letech jsem měl rád motorky, blonďaté dívky, tučná jídla a přírodu. Zmiňuji to zde proto, aby jste uvědomili ten šok - že jakmile jsem se podíval na to zářivé světlo, tak jsem věděl, že je to Ježíš Kristus! Věděl jsem, že tam je můj DOMOV a že to světlo je Ježíš, aniž bych ještě před minutou o tom někdy slyšel nebo, abych měl křesťanské základy.
Najednou se stalo něco krásného. Ježíš Kristus, to zářivé světlo ? si mě vzal k sobě do náruče. Obejmul mě jako, když například doma vezmete své miminko do náruče a jemně s ním houpáte, aby jste mu projevili svou lásku. Bylo to naprosto šílené. Takový proud emocí, tak na to jsem nebyl zvyklý, ale přesto to bylo tak hřejivé a milé? Já si tu v chvíli uvědomoval, že se netopím ve vodě, ale jsem zcela „utopený“ v lásce a dobrotě Ježíše Krista! Znáte ten pocit, když se poprvé dotknete své lásky, projíždí vámi tisíce voltů, tělo vás brní, srdce vám chce vyskočit z hrudníku, cítíte každý tep, třese se vám hlas a ruce, cítíte že vaše srdce je schopno pojmout třeba celý svět? Ano, to je láska. Ale to, co jsem tam v ten čas prožíval byla ještě jiná LÁSKA. Bylo to tisíckrát silnější. Nechci aby to vyznívalo nějak předuchovněle. Vždyť ještě v tu chvíli jsem byl nevěřící materialista až hanba. Přesto to bylo něco tak abnormálního a plné opravdové LÁSKY od Ježíše Krista, že se tomu nešlo bránit. Takový pocit jsem nikdy před tím ve svém životě nezažil. Byla to LÁSKA, kterou před tím a ani dnes nezažívám. Znovu to zažiji asi zas až v nebi. Pokusím se tu LÁSKU k něčemu připodobnit nebo ji porovnat. Lásku zažíváme v sexu, k věcem, k lidem a ve snech. Avšak ani to nejvášnivější milování s manželkou se nedá s LÁSKOU Ježíše Krista porovnat, miluji americká auta, ale ani Cadilac nebo Chrysler 300C není nic proti tomu pocitu, miluji maso v jakékoli pečené podobě, avšak ani bažant pečený na víně s česnekem, rajčaty a bazalkou, je nic ve srovnání s tím, jak se mě dotkla LÁSKA Ježíše Krista. Jak vám to mohu ještě lépe vylíčit? Znám jako vy tisíce slov, pojmů, pocitů a emocí, ale neznám slova, kterými bych to mohl hlouběji vyjádřit.
Ten prožitek LÁSKY ovšem pokračoval dál. Cítil jsem silně tři zajímavé věci. Za prvé: Ježíš Kristus mě znal! Věděl kdo jsem a jak se jmenuji. Znal celý můj život a každý můj skutek, který jsem do svých sedmnácti let učinil! Připadal jsem si jako průhledná sklenice se zavařeným kompotem do které krásně vidíte, ale ona to neví. Za Druhé: Já jsem ho ještě minutu před tím neznal. Křesťanství pro mě bylo směšným blouzněním pro staré lidy. Za třetí: LÁSKA, kterou mě zalil mě nic nevyčítala, neodsuzoval mě za zlé skutky a byla bezpodmínečná! To bylo tak zvláštní. Zde na Zemi miluje láskou, která je vždy podmíněná (manželství, sex, pracovní vztahy, přátelství, rodičovství, láska k věcem?). On mi nic nevyčítal i přesto, že mě znal a že by bylo co. Cítil jsem se přijatý takový jaký doopravdy jsem! Každému z vás bych tolik tento pocit přál.
