Články

este dodam,ze babke sa preto to nemocnicne kreslo zdalo take pekne lebo my sme nikdy neboli rodina co by mala penazi navise takze take kreslo sa jej zdalo az pekne a ete tolko ze na cintorin nechodim,iba vtedy ked su dusicky a aj to nerada,necitim sa tam dobre a uz vobec si nemyslim ze by tam niekto z pozostalich bol a tak mi to tam pripada ako divadlo,a este dodam ze dedko bol prvy mrtvy co som videla lebo ani pohrebi nemam rada a mrtvych nechcem vidiet ale on bol taky pekny,trocha iny ako za ziva,nemal uz vrasky a vobec nevyzral ako mrtvy,este dodam ze sme boli aj trochu v soku lebo pohreb sa mmusel odbavit na druhy den po smrti lebo farar sa niekam ponahlal takze ani tie 3 dni nelezal doma,teda v krematoriu co nam dlho nedalo spat kvoli vycitkam,lebo sa povrava ze 3 dni ma mrtvola odpocivat

asi to sem nepatry le mala som dedka ktory zomrel ked som mala 16,az dovtedy som si neuvedomila ze cim mi bol aj je,ze bol mojim otcom kedze rodicia boli rozvedeny,bol to taky obetavy clovek,vzdy jedol naposledy a to co mi deti sme nechali z kurata a tak,bolo nas vela deti,nepamatam sa ze by som sa s nim pocas jeho zivota rozpravala na hoc aku temu a ako 13 rocna sme sa uz od starkych odstahovali a ako 14nast. som sla na internat potom na disco a na starkych som uplne zabudla,zomrel a ja som tomu nemohla uverit,nikdy som sa mu za nic nepodakovala a pri tom aj moje studium on financoval,prvikrat v zivote som nie plkala ale az zavijala,odrazu mi tak chybal a bolo mi tak luto ze som mu nikdy za nic nepodakovala a nepovedala ako si ho vazim a lubim,nikdy som s nim nesnivala a nikdy som sa nevedela zmierit s jeho odchodom,zacala som s nim mat sny az po asi tak 6,7 rokoch,asi ako 24 rocna,v snoch som mala 24 a zazivala som s nim situacie co za zivota nikdy,sme sa napr. rozpravali co som bola rada ale inac sa nepamatam na tie sny iba na ten jeden posledny,ze som s nim sla do neakej miestnosti pekne zariadenej velkej ako hala a bolo tam vela stoliciek a na jednu mi ukazal peknu drevenu a vymalovanu,iba sedacia cast bola tak pekne vymalovana a som citila v tom sne ze je hrdy ze tam moze sedeiet a tak pisne si sadol do toho radu stoliciek na tu svoju a bol na seba hrdy ze aj on tam moze byt hoc ja som nechapala a ani nechapem co za miesto to bolo,ale viem ze vo snoch som nikdy nemala 16 ale tolko kolko v reali a po tom stolickovom sne uz som s nim nesnivala,tymi snami som sa vobec nezaoberala vtedy som sa este o take veci nezaujimala az teraz som si spomenula pri tvojom pribehu lebo ja som s nim naozaj az po rokoch snivala,a este dodam ze babka povedla ze v nemocnici celkom v pokoji zomrel na bielom peknom kozenom kresle,ale ta stolicka nebola kreslo a to nebola nemocnica ale neviem co to bola za miestnost iba to ze bola obrovska a ludia sa tam citili dobre,ako v divadle alebo neviem kde

