Zdroj článku: www.klinickasmrt.cz

Úvod k článku (knize) PROŽITEK KLINICKÉ SMRTI ANEB „VIDĚL JSEM JEŽÍŠE A NEBE...“

Než se s vámi drazí a odvážní čtenáři podělím o fascinující a dobrodružný prožitek klinické smrti, tak mi dovolte naladit naše myšlenky na tuto oblast.

Je to mezi námi. Myslí na to úplně všichni. Ženy, muži, děti i staří! Je to jedno z nejsilnějších pokušení, které hýbe lidskou duší a ba co víc i lidským tělem?
Ano, tušíte správně, že jde o známou otázku: „co bude jednou po smrti?“ Není rozdíl v tom, jestli člověk, který si pokládá tuto otázku pochází z toho či onoho sociálního, náboženského, kulturního či majetkového prostředí. Odpovědi na tuto otázku jsou ovlivněny prostředím v kterém člověk vyrůstá. Avšak výhoda spočívá v tom, že najití odpovědi na tuto otázku spočívá v „hledání“. Správné hledání člověka dráždí a popouzí a vede k tomu, aby nebyl spokojen minimálně do té doby, dokud nenajde tu odpověď, která dostatečně ukojí žhavou vnitřní touhu po nalezení odpovědi na tuto trans generační a trans světovou otázku!
Je jen málo konkurenčních otázek, které nedávají spát 99,9% obyvatel planety Země.

Podívejme se společně na několik společensko filozoficko náboženských pohledů, které každý po svém vykládají své představy o tom, co bude jednou po smrti?

Prvním pohledem na smrt je většinový populační názor lidí, kteří se považují za ateisty. Ateista není nejvhodnější popis zcela nevěřícího člověka, protože skoro každý v něco věří (ať už to k něčemu je nebo není), ale pro můj rozbor jde o skupinu lidí, kteří nechtějí veřejně připustit konkrétní podobu a existenci Boha v jakékoli podobě či formě.
Ale už přesto, že existuje názor ateistické skupiny na problematiku této věčné otázky, tak to znamená, že se otevřeně či intimně zabývají oním hledáním odpovědi. To samo o sobě už bourá zažitou představu názoru, že ateizmus a materiální dostatek je idylicky spokojeným a trvalým spojením.
Pokud se vůbec ateista vyjádří k tomu, co bude jednou po smrti, tak si dovolím použít nejprve citace mého otce, který tuto skupinu aspoň slovy navenek reprezentuje. Jako malému chlapci mi říkával, že po smrti vůbec nic není. Maximálně připustil to, že budeme po smrti ležet na hřbitově v Týništi n.Orlicí vedle babičky a dědečka a naše děti nás budou chodit zalévat. Tedy spíše květiny na hrobě, než naše těla, neboť ta už to potřebovat nebudou. Rozumíte správně. Nic po smrti nebude! Je to strašné a beznaděje prázdné tvrzení, které neposkytuje ani zrnko jakékoli naděje k něčemu trvalejšímu, než je časová přímka lidská těla odsouzená k průměrnému bytí někde mezi 70 a 100 lety lidského kalendáře. Ateisté se neradi o této otázce hlouběji vybavují. Většina dotázaných poskytne odpovědi typu: „nic nad námi není, nebe to je nesmysl ? vždy´t nad námi jsou mraky a vesmír, něco nad námi je ? ale nevím co, věda už snad dala odpověď na otázku co je po smrti, co by bylo ? konec, splyneme s energií a hmotou viz zákon o zachování energie, nevím co bude potom... To je vzorek všemožných odpovědí skupiny, kterou jen velmi opatrně mohu nazvat ateisty, protože tato skupina je velmi nejednotná v nějaké definici nebo světonázoru. Okamžik kdy mohou ateisté přemýšlet hlouběji o smrti, je například světský pohřební obřad. Klasický současný pohřební rituál je jistě upřímným projevem zármutku. Nicméně jeho systém nepropaguje naději natož jistotu nějakého života po smrti. A to je na tom to nejsmutnější. Lidé se loučí se svým nejdražším zesnulým a není nikoho, kdo by při pohřbu promlouval o tom, že smrtí nemusí nic končit.