Avšak prožitek klinické smrti pokračoval dál. Ježíš Kristus odešel pryč a já tam byl opět sám. Krátce na to se mi před „očima“ odehrálo několik scén z mého života. Vesměs šlo o negativní věci a příběhy, kdy jsem někoho zmlátil jako kluk, kdy jsem neposlech rodiče a další podobné? To pokračovalo tím, že jsem cítil, jak se Ježíš Kristus to zářivé světlo vrátil a položil mi otázku. Jeho otázka vůči mě nebyla vyřčena slovy, ale přesto jsem zcela přesně věděl na co se ptá. Ta otázka zněla asi takto: „?co chceš říci na svou obhajobu??“ nebo „?čím chceš obhájit svůj život??“ Ta otázka mi připomínala situaci v soudní síni, kdy soudce dává obžalovanému možnost poslední obhajoby vlastními slovy bez zastupujícího advokáta. Hned jak mi Ježíš Kristus položil tuto otázku, tak odešel a zůstal jsem tam sám. Běžný mladý člověk má velkou slovní zásobu, mnoho toho prožil a je zdatný ve verbální komunikaci s okolím. I já jsem takový tehdy byl. Předpokládal jsem sám v sobě, že na tuto lehkou otázku vychrlím množství různých argumentů a odpovědí. Najednou jsem však zjistil šíleně překvapující věc. Nemohl jsem ze sebe vypravit jako odpověď na Ježíšovu otázku nic jiného, než zoufalé mlčení! Bylo to strašně pokořující! Tehdy jsem to vůbec nechápal, proč jsem nenašel v sobě žádnou odpověď. Žádný skutek, sen, touha nebo dosažené vědomosti mi neposloužili k tomu, abych je uvedl jako odpověď na tak zdánlivě jednoduchou Ježíšovu otázku. Jediné na co jsem se zmohl bylo mlčení. Byl to ohromě pokořující pocit. Kdybych ten pocit měl s něčím porovnat, tak je to částečně obdobné odhalení zloděje. Představte si, že jste jednou v životě něco ukradli a policie vás chytila přímo na veřejnosti? Ten pocit odhalení, zveřejnění vašeho jména a hluboké pohledy kolemjdoucích. Cítil jsem jako „NIC“ a v tu chvíli nemělo nic v mém životě významnou hodnotu. Nejzvláštnější na tom bylo to, že Ježíš Kristus si nepřišel pro odpověď. Asi už dopředu tušil, jak na jeho otázku odpovím.
Tento pokořující pocit oboustranného mlčení po krátkém čase sám odezněl a já se opět cítil v „nebi“ velmi dobře. Pomalu se mi vrátil pocit blažené spokojenosti, radosti a nadále jsem byl rozhodnutý, že tam chci zůstat a že je to můj Domov. Tento můj silný emociální pocit se transformoval v další konkrétní krok. Rozhodl jsem se jít oním prostorem nebe nebo chcete-li „vrátnicí před nebem“dál směrem, kterým se dalo jít. Po krátkém pohybu vpřed jsem přišel na místo, které by se dalo popsat jako křižovatka. Možná to lépe vystihne pojem ? rozcestí. To místo se podobalo konci cesty, která se rozdvojuje. Jedna cesta vedla doleva a druhá doprava. Stále jsem byl plný pocitu spokojenosti a jestli se vydám po cestě vpravo nebo vlevo, tak to mi bylo jedno. Než jsem stačil vstoupit z rozcestí na jednu ze dvou cest, tak jsem opět uslyšel zářivé světlo ? Ježíše Krista. Ještě dnes si pamatuji zcela přesně, co mi tehdy řekl, nebo´t to byla věta, která až do dnešních dnů zásadně ovlivňuje můj život!
Řekl mi toto: „Vrať se! Ještě není tvůj čas“. Musím se kajícně přiznat, že ve svých sedmnácti letech jsem byl občas zvyklý a úspěšný v tom, že jsem svému otci odmlouval. O něco podobného jsem se pokusil i tehdy. Nechtěl jsem se nikam vrátit. Chtěl jsem tam zůstat! Bylo tak tam tak nádherné a byl to můj Domov. Proto jsem na Ježíšovu výzvu nezareagoval a neuposlechl. Jeho výrok „Vrať se! Ještě není tvůj čas“ se krátce na to zopakoval. Tentokrát to ovšem nebylo řečeno oznamovacím způsobem, nýbrž způsobem rozkazovacím. Podruhé to zaznělo s velkou silou zvláštní mocné autority. Byla to autorita, které se nedalo odmluvit nebo neuposlechnout! Připomínalo mi to období, kdy jsem pracoval v kampeličce a měl jsem kancelář vedle generálního ředitele. Ten když něco řekl, tak všichni byli v pozoru a nikdo si nedovolil cokoli komentovat nebo neuposlechnout. Tak přesně této autoritě se to podobalo.
