Vaše příběhy

- Teorie a myšlenky -

Zážitek v kanceláři
Dnešní den přišel jako každý jiný. Předvedl se však omamným svítáním, kdy člověk nevěděl, má-li se radovati, či smutniti. Stačilo se jen vyklonit z okna a okamžitě se stal jeho součástí. Pociťoval jsem, jak mlžný opar obklopuje mne, a svými jemnými, leč mokrými prstíky mne osahával na celém těle. Zvláštní pocity to však byly. Na straně jedné, jemnost a měkkost doteků připomínalo mi dětství, kdy čerstvě vyškubnutým peřím jsme se hladili. Však na straně druhé, určitá mrazivost byla v něm! Přesto však nastavil jsem tělo své vlivu jeho a pozoroval, kterak chloupky na těle mém příkaz dostávají, aby ztopořily se! Pocity opojně překrásné obklopily mne z této dokonalé souhry a kombinací doteků jemných a vlhkých, přesto mrazivých. Však novým pocitům nebyl konec. Obzvláště, když sluneční paprsek přiběhl, a zastavil se na těle mém! Tu najednou tělo nevědělo, jaký pocit vyzdvihnouti má. Zda-li zůstati má u pocitu stávajícího, nebo, má-li pustit do svého oběhu pocit místa prohřívaného ranním slunečním paprskem. Vskutku, prožíval jsem kouzelné a opojné to pocity!
Bylo však ale také vidět, že boj o nejsilněji působící pocit v těle mém, nebyl bojem jediným! Ale že zároveň, v téže chvíli, probíhal také litý boj mezi oparem ranním a slunečními paprsky! Ano, připadal jsem si jako někdo, kdo se nechtěně objevil v určitém zakletí a věděl, že statečné síly zachraňují jej až do okamžiku, kdy zachráněn bude zcela! Do doby, kdy po tomto litém boji zůstanou jen kapky potu na stéblech trávy, a zem zvlhlá vodní krví, mokrá bude. I vzduch nově voní. Však ve vůni té možno vycítiti zbytky posledního smrtelného výkřiku ranního oparu! Teprve nyní mohu s klidným svědomím říci, či zavolati: „Zachráněn jsem!“
Konečně se mohu zvednouti, obléknouti a vykročiti do práce své. A jak kráčel jsem do té práce své, tu najednou pojal jsem tušení, že dnešek bude pro mne velmi bohatý na nové poznatky, ale hlavně, na nové zážitky. Potěšilo mne to, že opět budu moci zažívati nové situace na mé cestě k poznání. Proto jsem přidal do kroku, a úsměv mne opětovně navštívil a již zůstal na tváři mé! Přicházel jsem do své kanceláře, když mne přepadl velice zvláštní a podivný pocit, se kterým jsem si nevěděl vůbec rady. Zahnati se z mé mysli nedal. A i když jsem se věnoval věcem jiným, tak přesto jsem věděl, že se pouze někde uschoval v koutě, aby přímo mne nedráždil, a jakmile maličko polevím, tak že znovu do mé mysli skočí, obsednouce mne celého. A pak již nebudu mysleti na nic jiného, než-li jen na něj!
Tu mne napadlo, že bude tedy výhodnější, jestliže využiji jeho samotného, ale i energii jeho, ve službách mých! A stalo se tak! Již jsem jej nepotíral zdánlivě důležitějšími tématy, ale uvolnil jsem mu celou svou mysl! Pochopil jsem, že by mohl pro mne býti velice užitečný právě při vyhledávání příčin oněch podivných pocitů. Opět jsem přidal do kroku, neboť jsem měl za to, že jsem ten problém
131.)