Druhým pohledem na smrt je pohled náboženského systému Islámu. Konec života přivozuje podle islámu Alláh, aby člověka vzal z tohoto světa. Jako poslední slova se v tomto pohledu snaží umírající člověk odříkávat slova koránu. Většinou ovšem nebývá na takovouto „luxusní“ smrt dostatek času, neboť čas smrti mnohdy přichází nečekaně nezávisle na tradicích jednotlivých lidských nebo náboženských systémů. V islámu se zamřelý krátce po smrti nechá blízkými umýt a zabalí jej do tří (ženy do pěti) bílých látek a bez rakve se pohřbí tak, že leží na pravém boku s pohledem směřujícím k Mekce. Pohřeb se má uskutečnit pokud možno v den smrti, nejpozději následující den. I to se ovšem ortodoxně nedodržuje jako např. při pohřbu známého muslima a teroristického radikála Jásira Arafata v roce 2005. Bezbřehý nářek nad mrtvým islám odmítá, při smutku nařizuje spíš zdrženlivost. Trochu jinak a hlouběji vnímají smrt islámští teroristé, kteří se nazývají mučedníky. Ti jsou na základě koránu přesvědčeni, že umřou-li jako teroristé boji za svou víru, tak jdou rovnou do „nebe“, kde muže čeká až 70 mladých krásných panen? Tento názor je blízko pohádkovému ztvárnění smrti a připadá mi, že je zcela mimo realitu lidského rozumu. Avšak islám má pohled na smrt propracován i mimo radikální vidění. Věří v jakéhosi anděla smrti, který se jmenuje Izra´il a on odděluje duši od těla a odnese ji napřed do nebe. Tam proběhne něco jako vylučovací kolo, „mezi-soud“. Zemřelý se dozví, jestli je spravedlivý a zda může očekávat ráj, nebo zda je jako zavržený určen do pekla. Ve druhém případě ho andělé odnesou k ostatním zavrženým.
Spravedlivý se vrací ke svému hrobu a musí se tam podrobit čtyřem otázkám: Kdo je tvůj Bůh? Kdo je tvůj prorok? Jaké je tvoje náboženství? Kam směřuje tvá modlitba? Za čtyři správné odpovědi (Alláh, Mohamed, islám, k Mekce) prožije nebeskou útěchu. Kdo neuspěje, musí se nechat trýznit trestajícími anděly s železnými palicemi ranami do obličeje a na záda. Po určitém druhu hlubokého spánku přijde zemřelý na poslední soud. Tam se dobré skutky násobí desetkrát, ale poklesky se jednoduše potrestají. Ale ani muslim, který dostane trest, nemusí čekat věčná muka v pekle. Po období bolesti (určitý druh očistce) se může i on dostat do ráje. Problém pro muslima je to, že nemá jistotu. Alláh zůstává jako nějaký diktátor nevypočitatelný v tom, nad kým se slituje a koho zavrhne. Dá se říci, že muslimové se smrti nebojí, protože jejich praktický život je úzce provázán s náboženským životem, ale ta nejistota je jistě skličující.

Třetím pohledem na smrt je pro účely této knížky názor buddhistů. Buddhismus vidí život jako věčný koloběh převtělování. Kdo dnes umře, může hned v nejbližších dnech znovu vstoupit do života v jiné podobě ? jako zvíře, nebo také jako bůh. Tato představa převtělování fascinuje také mnoho lidí na západě ? většinou proto, že je úplně nepochopili. Lidé na Západě vidí reinkarnaci (převtělení) jako „druhou šanci“, buddhisté v tom vidí jen pokračování utrpení. K nejhlubším přesvědčením buddhistů patří, že život je utrpení. Tohoto přesvědčení je mi opravdu líto a chybí mi na tom radost ze života. Příčinou utrpení jsou potřeby, vášně, touhy člověka. Odtud také plyne řešení problému: Utrpení končí pro toho, kdo tyto touhy překoná. Důležitou pomocí při tom má být meditace. Podle mě jako autora této knížky, je tento systém snahy o překonání slabosti těla nešťastným a nekončícím sněním, neboť neznám nikoho, kdo je tak dokonalý, že nezápasí se vším, co tělo nabízí, produkuje a chce. Cílem přesvědčeného buddhisty tedy není vypracovat se na krásné převtělení v nějaké žádoucí životní formě, ale tento koloběh prolomit a splynout s nirvánou ? dosáhnout blaženosti, kdy člověk už žádné touhy nemá? To však dokáže jen málokdo ? většina se musí spokojit s tím, že si vylepší svou karmu. „Karma“ znamená základní princip, podle kterého převaha dobrých nebo zlých skutků člověka rozhoduje o tom, v jaké podobě se narodí v dalším životě. V horším případě se může převtělit ve zvíře, v ducha hladu nebo nějakou pekelnou bytost. V lepším případě mu buddhismus nabízí být v budoucnosti zase člověkem nebo možná také božstvem. Mrtvé tělo buddhisty se zpravidla spálí. Příbuzní a mniši při tom citují texty z Buddhova učení.
Tento buddhistický systém je dle mě velmi vzdálen pozemské realitě a lidskému rozumu. Tak jak znám sebe a své touhy a vášně, tak mám dojem, že bych do nirvány nikdy nedostal a setrval bych věčně v koloběhu převtělování až do zbláznění. Buddhismus má nespornou výhodu, že je to na rozdíl od islámu mírumilovný systém. Avšak s velkou zátěží spočívající v tom, že nikdo vlastně neví, jak vyskočit z nekončícího kola převtělování. Chvála Bohu, že jsem člověk a že jakkoli hříšný a pokleslý, tak člověkem zůstanu a nepřevtělím se za své zlé skutky např. do želvy či hlemýždě a skončil jako delikatesa u francouzů na talíři? Buddhisté se tedy smrtí příliš netrápí a nevnímají jí jako konec své existence.