Hned na to následovalo to, že Ježíš Kristus mě „vzal“ nebo spíše „poslal“ zpět do mého těla. To už jsem pomalu cítil, jak mě kamarád tahá z vody a položil mě na pláž.
Hned po vytažení z vody jsem cítil dvě věci. První byla ta, že mě začal bolet rozlámaná páteř. Druhý pocit byl pro mě mnohem důležitější. Vnímal jsem hluboký zármutek nad tím, že jsem zpátky na Zemi. Tolik jsem se tam chtěl vrátit a již to nešlo. Pro mého kamaráda bylo mé zachraňování poměrně náročné. Část řeky do které jsem spadl byla hodně rychlá. Mé tělo se po pádu a celkovém ochrnutí díky proudu ocitlo přibližně o dvacet metrů od místa pádu. Podle slov mého kamaráda bylo mé tělo pod vodou mezi kořenýma stromů a vodních keřů. Podle jeho slov jsem byl pod vodou asi deset minut.
To je celý můj dramatický prožitek klinické smrti, který jsem prožil 11. srpna v roce 1988.

Můj příběh ovšem pokračoval. Kamarád mě zabalil do deky, nechal ležet na pláži a zavolal lékařskou pohotovost. Cítil jsem, že mé tělo váží několik tun. Nemohl jsem vůbec ničím pohnout a tolik jsem toužil vrátit se zpátky do „nebeské vrátnice.
Zvláštní bylo to, co dalšího mi blesklo hlavou. Asi jsem musel být odjakživa optimista a smíšek, protože jiného člověka by asi následující věci vůbec nenapadly. První byl smutek, že si už nesním svačinu v podobě rohlíků a párku, kterou jsem měl sebou na motorce. A druhá myšlenka, která mi proběhla hlavou bylo to, že v nemocnici uvidím hezké sestřičky. Možná to někomu ze čtenářů připadne směšné a nevhodné ve spojení s popisem mého prožitku. Nemůžu si ovšem pomoci nezařadit do této knížečky opravdu vše, co jsem reálně prožíval. Možná právě můj optimismus a humor, který miluji způsobil to, že hned po úrazu jsem nepropadl hluboké depresi jako desítky a možná stovky mužů a žen po obdobných vážných úrazech. Uplynulo několik desítek minut a přijela speciální sanitka se zdravotním personálem. Fixovali mi krk, naložili mě a odvezli do fakultní nemocnice v Hradci Králové. Živě si dodnes pamatuji tu ukrutnou bolest rozlámané páteře při jízdě na polní cestě plné hrbolů a výmolů.
Je zvláštní, že právě v tomto okamžiku, kdy píšu tyto řádky, tak jsou mé oči zality slzami. Chvěje se mi srdce a rád bych znovu aspoň nahlédl tam, kde jsem se krátce cítil Doma. Cítím, že celý můj život, každý skutek zase jednou uvidím před sebou jako film. Na základě těchto momentálních emocí lituji hříchu, který jsem včera večer spáchal. A také jsem silně dojatý nad tím, že i přesto, že mě Ježíš v podobě nádherně zářícího světla tak přesně zná a ví, co mám za slabiny, tak přesto mě má rád a čeká bez výčitek na naše opětovné shledání až nastane ten „můj čas“.
V nemocnici mi udělali základní vyšetření, fixaci a pomalu mě odváželi na oddělení ARO a připravovali mě k neurochirurgické operaci. To jsem již pomalu upadal do bezvědomí a několik týdnů trvajícího boje o to, jestli díky všem možným nastalým komplikacím přežiji nebo ne.

