Hezký článek pro takové kávově-ranní zamyšlení. Když už jsme u té "karmy" - dost lidí to slovo bere jinak. Znám takové, co by řekli na otázku, co je to Karma - "Ty nevíš, šak to je tá... kapela, néé? Jak, že né... Tož potom... taková ta průtoková věc, co ohřívá vodu každé ráno v pa-ne-la-ku, co maš majznuť tchyňu po ču-ma-ku... Také ne? A co teda? Karma, jako etický přírodní zákon, dle Buddhistů? Aha.. To jsou mi ale věci.. No jo.. Tak já už příště budu vědět.." Lidi zkrátka neví.

Teda faktem je, že před dvaceti lety, když v rádiu mluvili o nějakém "emailu" a že se přes to dá cosi psat, tož jsem si tehdy pomyslel, "co to, kruciš, ťápou o jakési vonkajší nátěrové hmotě a vůbec - jak psat a co psat? No jo... Internet tehdy teprve v našich končinách začínal, takže "e-mail" se lehce zaměnil za "Email" a bylo to. A tak je to i s tou "karmou"..

Ale k té Karmě, jako konceptu příčiny a důsledku - myslím, že je to jediný spravedlivý mega-zákon nad tím vším. Takové, setsakra dokonalé "Boží mlýny", co opravdu "melou, až se domelou" k podstatě problému. Nebo spíš - až nás dokopou k poznání, že vše jest pomíjivost, založená na vývoji "hmoty" v čase a prostoru kolem nás. Ta "hmota", čímž myslím lidi, jako takové, chtěli od počátků "prožitky".

Potřebovali jsme si vždy vyzkoušet teorii v praxi. To, že "tam doma" (tam, kde jsme jako duše opravdu doma), jsme chytří jak rádio a víme v podstatě vše, je sice hezké, ale chybí tomu ta praxe. Snad bych to přirovnal k filmu. Vidíte takového Avoša (Avatara), máte nastudováno, jak to natáčeli, kde a co se tam dělo, víte zkrátka vše o ději, takže víte, jak to dopadne, ovšem nemáte ani šajn o tom, jaké by to bylo - být doopravdy v kůži onoho "Modráka" na Pandoře. No a toto nám umožňuje reinkarnace..

""Myslíš si, že ti chybí "fyzické prožitky"? Myslíš si, že život je taková vcelku fajn jízda? Zdá se ti, že Země se dá v pohodě přežít? Chceš si testnout, "jak se má voják jeho veličenstva"? No problém - vyber si rodiče, naroď se na Zemi a užij si to v plné parádě. Hlavně si nenalož do života moc zkoušek, nebo se z toho posereš..""

Tam doma, je totiž každý generál a hrdina největší, ale tady na Zemi.. jo, vážení.. tady už to je v první linii a naostro.. Pak se mnoho lidí ptá sebe sama, "proč mám, Boha jeho, tak zpackaný a posratý život, dyť jsem přece nikomu nic zlého neudělal(a) a přesto všechno tolik strasti.. Ach jo.."

Sranda ovšem je, že málokdo z nás "momentálních Zemských zrozenců" si uvědomíme, že jakýsi zákon nad tím vším funguje a že co jsme spatlali kdysi kdesi dávno (v Mexiku), tak se nám teď vrací.. Kdepak, to budeme raději držkovat na všechny okolo sebe. Nutno dodat, že toto neděláme schválně. Toto mrčení na okolnosti života je počátkem, kdy si vnitřně začínáme uvědomovat jakési "vyšší zákonitosti" a náš vývoj se začíná ubírat směrem postupného chápání onoho zákonu tady v praxi.

Podle jedné z teorií například, když mladá duše chce jít na Zemi, tak nezná žádné pocity v praxi. Takže se třebas může narodit, jako válečník. Nezná slitování, soucit, bolest bere jako něco, co je třeba popřít a tuto vlastnost začne považovat za hrdinství. Válečník, co nedbá bolesti a likviduje hordy nepřátel - to je mnohdy jedním z prvních zrození čerstvé duše na Zemi.

Po kokci zrození následuje rekapitulace, kdy duše má možnost vidět z retrospektivy nejen svůj život, coby hrdého válečného "Heroua", ale má možnost i vidět a cítit druhou stranu - bolest a trápení těch zabíjených.. Každá duše je v jádru čistá. To znamená, že vlastnosti, jako jsou faleš, zlost, nenávist - jsou jí naprosto cizí.

Dalo by se říci, že "duše jsou z láskyplné energie", takže po této retrospektivní analýze života začnou dost vyšilovat a "kamenovat" sebe samu, "co že to tam prováděly a jak mohly tak ublížit a jak mohly zavinit tolik bolesti.." No a to je počátek znovuzrozování.