zdánlivě vyřešil. Dorazil jsem ke dveřím své kanceláře. Tu znovu jsem zažíval onen zvláštní a podivný pocit. Výborně! Již konečně vím, že má-li se dnes něco státi, tak to bude v mé kanceláři! Nikde jinde! No jo, to je sice velmi pěkné, že vím, že to bude v mé kanceláři, ale nestaly se náhodou téměř všechny mé poznatky právě v ní? Takže jsem opět úplně na začátku! Po tomto zjištění jsem poněkud zvážněl, a se vší obezřetností jsem vsouval klíč do zámku od dveří a pomalu odemkl. Nic! Otevřel jsem dveře. Nic! Rychle jsem rozsvítil, abych si mohl rychle prohlédnouti celou místnost. Zase nic! Opatrně jsem došel ke svému stolu a osahal jej prsty, je-li vše tak, jak býti má. V pořádku! Bylo! Zapnul jsem počítač a počkal, až se zaktivuje. Zase nic! Když jsem tedy viděl, že vše v pořádku jest, tak jsem pustil svou obezřetnost někam na výlet. S radostí jsem začal psáti na PC, a tu jsem si uvědomil, že jsem si vlastně ještě neudělal ranní kávičku na vzpružení mysli své. Otočil jsem se ke konvici a šel k umyvadlu, abych v ní vyměnil vodu starou za čerstvou.
Tu najednou opět zesílil ten podivný a zvláštní pocit tak, že by se krájet dal! Dobrá! Stojím před umyvadlem, vedle něhož jest pověšeno zrcadlo. Zkameněl jsem, abych mohl sebemenší, jakoukoliv změnu zachytiti. Zatím nic! Přistoupil jsem k umyvadlu a důkladně jej osahal. Opět nic! Osahal jsem i to zrcadlo. Vše bylo v pořádku! Vše vykazovalo ten správný materiál, ze kterého měly býti vyrobeny. Proboha! Tak proč mám neustále takový divný pocit? Vždyť tady vůbec nic není! Vše je v pořádku! Proťukal jsem i sklo, je-li to vskutku zrcadlo. A bylo! Proboha! Začíná se ze mne stávati paranoik, pomyslil jsem si.
Naplnil jsem varnou konvici čerstvou vodou, a šel ji postaviti na stojan, abych si tu kávičku konečně uvařil. Je vidět, že ji zřejmě velmi potřebuji! Ale přece jenom jsem trochu byl nedůvěřivým, neboť jsem si náhle vzpomenul na situaci, kdy se obraz na stěně změnil v jakousi prostorovo časovou bránu! Proto jsem zvolil na nějakou dobu zvláštní pracovní režim. Chvíli pracovati, a chvíli prohlížeti celou kancelář, neděje-li se něco nepatřičného. Po určité době při tomto režimu musel jsem suše konstatovati, že nic se nedělo! Vše je v pořádku! Vskutku jsem už asi jen nějakým magorem, co čte mnoho sci-fi knížek, a má nyní z toho příliš bujnou, a zbytečně divokou fantazii!
Ještě několikráte jsem přerušil svou práci a zaposlouchal se do zvuků v kanceláři mé. To jen pro jistotu! Však postupem času jsem se více a více utvrzoval, že se mi asi bůhvíco zdálo! A kdoví, jestli jsem ten svůj zvláštní a podivný pocit, co jsem měl dnes ráno, tak jestli jsem jej vůbec správně zanalyzoval! Co když jsem to pochopil jinak, špatně? Co když to vůbec neznačilo žádné nebezpečí? Pod těmito myšlenkami jsem jaksi zapomenul na to, co prožíval jsem dnes ráno, a již jsem se věnoval jen své práci.
Za nějakou dobu mne cosi začalo rušit v mém soustředění. Zprvu jsem tomu nevěnoval pozornost, neb práce bylo požehnaně. Však postupem času ten rušivý mlaskavý zvuk nabral na intenzitě. Již jsem si uvědomil, že je to zvláštní zvuk, a že se tím musím zaobýrati. Chtěl jsem však ještě alespoň dokončiti to, co rozděláno jsem měl. Však nešlo to! Neboť jakoby neustále někde tekla voda, a tím že přeskakovala překážky, tak vydávala svůj typický, mlaskavý zvuk. Vztekle jsem si v duchu začal nadávati, a také peskovati se za to, že jsem hlupákem, když nechal jsem v umyvadle vodu téci! Rychle jsem se kose podíval na to umyvadlo. Nic! Žádná voda netekla! Znovu jsem se obrátil ke svému PC, a snažil se dále pokračovati v práci započaté. Namlouval jsem si, že to zřejmě někde u souseda pouští vodu, a že se mne to tudíž vlastně ani netýká! S tímto uklidňujícím závěrem jsem se opět vnořil do své práce. Však dlouho jsem nepracoval! A jak všichni moc dobře víme, tak čím tišším jest trvající rušivý
132.)