Postupně uplynulo několik měsíců a já prodělal rozsáhlou urosepsi, což je zjednodušeně řečeno otrava těla. Zhubnul jsem na pouhých 40 kg, měl jsem trvalé horečky okolo 40 stupňů a více. Prognóza lékařů v okresní nemocnici v Opočně byla děsivá. Rodičům jeden lékař večer sdělil, že zcela určitě nepřežiji a že pravděpodobně ráno druhý den umřu. S tím se ovšem nesmířila moje maminka a začala podnikat vše možné a nemožné. Jelikož tehdy byl v naší republice komunismus, tak nebylo lehké sehnat nadstandardní léky. Takové léky byly určeny výhradně pro prominenty tehdejšímu politického režimu. Mamince jiný lékař řekl, že existují nějaké švýcarské injekce, které by mi mohli ještě zachránit život. Už tenkrát asi bylo v Božím plánu mě zachránit, protože jinak si nedovedu vysvětlit následující spád událostí. Rodičům se ozval telefonem jeden pán, který se o mě dozvěděl. Byl to významný komunistický pohlavár ve vysoké funkci (o naší rodině se dověděl přes jednoho mého spolužáka). Nechci ho zde jmenovat, protože k tomu nemám jeho svolení. Maminka mu vylíčila mou situaci a řekla o těch švýcarských lécích. On ještě tentýž den večer volal svým známým v Praze a světe div se ? léky byly na světě a vrtulníkem z Prahy během noci převezeny do bezvýznamné okresní nemocnice. Lékaři pravděpodobně pod politickým „tlakem“ telefonátů našeho záhadného zachránce ihned ty léky aplikovali. Přišlo ráno a já přežil negativní prognózy. Horečky rázem ustoupily a mé tělo se pomalu vracelo do života. Z té doby si to mnoho nepamatuji, protože jsem byl částečně v komatu.
O několik měsíců později jsem se dostal do speciálního rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam jsem se seznámil s jistým mladým mužem, který se jmenoval Jindra. Byl po stejném úrazu jako já, ale stalo se mu to o čtrnáct dnů dříve. Právě on bude hrát na určitý čas důležitou roli v mém dalším životě. Své tělo jsem dal díky péči různého týmu odborníků do relativní stabilizace. I má mysl byla již schopna normálně žít a pracovat. Diagnóza mého úrazu se jmenuje ? kvadruplegik. To znamená, že mám ochrnuté celé tělo od prsních bradavek dolů. Horní končetiny jsou také částečně motoricky zasaženy, ale mohu jimi hýbat. Musím se pohybovat pouze na invalidním vozíku a prakticky den ze dne jsem se stal nesoběstačným a závislým prakticky úplně ve všem na lidech okolo mě. Vyjádřit to mohu pouze tak, že je to beznaděj, šok a tragédie! Vše co jsem mohl a uměl, mi již k ničemu není. Osobní hygiena, jízda na kole, oblékání, zavazování bot, plavání, chůze a desítky jiných činností a standardních dovedností je jakoby mávnutím proutku pryč. Nic z toho již nikdy nezvládnu sám?
Má mysl se po fyzickém i mentálním zrehabilitování začala znovu rozpamatovávat na prožitek klinické smrti. Chtěl jsem se tam do „nebeské vrátnice“ vrátit. Ale jak? To co jsem tehdy prožil změnilo zcela úplně můj život. První věc, kterou jsem zpozoroval, byla změna mého hodnotového žebříčku. Na první místo jsem dal Lásku. Najednou jsem si uvědomoval, že umím milovat a že chci mít rád všechny lidi okolo sebe. To bylo velmi zvláštní a nové, neboť jsem to do té doby neznal a nevnímal. Druhou novou věcí v mém životě bylo vnímání smrti a věčného života. Spadl ze mě strach z toho kdy a jak umřu. Přestal jsem se bát smrti. A hlavně jsem najednou měl JISTOTU a PŘESVĚDČENÍ, že život nekončí smrtí. Měl jsem radost z toho, že existuje život po smrti! Zjistil jsem, že po smrti něco je a to mě zbavilo napětí a tisíce otázek, které v sobě člověk dusí. Tehdy jsem to nenazýval prožitkem klinické smrti, protože takový termín nebyl veřejně znám. Až po několika letech se mi dostala do rukou knížka, kde se psalo o životě po životě. Napsal ji američan Moody. Obecně s touto knihou nesouhlasím, protože je tam plno rozporuplných tvrzení a svědectví. Kniha v žádném případě nepotvrzuje biblickou zvěst a pracuje s lidmi, kteří vědomě užívaly různé halucinogenní a návykové látky za účelem navození různých prožitků. Nicméně mi posloužila k tomu, že jsem zjistil, že je více lidí mající obdobný prožitek a že o tom mohu začít veřejně mluvit.