Duše, jsa sama sobě nejpřísnějším soudcem, i přesto, že ony oběti už dávno této duši odpustily (alespoň tam doma, na vyšší úrovni) a nabádají onu duši k tomu, že "když už se chce teda narodit, tak ať neblbne a nezvolí si zas až tak těžký život, protože to zabíjení si stejně s ní předem tehdy domluvily za účelem poznání, co to obnáší".. Jenže ne, ne ne a ne.. Duše má pocit hrozného provinění a zvolí si život - oběti války..

A tak se narodí, aby si sama vyzkoušela, jaké to je, když vám někdo podřeže krk.. A nenarodí se tak jednou, ale mnohokrát, spocitem, že ještě to a to musí odčinit a tak dále.

Jistě se ptáte, jak je možné být takový osel a zvolit si takový krutý život oběti, když na oné úrovni všechno vím a znám.. No jo, jenže ve chvíli, kdy se narodíme tady na Zemi, všechno ostatní zůstává "tam doma" - naše prožitky, naše cíle, naše uvědomění si všeho. Tady na Zemi jsme se narodili "s čistým myšlenkovým štítem" a jedeme od nuly.

Upřímně - dovedete si představit, že bychom si pamatovali předchozí inkarnace a vše, co jsme kdy tady dělali za alotrie? Jednak by nás asi hned šlehlo a pak - náš život bychom už ani nechtěli žít. Vždyť k čemu? Když je to nucený lágr a všechny, ty hezké prožitky, jako je láska, milování, poznávání různých věcí - vždyť to máme dávno v našich minulýcj "lajfech" dávno otestované, tak čemu..?

Toto bych opět přirovnal k onomu "Avošovi".. Vidíte jej poprvé a je to pecka a super film.. Vidíte jej po desáté a.. je to zatracená, předvídatelná nuda.. Proto ona "amnézie" nám umožňuje prožít život hezky naplno a užít si, jak se opravdu má "voják jeho veličenstva" v praxi, se všemi bonusy a malusy k tomu. Obojí máme "naskládáno" z minulosti, ať se nám to líbí, nebo ne.

Pochopení Karmy, jako přírodního zákona, nadřazeného nade vším, vyžaduje dost dlouhou cestu vývoje v čase. Ale jak vidno, celkem se nám daří. Už jen to ptaní se sebe sama - "proč musím mít takový dosratý život, když súsed je v pohodě a já..." atd. atd. atd. - je, aniž to v první chvíli tušíme, počátek onoho vývoje a poznání, jak vlastně funguje ona příčina i následek.

To víte, že i když člověk už sem tam něco tuší, tak že stejně, když dojde k "věci", se mnohdy zachová právě tak že si naskládá další "malusy" do budoucna. Ono totiž "vědět" - je jedna věc a "umět to prosadit v praxi" - je jiná, setsakra těžká věc. Vlastně - kdyby to bylo tak jednoduché, tož tady na Zemi nemáme potřebu se zrozovat, dávno bychom měli vše pořešené.

Ale o tom je právě ono prožívání v praxi - postupně poznat onen zákon, pochopit jeho podstatu a až tohle všechno budeme mít za sebou, tak teprve můžeme začít s tím, že se nad každou nepříjemnou událostí, co se nám v životě přihodí - "povzneseme", odpustíme těm, co tuto událost iniciují a uvědomíme si tak, že nyní máme o ten "háček" méně.

Stejně tak, jak je život na Zemi rozmanitý, stejně tak, jak je nekonečné množství variant pro naše "životní příběhy tady na Zemi", pak stejně tak je i ohromné množství nástrah, se kterými jsme postupně nuceni se vypořádat. Za své minulé inkarnace jsme si nastavili tolik malusů, až to není hezké.

Ovšem na druhou stranu - bez oněch malusů by nebylo možné se vyvíjet vpřed. Stagnovali bychom. Vše by bylo nevýrazné a nudné. Chyběl by nám impuls. Tady na Zemi potřebujeme občas nakopnout řiť, jinak se nehneme těch "třista z místa" ani omylem. A k tomu slouží ony malusy. Jsou katalyzátorem našeho vývoje.

Proto, až příště zažijete nepříjemnost, zkuste s nad ní zamyslet hlouběji, protože nikdy nevíte, co je "za oponou" a co vám nakonec ve finále pomůže pochopit karmické zakonitosti a tím pádem učiní váš život díky tomuto pochopení - rázem snesitelnějším a pohodovějším. Je to tak, jak píše kolega - "až pochopíme, pak se další zkoušky rozplynou a nebude jich potřeba".

Zpět k článku..