Impulz, tím více se časem proměňuje v bouřlivý hurikán, který se nedá neslyšet, a který obrazně řečeno ničí ušní bubínky! Nevydržel jsem onen lomoz a odvrátil jsem se od své práce.
Již jsem se chtěl zvednouti a jíti k sousedovi ho požádati, aby s tím jeho kohoutkem něco udělal, když mu neustále z něj teče ta zatracená voda! Spousty vody! Proto jsem se znovu obrátil na můj vodovod, je-li vskutku vše v pořádku. Ano, i tentokráte bylo vše v pořádku! Zvedl jsem se a šel k němu, abych si ještě ověřil suchost jeho. Vskutku suchým byl! Ale když jsem byl na tomto místě, tak se ten hluk jaksi přiblížil a zesílel! Ihned jsem začal svým zrakem osahávati okolí mého vodovodu, abych konečně přišel na to, co se to vlastně neustále děje! Neustále nic! Vůbec nikde nic jsem neviděl! Vše bylo nehybné, a hlavně bez jakýchkoliv zvuků!
Najednou jsem svým periferním zrakem zaregistroval jakýsi pohyb na zrcadle! Opět jsem znehybněl, abych mohl lépe zachytiti všechen případný pohyb. A obrátil jsem hlavu k zrcadlu. A najednou to přišlo! V zrcadle jsem uviděl, jak jakási kapka vody padající odnikud dopadla na klidnou hladinu, a vytvořila na ní kruhy. Oči mi téměř vypadly z důlků! Rovněž i brada si dělala, co chtěla! Nebyl jsem v ten moment schopen ovládati to, ani tohle! Ale ač ovládání svalů mých rapidně kulhalo, tak přesto oblasti analýzy a myšlení pracovaly bleskově.
Okamžitě jsem si připomenul něco podobného! Něco, co jsem již jednou zažil! Ano! Bylo to v souvislosti s tím obrazem! Při těchto vzpomínkových úvahách jsem si nevědomky stoupl před zrcadlo! A bylo mi vše jasné! Namísto toho, aby se v zrcadle odráželo vše z kanceláře mé, tak viděl jsem jen, jak povrch zrcadla proměnil se ve vrstvu vody, která byla kolmá k zemi.
Uvědomil jsem si, jaké nebezpečí zde na mne čeká! Rychle jsem se chtěl vzdáliti, co nejdál od tohoto místa! Ale ač přemýšlel jsem velmi rychle, tak přesto bylo mé uvažování naprosto pomalé oproti rozběhnutí reakce! Najednou se v té vodě ukázala silueta jakoby člověka, která byla do pasu v té vodě. A ač z vody pocházela, tak přesto na sobě měla jakousi tenkou vrstvu stříbra. Tudíž, když na ni dopadlo sluneční světlo, tak stříbrně zářila a já si myslel, že celá stříbrná jest. Však i oči musel jsem přivříti, abych oslepen nebyl její září!
Však v hlavě mě vše křičelo a bouchalo, abych okamžitě utekl do vzdálenosti bezpečné! Bohužel, nebyl jsem toho schopen! Neboť nohy ještě nedostaly impulz k tomu! Tu rozvažoval jsem v situaci této, zda-li bylo to přílišnou pomalostí mou, či zda-li fascinace zde sehrála roli nějakou, či zda-li působením nějaké cizí síly jsem umrtven najednou byl! Nevím! Neboť neměl jsem čas, a ani možnost pořešiti záhadu tuto! A tak jsem zatím mohl pozorovati jen to, že hlava té bytosti se zvětšila a začala vystupovati z toho zrcadla do prostoru. Již se ke mně přiblížila na vzdálenost šířky dlaně. V tu chvíli pocítil jsem i vodní vůni bytosti té tajemné. Opět mi ta vůně velmi povědomá byla! Ano, poněkud mi připomínala anýz, jasmín a vůni konvalinek!