Je to krásné věřit na to, že po smrti něco je. Mnohým z nás to pomáhá trochu snést ten zármutek, když odejde někdo koho jsme měli moc rádi. Chceme se utěšovat tím, že se zase všichni sejdeme, že smrtí nic nekončí atd atd. Jenže ono je to velmi pravděpodobně jen taková krásná líbezná lež. Smrt je bohužel fatální záležitost a znamená konec. Veškeré informace, pocity, vědomosti, touhy a sny jsou uloženy v mozku. V té nekonečné spleti organických buněk neuronů,kvanta a kvanta kontaktů a spojů. Dokonalý mikročip. Z velké části neprobádaný a neznámý, patrně nejdokonalejší věc jakou příroda možná postupnou evolucí a nebo s nečí pomocí vytvořila. V momentě kdy tato spleť zmizí ,shnije nebo je spálená mizí tím i nenávratně vše co v ní bylo. Je to stejné jako když vyndáme HD z PC a rozmlátíme ho kamenem. Data jsou navždy v pr… a nikdo už je nevrátí. Kdyby existovala duše musela by mít nějaký mechanismus který by v sobě uchovával vše co má mozek, musela by z něčeho získávat energii atd. A když by měl duši člověk musela by mít duši přeci i zvířata a rostliny. Když si uvědomíme, že každou vteřinou na celém světě umírá několik desítek lidí,dovedete si představit ten nával tam někde na tom druhém břehu ? Bojíme se smrti, protože víme, že znamená konec. A protože jsme bytosti inteligentní uvědomující si svoji konečnost, chceme si to nějak ulehčit tak chceme věřit a věříme. Bohužel smrt je jako hluboký spánek. Pamatujete si někdo z vás na to co se děje když spíte hlubokým spánkem ? A to mozek stále funguje jen vám vypne několik segmentů vašeho já takový offline profil. Po smrti už není mozek a když není mozek nejste už vy. Tisíce možná miliony let se snaží lidé navázat kontakt a stále marně. Ještě se to nikomu nepovedlo tak aby to mohl dokázat ostatním a nebylo to jen v jeho hlavě. Uznávám je to škoda bylo by to krásné. Je krásné tomu věřit. Jako dítě sem věřil na Ježíška a pamatuji si, že to bylo krásné.Je spousta věcí mezi nebem a zemí, které ještě na své vysvětlení čekají ,je spousta záhad jako například i to kde jsme se tu vzali a proč tu jsme. Myslím, že na postupnou evoluci asi moc lidí už nevěří. Všechno ale má bohužel či bohu dík svůj počátek a následně svůj konec a život je jedním z nich.

Veľmi,veľmi,veľmi pekne Vám ďakujem.Nedokážem to slovami opísať...

Někdy si pokládám otázku, ikdyž to bude znít hloupě nebo nepatřičně, proč zrovna někoho z Vás si nevtělené bytosti vybírají jako prostředníka? Nevím zda je má otázka položena správně, ale já to mám tak: že se sama sebe ptám proč a co tím daný duch sleduje. Neuspokojuje mě představa, že by mi někdo z druhé strany předával nějaké poselství, jenom proto, že jsem např. sugestibilní. Proč někdo z druhé strany chce ovlivňovat osud člověka natolik, že chce aby ho ten dotyčný vnímal. Přijde mi, že většině zemřelých je dění v našem světě lhostejné.....

Jsem ráda, že se stalo někomu totéž co mě, úplně stejně to bylo asi po 3 letech komunikace s mým bratrem. První kontakt vyvolal on ihned po smrti. Od té doby jsme komunikovali formou automatického psaní, to jsem psala v příbězích „Duše se vracejí“. Asi po 3 letech se mi stalo to co tobě, jen mi bratrova duše vysvětlila, že bude se mnou komunikovat na vyšší úrovni komunikace a nemusím už nic psát, že budu vše vnímat. Bylo to neuvěřitelné, ale od té doby se mnou takto komunikuje i moje maminka a nedávno, když zemřela tchýně mého bratra, přišla mě sdělit, že už to má za sebou, přitom zemřela 300 km daleko ode mne a já slyšela její hlas. Popsáno dole v mém příspěvku. Víš dřív jsem si taky myslela, že jsem se snad zbláznila, ale postupně jsem dostala důkazy, že naše komunikace je opravdu reálná a nejde o žádné přeludy, či něco podobného. Buď v klidu a važ si svých schopností. Není to umožněno každému. Když budeš komunikovat jen se svými příbuznými, je vše v pořádku. Dnes můžu s jistotou říci, že nejsi blázen ty ani já a ani jiní, kteří tyto schopnosti mají. Dnes už taky nejsou jejich kontakty tak časté a já sama je nevyvolávám, musím čekat až se ozvou sami, proto i moje připravovaná kniha, trvá déle než bych si sama přála, ale nechci si tam nic domýšlet sama, chci tam jen skutečná fakta.

Ďakujem,že si reagovala.Musím ešte dodať k môjmu komentáru.Môj brat začal so mnou komunikovať,keď mamička vážne ochorela.Dovtedy som o týchto veciach nič nevedela,a ani som sa o ne nezaujímala.Keď nám zomrela,mamička mala prianie,drobnosť,ktoré som jej splnila.Keď zomrela manželova babka,tiež mala prianie,znova len drobnosť...Nesnažim sa s nimi nadvazovať kontakt,lebo od nich viem,že ich musíme nechať...,je im tam dobre.Keď zomrel ocko,dal mi také znamenie,že je pri mne,že som sa tomu musela smiať.Ale teraz mi už len sem tam dajú o sebe vedieť...Milka

