Články

Jde však jen o můj názor a nikomu ho nevnucuji!

K podobě upíra: Hmotní (tedy neastrální) upíři nikdy nebyli bledí a hubení. Právě naopak. Ač pohřbení i několik let, vypadali jako právě zemřelí a často i otylejší než za živa. Slunce jim viditelně nepůsobilo žádná zranění (možná po hodně dlouhé době, to však nikdo nezkoušel a např. upíři v Rusku či Polsku bez obav vycházeli již v poledne. Navíc si nedokážu představit, jak by tehdejší lidé z vesnice dokázali zjistit, že k přežití porfyrie potřebují pít krev. Jak sami oponenti upírské existence zdůrazňují, byli nezkušení a proto si mysleli, že tělo se nerozkládá, když po krátké době nejeví vnější známky rozkladu. Jenže uznejme sami, osmileté dítě, ležící v hrobě již devadesát dní by přece přinejmenším smrdět hnilobou mělo, ne?

Nehodlám diskutovat o tom, zda upíři existjí či nikoliv, ale chci upozornit na to, že existuje choroba, která se mnohém natolik s upírismem shoduje, že mohla být reálným předobrazem upíra. Existuje totiž disfunkce v tvorbě porfynu (či porfyrininu), který je základem krevního barviva hemoglobinu. Podle míry disfunkce, ćlověk s vrozenou porfyrií buď zemře, nebo přežívá. Bývá velice hubený, s dlouhýma rukama, pařátovými prsty s drápovitými nehty. Na hlavě má hustý porost tuhých vlasů, husté obočí, vpadlé s modrými kruhy oči, vyzáblý velký nos. Jeho kůže je mrtvolně bledá a mimořádné fotosenzibilní - na světle, a slunci zejména, se tvoří bolestivé puchýře a kůže puká do hlubokých ran. Jeho zuby se vyvíjejí mizerně, postrádají dostatek dentinu, jsou úzké, řídké, dlouhé, s prosvítajícími červenými vlásečnicemi. Kvůli potížím se světlem spal ve dne v naprosto tmavé místnosti a vycházel pouze za hluboké noci, pro jistotu zahalen od hlavy k patě. Potřeba porfynu ho vedla k živelné potřebě opatřit si jej z externích zdrojů - tedy z jakékoliv krve. Tuto vzácnou chorobu lze získat všelijak, ale především je vrozená, lze ji získat alkoholismem (který zlikviduje příslušný aparát synézy) a nebo některým typem virové žloutenky atd. Virový původ by mohl mít na svědomí infekční přenos vapýrismu na osobu, kterou "upír" pokousal třeba v obraně. Je možné, že v určitých komunitách a nebo rodiných klanech tato choroba byla dědičná, nebo se přenášela infekčně, takže skutečně mohly existovat vapírické vesnice. Přitom "upír" díky pověstem mohl nabýt skutečného přesvědčení, že je opravdu upírem. "Upír", který získá porfyrii v dospělosti, fyzické znaky upíra postrádá. Dnes lze tuto chorobu snadno léčit podáváním chybějících látek. KJS