Můj život bezprostředně po úraze byl poměrně aktivní. Našel jsem si zaměstnání, zajímal jsem se o počítače a měl jsem velkou skupinu přátel a kamarádů.
Hledal jsem možné cesty a způsoby, jak se znovu setkat s tím zářivým světlem jménem Ježíš Kristus. Ve svém okolí jsem neměl žádné věřící přátele na které bych se mohl obrátit. A proto jsem kontaktoval skupinu lidí z jednoho okultního časopisu. Tam psali něco o Bohu a tvrdili, že je kosmonaut a mnoho jiných tvrzení, které dnes považuji samozřejmě na pusté nesmysly. Seznámil jsme s nimi a vyprávěl jim svůj příběh. Oni můj příběh kvitovali a přijali mě mezi sebe. Začal jsem v jejich filozofiích a názorech hledat cestu zpět do nebe k Ježíši. Poznal jsem s nimi mnoho informací, různých učení, zajímal jsem o východní náboženství, o spiritismus, záhady a různé duchovní techniky. Přehršel těchto nových a nepoznaných informací zvláště krátce po novém politickém uspořádání a svobodě vyznání a demokracii, vedlo k tomu, že jsem mnoho věděl, ale nic neměl. Toto bezbřehé pachtění ve vodách okultismu a východního mysticismu mě neposkytlo hledanou cestu zpět do „nebeské vrátnice“. Jediné o co jsem snažil bylo hledání „zlaté střední cesty“ mezi změtí různých filozofií a náboženstvím. Avšak žádná taková cesta neexistuje a proto jsem ji já ani lidé okolo mě nemohli najít. Univerzální střední cesta je myšlenka odmítnutí jakéhokoli závazného radikálního rozhodnutí. A já byl rozhodnutý najít jednu jedinou cestu zpět tam do nebe za Ježíšem Kristem.Toto záhadologické a okultní hledání mě dost pohltilo a výsledek byl ten, že se mi blízkost nalezení Ježíše zářivého světla stále vzdalovala.
Tenkrát jsem poznal dva křesťany. Byla to jedna dívka a zmiňovaný mladý vozíčkář Jindra. Oba byli věřící a křesťané. Já jsem je oslovil proto, že jsem chtěl, aby mi řekli, jestli je Bůh kosmonaut, jak to psal známý švýcarský záhadolog Erich von Daniken. Jindra i ta dívka mi říkali, že jsou to hlouposti a že mě Bůh miluje a o to se prý mám zajímat. Tehdy jsem jim moc nerozuměl. O mém prožitku se nechtěli bavit, protože v té době nebylo pro taková svědectví v církvích pochopení. Přestal jsem se s nimi scházet a aniž bych to tušil, tak to byl spouštěč k dalším významným krokům v mém životě. Oba dva se za mě začali modlit k Ježíši Kristu, abych Ho našel a poznal jsem, že záhady a okultismus není dobrá cesta. Na začátku jsem to vůbec netušil, že se za mě modlí. Dovolíte-li, tak rád bych zde ocitoval jeden verš z Bible. V biblické knize Jakub 5.16. se píše: „?velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého“. Uvádím to proto, že když se za mě přibližně rok pravidelně ti dva mladí křesťané modlili, tak právě jejich modlitby zcela zásadně ovlivnili můj život a změnili mé cesty! Zoufale jsem nadále hledal cestu zpátky do „nebeské vrátnice“. A stále jsem nenašel nikoho a nic, kdo by mi pomohl se tam dostat. Proto jsem se domluvil s jedním léčitelem na Slovensku, že mě v hypnóze přivede do minulých životů a doby mého prožitku. V té době jsem samozřejmě netušil, že žádné minulé či budoucí životy neexistují. Domluvil jsem si s tím člověkem přesný termín schůzky. Já to moc chtěl a vše bylo domluveno. Nicméně do této domluvy se vloudil malý technický zádrhel. Museli jsme najít tedy jiný náhradní termín. Ten byl domluven přibližně o dva měsíce později. Asi již tušíte, co bylo dál. Ani tento termín nedopadl. Jednalo se o technické problémy na slovenské straně. Domluvili jsme tedy po společném vyjednávání třetí termín setkání. Kupodivu ovšem ani ten nevyšel a překazila ho nemoc. Další termíny již domluvit nešly, neboť léčitel ze Slovenska odcestoval na dlouhodobý pobyt do zahraničí? Z připraveného plánu tedy sešlo. Vůbec jsem tomu tenkrát nerozuměl, proč to nedopadlo. Dnes už vím a jsem přesvědčen, že modlitby fungují a Bůh je rád vyslýchá.