Přemýšlela jsem nad tvým problémem. Po pravdě nemám zkušennost s automatickým psaním a ani s vnímáním poselství od zemřelých. Mohu ti jen říci, co jsem si o této tématice osobně myslím. Přijde mi, že jsi velmi sugestibilní a citlivá. Dej na svůj vnitřní pocit a polož si otázku s kým to vlastně komunikuješ. Někdy se stává, že lidé jsou přesvědčení o tom, že k nim promlouvá někdo blízký, ale při tom vlastně neví, koho to přivolali. Jsou známy případy,kdy se za jejich blízké vydával někdo, kdo nepřešel na druhou stranu. Tady bych byla maximálně opatrná. Pak bych si, asi dávala pozor na to jak často mě tyto entity vstupují do života. Nezdá se mi, že by příroda dovolila mrtvým, aby nám příliž zasahovali do života. To by pak jakákoli činnost neměla smysl.Sama si polož otázku zda bys to tak chtěla, aby rozhodoval za tebe někdo jiný a tak tě ovládal. Zeptej se sama se proč máš vnímat nějaká poselství a co ti to dává. Chápu to, že za tvým přáním může být smutek a zoufalství, že tě milované osoby opustily a ty s tím vědomím musíš žít dál. Chceš mít třebas jistotu, že nezemřely, že jsou na druhé straně a dobře se jim daří , že na tebe dohlížejí. Může to tak být a nemusí. Svět je plný představ lidí a nevyřčených přání. Někdy se stává, že člověk slýchá hlasy a má vize událostí, které teprve mají nastat, ale zároveň by si měl dávat pozor nakolik je to přání, které je otcem myšlenky, nebo zda to překračuje únosnou hranici, a měl by se jít poradit s lékařem, zda je v pořádku. Důležité je rozlišovat!

Prosím napíšte mi,či má niekto rovnakú skúsenosť,alebo sa mám ísť liečiť.S mojou mamičkou a bratom som komunikovala pomocou písma.Už je tomu nejaký ten čas,ale keď sme komunikovali..., naraz som v mojom mozgu počula,že:,,už nemusíme komunikovať cez papier,vnímaj..."Ruka mi naraz oťažela,a ceruzka ostala ležať na stole.Vnímala som každé slovo.Hlavou som prikývla na každú vetu,že rozumiem,ale nešlo to tak rýchlo,ako keď sa rozprávajú dvaja ľudia.

Při pročítání těchto řádků jsem si vzpoměl na událost po dědově smrti před 10 lety, kdy jsem byl ještě nucen jít vyřizovat na úřady ohledně pohřbu nějaké formality. Jednalo se o vyplacení peněz na pohřeb žehem, který si děda po mnoho let platil. Ráno, ještě v domě v paneláku jsem zjistil, že lístky na vyplacení peněz jsou dva a naprosto shodné. Z jedné i druhé strany. V okamžiku, kdy už jsem musel běžet na autobus jsem si řekl, že až teprve přijedu z práce, podívám se na lístky důkladněji, snad mě trkne, proč jsou dva..apod..Lístky jsem nechal tedy ležet vedle sebe na jinak úplně prázdném stole a šel do práce. Odpoledne po příjezdu jsem jako každý den otevřel poštovní schránku a jakmile byla dvířka trochu pootevřená na zem spadl nějaký lístek. Jinak ve schránce nebylo nic. Ovšem šok jsem zažil, když mi po příchodu do druhého patra do garsonky došlo, že je to onen lístek z rána, který jsem našel dvojmo. Ještě ode dveří jsem jako v neskutečném snu z dálky viděl, jek leží na omom prázdném stole pouze lístek JEDEN! A v ruce, ze schránky jsem držel ten druhý.Je nutno ještě dodat, že jsem tehdy v bytě bydlel sám, nikdo jiný od mého bytu klíče neměl. Před smrtí jsem dědovi říkal stejnou věc - jestli to půjde, dej o sobě nějak vědět. Tak zřejmě dal.