Čtvrtým pohledem na smrt je hinduistický názor. Hinduismus je reprezentován především v Indii a je ještě starší, než buddhismus a také zastává představu o karmickém převtělování a koloběhu života. I hinduisté jsou přesvědčeni, že do smrti by člověk měl vstupovat za meditování a s dobrými myšlenkami. To dle nich ovlivňuje formu převtělení. Proto je náhlá smrt při nějakém neštěstí zvlášť zlá smrt ? zemřelý si už nestihl vylepšit svou karmu. Člověk se může převtělit v boha, člověka nebo také v rostlinu nebo živočicha. Také bohové prý umírají a pak se převtělují. Když nějaký hind zemře, jeho mrtvé tělo se umyje, namaže olejem a spálí. Je pro něho štěstím, když se potom tělo rozptýlí do posvátné řeky Ganges, a tak se znovu vrátí do koloběhu života. Na pevnině se zbytky po spálení jednoduše zahrabou. Dříve býval rozšířený zvyk, že vdova se vrhla na oheň, kde se spalovalo tělo manžela, což vyjadřuje zachování jednoty manželské dvojice. Tuto zcela barbarskou praxi indický stát zakázal a dochází k ní pravděpodobně jen velmi zřídka a tajně. Hindové stejně jako buddhisté nemají ze smrti strach, ale to jim stejně neposkytuje radost a jistotu z reálnosti nějakého konečného vysvobození a ukončení.

Pátým pohledem na smrt je křesťansko židovský názor. Křesťanská víra hodnotí smrt hned na začátku jako důsledek hříchu. Bůh původně stvořil jenom dokonalý ráj, kde žil Adam s Evou. Nebyla tam smrt, bolest, pláč, jedovaté rostliny a zvířata nebo trápení. Pak ovšem člověk podlehl satanově lži o Bohu a na svět se vloudil hřích. Následkem toho bylo, že podstata věčnosti ráje zmizela a projevilo se to tak, že člověk ztratil automatický vztah s Bohem a jejich těla podléhala smrti nikoli automatické věčnosti. Starý zákon smrt vnímal jako mezistav, kdy zemřelí čekají na vzkříšení k poslednímu soudu. Mnohem propracovaněji téma smrti líčí Nový zákon. Nový zákon líčí poselství Ježíše Krista a jako jediný ze systému ateistických a náboženských mluvících a uvažujících o smrti a o tom, co bude potom, dává jasnou radost, naději a relativní jednoduchost s výrazným elementem spravedlnosti a dosažení věčnosti pro každého člověka, který touží po posmrtném životě! Křesťané žijí silnou nadějí na vzkříšení z mrtvých po posledním soudu. Tuto naději jim skýtá skutečnost, že z mrtvých vstal Pán Ježíš Kristus, což je historicky a archeologicky doložitelná záležitost. Jedno biblické místo o tomto tématu mluví poměrně jasně a reálně. V biblické knize Korintským v 15 kapitole a 14 verši se doslova píše: 1 Korintským 15:14 Jestliže však Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše zvěstování prázdné, prázdná je i vaše víra. Jedině v Novém zákoně je na rozdíl od jiných náboženství či atheismu nezlomný příslib záchrany a spasení. Pro křesťany má smrt také silnou pozitivní stránku, nebo´t je bezprostřední naděje na pokračování života na věčnosti. Bible jim píše do poměrně hlubokých podrobností o za jakých „podmínek“ lze mít věčný život a částečně odhaluje, jaké to tam v nebi či v pekle bude. Křesťanský pohled na smrt nemá žádné nejistoty, nekončící koloběhy převtělování a nevyzpytatelné bohy a soudce. Věčný život podle křesťanů může mít každý, kdo uvěří jednoduché až „bláznivé“ zvěsti o tom, že Kristus umřel za hříchy každého člověka, vyzná své hříchy a v modlitbě sám sebe i svůj život vrátí zpět k Bohu. Toto vyznání stvrdí jednoduchou modlitbou a dotvrdí svým zbývajícím životem upřímné víry bez přetvařování. Křesťanský věčný život je určen pro úplně každého člověka na Zemi a na rozdíl od jiných náboženství a sekt nemusí nosit křes´tané stejnokroje, zabíjet pro víru, dělat složité cviky či meditace a nebo se donekonečna převtělovat.