Rád bych se na tomto místě zmínil, jak funguje duchovní tlak a boj. Pomaličku se přede mnou rozkrývala cesta k objevení vztahu s Ježíšem. To se asi nelíbilo božímu nepříteli a proto se najednou začaly dít nečekané události. V té době jsem byl na pobytu v lázních a zažíval jsem poměrně silnou dávku lidských rozkoší, zábavy a hlubokých hříchů. Byl to tlak na to, abych opustil cestu hledání setkání se s Ježíšem a vydal na jednoduší a příjemnější cestu rozkoše a zábavy. I přesto tento silný a „příjemný“ tlak jsem mohl nevědomky odolat. Bylo to především proto, že v té době se za mne stále modlili dva křesťanští přátelé. Za nedlouho na to jsem dostal ještě do lázní pozvánku na schůzi spolku tělesně postižených. Tu pozvánku mi poslala jedna dívka a připojila osobní dopis. V něm bylo mimo jiné napsáno, že zpívá ve sboru. Myslel jsem, že jde o hudební těleso. Ona mi však obratem vysvětlila, že jde o křesťanský baptistický sbor. K dopisu přidala pozvání na jejich mládežnické setkání. Pamatuji si, že v ten den, kdy jsem četl to pozvání, tak jsem hluboko uvnitř sám v sobě cítil, že tam mám jet. Bylo to až mámivé vábení. Najednou se začalo uvnitř mě odehrávat něco nového. Uvědomil jsem si, že se v některých věcech se chovám špatně ba až hříšně. Začal jsem pozorovat bahno svého srdce a uvědomovat si, že nejsem tak úžasný a bez vady na kráse?
Nemohl jsem se dočkat odjezdu z lázní a příjezdu na setkání křesťanské mládeže, kam jsem byl pozván. Mezitím mi ještě ta kamarádka napsala, že se ostatní na mě těší? To už pro mě byl úplný šok. Cítil jsem z toho zvláštní netělesnou lásku? Moc mě to tam táhlo. Nejbližší možný pátek jsem přijel na jejich setkání. Všichni mě přivítali, smáli se, měli něco zvláštního v očích a příjemně bavili se v pohodě i bez sezení v baru. Seděli jsme v kroužku, kde se zpívaly křesťanské písničky a modlili se k Bohu? Trochu jsem se styděl, ale bylo mi mezi nimi velmi příjemně. Snažil jsem se dělat to co oni. Avšak něco mi chybělo. Nedosahoval jsem na jejich radost, pokoj a zvláštní pocit lásky a přitažlivý pohled očí. Setkání skončilo a já během dvou hodin získal několik přátel. Cítil jsem, že to je místo, kde mám být. Cítil jsem, že se zde setkám s oním Ježíšem, který se mi v klinické smrti zjevil jako zářivé světlo. Rozešli jsme se a já si připadal jak v jiném světě. Najednou nepotřebuji bar, každý den novou holku v posteli a klábosit o hloupostech a televizních seriálech? Věděl jsem, že toto začíná být to, co jsem někde tajně ve svém nitru hledal. Další setkání bylo příští pátek. V tom městě jsem byl už raději hodinu před časem srazu. Neviděl jsem tam nikde toho Ježíše a ani jsem nevěděl, jak se k němu do nebe dostat. Přesto jsem se tam tentokrát seznámil s vedoucím té skupiny. Jmenoval se Marek. Byl studentem matfyz ČVUT, což ve mně budilo obdiv. Nabyl jsem k němu důvěru a svěřil mu svůj intimní příběh prožitku klinické smrti. Můj prožitek neodsoudil. Naopak mi řekl, že se o mnohém z toho, co vyprávím píše v Bibli! To bylo neskutečné překvapení. Vyjádřil jsem před ním svou touhu vrátit se do nebe za tím světlem, kterým byl Ježíš. Marek mi řekl, že není žádný možný způsob, jak se tam dostat zpátky, než přirozenou smrtí. Avšak také jsem se dozvěděl, že s tím Ježíšem ? světlem můžu mít aktivní