Děkuji vám všem za projevenou účast a za to, jak právě v takovýchto situacích dokáže dobré lidské slovo pohladit a zahřát. Je to zvlášť příjemné, když je člověk obklopen skeptiky a nemá prakticky žádnou možnost si o takových věcech s někým popovídat. Zprostředkování kontaktu pomocí nějakého média, mě sice také napadlo, ale včas jsem to zavrhnul. I já cítím, že tudy cesta nevede. Když se nyní skrze vaše milé příspěvky dívám zpětně na své jednání, musím kriticky uznat, že jsem opravdu příliš spěchal. Věci chtějí svůj čas a asi zejména ty, kterých se bavíme. Samozřejmě budu nadále pozorovat dění doma, včetně chování obou zvířátek. Když jsem si v Ivově komentáři přečetl o voňavce, zamrazilo mě po těle. Byl jsem jednou v maminčině pokoji a se slzavým okem probíral její věci. V ruce mi uvízl jakýsi sprej a já jej stříkl do prostoru před sebe. Nic jsem necítil, protože celý oblak zřejmě odplouval ode mě. Pokročil jsem proto dopředu, natáhl krk a ucítil důvěrně známou vůni. Moje rozpoložení se tím rozhodně nevylepšilo a tak nejsem nyní schopen říct jestli jsem tím oblakem vůně prošel nebo pouze sprej odložil a odešel. Pozoruhodné bylo, že když jsem následně o patro víš vstoupil do svého „bastlířského“ pokoje a zastavil se u stolu, opět náhle jsem ucítil tu vůni (jako by přišla za mnou). Začal jsem si očichávat ruce, tričko, ale zdroj vůně na povrchu mého těla nebyl k nalezení. Když jsem to řekl – neprozřetelně manželce, s útrpným výrazem v tváři mi řekla, že jak jsem se v té vůni pohyboval, určitě jsem jí na sebe nachytal. Takže když to dnes opět přehodnotím, tak se (po odfiltrování skepticismu implantovaného manželkou) nedá vyloučit, že to byl kontakt. Tyno, co se mých snů týče je to divné. Když vynechám skutečnost, že se s blízkými ve snech setkávám jen velmi zřídka a moje sny mají obvykle velmi potrhlý děj, je to vždy jako režírovaný film s pevně daným scénářem. Vůbec žádná možnost nějaké komunikace mimo „daný“ scénář. Když např. jedeme ve snu s otcem autem, rozhovor je na téma, že jedeme pozdě nebo že motor má divný zvuk, ale ani mě nenapadne se ho zeptat jak se má, ačkoli bych to za normálních okolností rád udělal. Pouze se jakoby ve vzduchu vznáší jakási pachuť, že je něco divně, jinak než by mělo být. Výjimku tvoří jeden sen z poslední doby, kde jsem se setkal s maminkou, překvapivě dobře jsem si uvědomoval, že je po smrti, chtěl jsem se jí na něco zeptat, ale předmět otázky se mi nějak vytratil, setkání bylo ve snu časově omezené. Sen měl sice režii, ale nezvykle pružný scénář. Ještě jednou děkuji všem a Bohumilo Tobě přeji ať tok událostí nijak nepříznivě nevlivní Tvé ušlechtilé předsevzetí, dodělat knihu. I já se zařadím do dlouhé řady těch, kteří si ji rádi přečtou. Jirka

Jirko, dřív než začnu, chci ti vyjádřit upřímnou soustrast, je mi moc líto, že tě opustila milovaná máma. Taky si dnes myslím, že není všem přáno kontaktovat se se světem duší, ale nikdo neví komu to není přáno a jestli přece jen něco nepřehlíží, tedy nějaké signály. Jak už jsem psala, mě se dějí různé záhadné věci aniž bych to chtěla, ale za kontakt bratra jsem velmi vděčná a dějí se věci i nadále. Doufám, že se mi přes léto podaří dodělat tu knihu a tam se dočteš o tom jak k nám chodí duše našich milovaných i jinou cestou než se všude píše a bude to asi pro všechny šok a mě za to asi ukamenují, ale píši tam jen co se skutečně stalo mě a co jsem se od nich dozvěděla. Do té doby si opravdu všímej každého šramotu, podivného zvuku, tím nemyslím čekej a poslouchej, ale nepřehlížej nahodilé zvuky, které jen tak mimoděk zaregistruješ. Rozhodně se nesnaž o kontakt přes různé rádoby „média“ apod., jen sám můžeš kontaktovat máminu duši. Nemusíš se bát neublíží ti, ale nevím zda se ti to podaří. Jinak se netrap pokud to nevyjde, její duše v tom případě odešla smířená a nemá zatím potřebu komunikovat, navíc každá duše není na úrovni, aby vůbec komunikovat zvládla, je možná ještě nezkušená. Na podzim zemřela maminka mojí švagrové /švagrová byla manželkou mého bratra/, věděla jsem, že její maminka každým dnem zemře, ale nic víc. Asi za dva dny v půl sedmé večer, najednou slyším hlas její maminky, jak mě oslovila a říká: „tak už je to“, to bylo vše. Ihned jsem volala švagrové, že jsem slyšela její maminku a co řekla, švagrová mě řekla, že právě před pár minutami zemřela, že je u ní v nemocnici, a že mamince řekla aby dala vědět mně, protože já to určitě budu vnímat a ona chce mít klid, že duše po smrti existuje dál. Švagrová byla šťastná a já jsem se opět přesvědčila, že smrtí nic nekončí.