Po světonázorových exkurzích o tom, kde si co myslí o smrti, se s vámi chci vrátit k obecnému tématu smrti. Smrt je vážná tím, že se každého jedince jednou dotkne a smrt nezná rozdílu politického, kulturního či ekonomického ne který lidé tak často sázejí.
V této knížce jsem se rozhodl seznámit vás čtenáře především se svědectvím své osobní zkušeností se smrtí v prožitku klinické smrti, který jsem prožil.
Svůj prožitek jsem dlouho utajoval a byla to pro mě určitý čas vysoce intimní záležitost. Po čase, kdy jsem se rozhodl, že s ním seznámím i své okolí, tak jsem narazil na mnohé kladné avšak i záporné reakce. Nejvíce kritiky jsem nečekaně sklidil na poli křesťanském. Někteří církevní představitelé můj prožitek označili za satanský převlek hodný inkvizičního zlikvidování. Po letech tyto názory „chápu“ a uvědomuji si, že byly ovlivněny okultistickým veřejným podvědomím o obecném fenoménu klinické smrti. Ať chci nebo ne, tak můj prožitek byl součástí klinické smrti. A klinická smrt byla násilně uchvacována lidmi, kteří jí stavěly na průsvitné pozadí okultních a záhadologických pavěd.
Můj prožitek klinické smrti prezentován na těchto stránkách není vědecké, okultní či odborné lékařské pojednání. Neaspiruje ani na žádnou literární cenu a není ohodnocen lukrativním honorářem.
Můj příběh je popis reality toho, co jsem prožil, aniž jsem se předem rozhodl či to mohu ovlivnit, že to prožít chci nebo ne. Následující řádky a kapitoly nejsou také v žádném případě duchovní manipulací nebo podporou nějakého hnutí na úkor čehokoli.
Rozhodl jsem se, že s vámi podělím o svůj příběh a to trochu obšírněji, než je běžné např. při přednáškách, které na toto téma občas na pozvání různých institucí a církví dělám. Na začátku vás seznámím s celým popisem svého prožitku bez jakéhokoli komentáře. V druhé části se pokusím analyzovat a okomentovat jednotlivé části prožitku a společně s vámi se vydat na dobrodružnou výpravu na téma smrti. Přeji vám příjemné čtení.
Závěrem chci uvést, že tato knížka nemá za cíl dát odpověď na otázku z úvodu „jaká je pravda o smrti a je něco po smrti?“. Budu vás pouze povzbuzovat a zdravě provokovat k tomu, aby jste nad tématem smrti vážně přemýšleli. A proč? Třeba proto, že tak jako je moudré plánovat si život, znát nástrahy a vyhýbat se nebezpečí, tak krátký čas života zde na Zemi, je moudré využít k tomu, abychom si udělali názor na smrt dokud je čas. Pro své životy máte nebo určitě mít budete sny, vize a různé cíle jak těchto snů a vizí dosáhnout. I téma smrti je hodno toho, aby každý člověk měl jasno v tom, jak se chce se smrtí vypořádat a jak to bude či nebude po smrti vlastního těla. A takové ujasnění a zprůhlednění tohoto tabu může každému pomoci v tom, aby svůj život zde na zemi prožil o mnoho kvalitněji, než kdyby se v životě na toto téma nepřipravil.
Smrt přijde jako vítr, nečekaně a tak je bláhové myslet si, že na tuto věc máme dostatek času a teď si nejprve musíme užít. Smrt nepřichází vždy až ve stáří. Zajděte na návštěvu například do některých z hospiců a tam uvidíte, že více jak 50% umírajících nejsou senioři, ale lidé do 35 let svého věku? Já vám nebudu nabízet pravdu. Mám svou křesťanskou a biblickou pravdu zakotvenou v jednoduché a příjemné víře v Ježíše Krista. Vy však musíte pravdu hledat. Nenechte se manipulovat mnou, mým prožitkem a názory, nenechte se zmanipulovat kýmkoli jiným, ale zkoumejte zdravým rozumem, co vede dál, než jen k smrti?
Svou budoucnost věčnosti po smrti, budete mít takovou, jakou si ji zde na Zemi za pomoci nějakého světonázoru vytvoříte! Opravdový Bůh člověka miluje a nikdy k ničemu nemanipuluje. Hledejte toho Boha a jeho pravdu, který vás zná a miluje.

Vydáno: 11. 03. 2006

Přečetlo: 7044 čtenářů

Zdroj: http://www.klinickasmrt.cz

Autor (vložil): Jan Boštík

Zpět na články..

Komentáře k článku...