každodenní osobní vztah. To bylo lákavé. Bylo mi dále vysvětleno, že mohu „pozvat“ Ježíše do svého života skrze obyčejnou modlitbu. On prý na to zareaguje, dotkne se mě a budeme mít spolu vzájemný vztah. Zvláštní, pomyslel jsem si. Tehdy jsem dostal Bibli a vyznačil v ní místa, která se týkala mého prožitku. Doma jsem o tom uvažoval, četl ona i mnohá jiná místa v Bibli a pamatuji, že jsem se tehdy tajně pokusil vymumlat ze sebe něco jako modlitbu. Četl jsem o Boží lásce, věčném životě, nebi, pekle, údolí stínu smrti, strachu? Najednou mi to začalo „ladit“. Necítil jsem v tom žádné sektářství, nesmyslné bláboly a nikdo mě do ničeho nenutil. Na dalších setkáváních jsem potajmu zopakoval modlitbu, kterou jsem dostal popsanou v jedné knížce. Tam stálo napsáno asi toto: „Pane Ježíši, jestli existuješ, tak se mě dotkni a dej se mi poznat. Chci znovu být a žít s Tebou. Uvědomuji si svoje hříchy a špatný věci, který jsem učinil. Děkuji, že mi je můžeš odpustit a nikdy na ně nevzpomenout. Chci žít tak, jak se Ti líbí. Dávám Ti sám sebe, své srdce, své tělo a prosím Tě, abys vedl můj život od teď až do našeho setkání znovu u Tebe v nebi.“. Styděl jsem tuto modlitbu říci nahlas přede všemi. Ale to nic neubralo z toho, že jsem se úplně změnil. Stal jsem se křesťanem. Četl jsem Bibli, modlil jsem se a pevně věděl, že do nebe se dostanu, když si zachovám svou novou víru. Navštěvoval jsem pravidelně shromáždění mládeže a bohoslužby. Získal nové přátele, lásku, naději a také jistotu toho, že už nikdy nebudu v životě sám a žádný strach mě nepřemůže.
Můj život se začal radikálně pozitivně měnit. Cítil jsem, že ten Ježíš, kterého jsem znal jako světlo mimo své tělo, se mě nyní dotknul a je se mnou. To je velmi intimní chvíle a nedá se to dost dobře popsat. Tento dotek se nedá prodat, koupit nebo zdědit. Každý to musí zažít sám. Musí to být osobní zkušenost, protože jen tu vám nikdo nevezme. Při systematickém čtení Bible jsem postupně začal rozpoznávat některé dílčí části mého prožitku klinické smrti. Pamatujete si, drazí čtenáři, na ono rozcestí? Dnes vím, že ty cestičky doleva a doprava bylo avízo - symbol k cestě do nebe či pekla. Dále se mi zprůhlednil často užívaný biblický pojem „věčnost“, poznal jsem nepodmíněnou Boží Lásku, poznal jsem, že Ježíš je jediná cesta zpět k Bohu a do nebe. Postupně mi do sebe zapadlo mnoho kamínků mozaiky mého prožitku versus biblické křesťanství.

Možná se hodí můj prožitek ukončit prohlášením o tom, jak mě vidění v klinické smrti až dodnes ovlivňuje. Mohu prohlásit, že jsem stále velmi šťastný, vím kam půjdu krátce po smrti a zcela jistě vím, že tuto svou zkušenost a naleznutou víru s nadějí věčného života nechci vyměnit za rozkoše, bohatství a i tělesné uzdravení mého ochrnutého těla (po kterém opravdu toužím). Mohu se ztotožnit s biblickým veršem Ježíše Krista, který řekl: „Matouš 16:26 Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“ Já k tomu říkám: „jsi snad človíčku dost chytrý na to, abys pochopil vším co v sobě máš, že jiné lepší řešení logiky toho, co bude minutu po životě neexistuje. Nebo máš lepší návrh?“

Chtěl bych zdůraznit, že svůj prožitek prezentuji na křesťanské půdě především proto, že v žádném svém bodě není v rozporu s biblickým učením a slovy Pána Ježíše Krista..