Nehazej flintu do zita.Cas existuje pouze v nasem svete,ne na druhe strane.Kdyz zemrela ma teta,upila se k smrti,trvalo to skoro sest mesicu nez navazala kontakt.Rika se,ze lide kteri umiraji nemocni,ci proste odchazi ve velmi spatnem fyzickem stavu,se nejakou dobu na druhe strane jakoby musi lecit,z te zkusenosti.Tam to trva chvili,ale pro nas zde je to dele.Bud si jisty,ze az nastane spravny cas,ona se na tebe prijde podivat a pokud jste o tom mluvili,tak o tom nepochybuj.Porad sleduj sve okoli a obe zvirata.Uvidis,ze najednou prijde den,a ty si budes jisty,ze je u tebe.Muze to treba byt,ze najdenou silne ucitis jeji vonavku co kdysi pouzivala,ci neco co pro ni byli typicke.Jak uz tu tyna napsala,snaz si pamatovat sny,odtam chodi take mnoho informaci.Uprimnou soustrast a preju hodne sily v tomto smutnem obdobi.

Jirko, proč se tak toužíš s maminkou setkat? Když už tu není, tak už tu asi z nějakého důvodu být nemá. A to že mrtví a živí žijí v oddělených světech (které se sice někdy vzájemně prolnou) by se podle mě nemělo porušovat... Já být tebou tomu nechám vhodný průběh. Až přijde čas, maminka ti dá vědět a určitě se s ní setkáš, třeba ještě ten správný čas nenastal, nebo mamka nechce... Mrzí mě to co se stalo, i to co v nemocnici a taky mě mrzí že ti moc nepomůžu, snad někdo jiný, já ti jen říkám svůj názor, nech to volně běžět, dřív nebo později se s maminkou určitě setkáš.

Milý Jirko, podrobně jsem si přečetla tvůj článek a především přijmi moji soustrast. Mě před měsícem také umřela maminka. Takže chápu tvé pocity zoufalství. Myslím si, že je dobré, že příroda oddělila náš svět a svět lidí bez těla neviditelnou bariérou. Myslím si, že bychom těžko pak mohli propojit oba světy a žít v nich současně. Já sama jsem se setkala s mými nedávno zemřelými rodiči, ale jen ve velmi živých snech, kdy oba nemohli uvěřit tomu, že skutečně zemřeli a bylo to pro mě skutečně velmi stresující jim vysvětlit, že již nežijí. nemohli tomu věřit, zemřeli náhle. U táty to trvalo měsíc u mámy 2 týdny. A vždy jsem se z toho snu probudila velmi vyděšená a dlouho mi trvalo než jsem si uvědomila, že to byl jen sen. Ikdyž se říká, že mrtví často vstupují nám živým do snu, aby nám něco naznačili nebo sdělili. Myslím si, že ti, kteří jsou jasnovidnými, musí být velmi silné osobnosti, aby podobné záležitosti na své rovině vnímání ustáli. Protože je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Mě se zrovna včera stal případ, kdy jsem byla sama doma a četla jsem si nad stolem časopis. Ucítíla jsem, jak se někdo na mě dívá a zároveň jde kolem mě z obýváku do kuchyně. Byl to muž v červené kostkované košili a podní měl blankytně modré tričko. Můžu ti řící, že jsem se tak lekla, že jsem popadla psa a doslova jsem z bytu vyběhla ven a měla jsem co dělat, abych nahlas strachy nekřičela. Procházka mě uklidnila. Někdy se mi to prostě stává, nevím proč, ale jsem ráda, když to ustojím a raději si řeknu, že to byla halucinace než realita. To bych si myslela, že jsem se zbláznila úplně. Pokud ti maminka bude chtít něco říci, tak ti to sdělí, ale tak jak to bude pro tvé vnímání přijatelné. Jinak bych se o to být tebou moc nepokoušela. protože při duchaření člověk může vyvolat síly, které neovládá a kterým nerozumí a má pak problém. Promiň, že jsem se tak rozepsala,chtěla jsem tě nějak utěšit a nevím zda se mi to povedlo. Zdraví tě Tyna