Tu najednou obdržel jsem impulz k tomu, abych se okamžitě vzdálil do bezpečné vzdálenosti! Avšak zřejmě mé myšlení , či ten impulz byl natolik hlasitým, že namísto, abych já reagoval ústupem, tak vymrštily se ze zrcadla dvě ruce, které uchopily mne v pase, a začaly mne zvedati a obraceti tak, abych vodorovnou pozici ve vzduchu zastával. A když jsem tak nachystán byl, tak uzřel jsem, kterak ta hlava otevřela pusu svou a neustále ji zvětšovala! Poněkud mi to připomínalo hlavu hada, neboť ten také otevře tlamu svou do obrovských rozměrů! Mezitím, co tu pusu zvětšovala, tak započal přesun mě samotného do té její pusy! A ač volati o pomoc jsem chtěl, tak vycházely ze mne pouze
133.)
neartikulované sípoty a chrapot! Až tak silně jsem byl paralyzován! A děj i nadále pokračoval. Kdykoliv se část těla mého dostala do úrovně zadní části dutiny ústní, tak najednou, jakoby nějaké pomyslné zuby cvakly, a již ta část těla mého viděna nebyla!
Přiznám otevřeně, že potil jsem se hrůzou! Kdybych ještě vlastnil nohy své, tak bych mohl říci, že se mi třesou hrůzou! A protože jsem je již nevlastnil, tak převzaly obdobnou činnost zuby mé! A oči? Oči byly šílené hrůzou, a někde na pokraji očních důlků! Bál jsem se velice toho, aby nevypadly z důlků, neboť mám-li býti někým, či něčím, sežrán, tak abych to alespoň mohl vidět, když jinou alternativu nemám! Ano, oči mé zatím zdárně neustále sledovaly proces zkázy mě samotného! Stále a stále ubývalo těla mého po jednotlivých kousancích! Takto to pokračovalo do doby, až zůstala jen hlava! Tu najednou se hlava má ocitla v situaci, kdy i na ni dojde řada, a bude strčena do těch bezuzdných úst! Již se ta ústa otvírají, a hlava má se začíná posunovati a……………….
Probral jsem se na zemi před zrcadlem! Nebo snad za zrcadlem? Nevím! Vskutku nevím! A vůbec ani nevím, jsem-li v tom mém původním světě, kdy se mi něco jen divného zdálo, nebo jsem-li v nějakém jiném světě? Tak toto nejsem vůbec schopen rozkličovati! Prohlížím se! Celý se prohlížím! Neboť při vzpomínce, jak jsem odkusován byl, tak to mi klidu nedodávalo! Vypadá to, že jsem celý! A je zvláštní, že nemám na sobě ani škrábnutí! Uklidnilo mne to! Je to zvláštní, ale i určitého klidu nabyl jsem!
Začínám se rozhlížeti kolem dokola, abych se mohl lépe orientovati, a mohl si konečně odpověděti, kde to vlastně jsem! Je sice pravda, že jsem na pár nezvyklostí přišel, ale třeba se zase jen mýlím! Třeba to, že když jsem dříve před zrcadlem stál, a díval se do něj, tak jsem obličejem k severu byl. Zatímco nyní, když na zemi ležím zády k zrcadlu, tak obličej mám také k severu! Další nesrovnalost přispěchala mi pošeptat do ouška, že vše jest jaksi podivně obrácené! To, co má býti vpravo, jest nyní nalevo, a obráceně! Ale kromě těchto rozdílných věcí mi stávající svět připadá velmi stejný a známý! Tak jako ten můj!
Vskutku, nejsem si zrovna jist tím, ve kterém to vlastně světě jsem! Takže, byl jsem někam přenesen, nebo jsem pouze měl fantasmagorické vidění a pociťování? Pakliže by tomu tak bylo, a mě se něco takového zdálo, pak by vskutku nezbylo nic jiného, než-li se vydati na cestu do blázince! Rozloučit se se světem, a uvelebiti si v nějakém koutku. Ale to se mi zrovna nyní nechce!
Jak jenom nejlépe rozkličovati danou situaci? Napadly mne dvě varianty. První zněla: vždyť máš PC, tak se do něj podívej! A druhá byla hovořila o tom, že nejlépe bude, když se vyjde ven z budovy mezi lidi a tam se vše ukáže! Přijal jsem první alternativu. Vidíš, to mne nenapadlo! A okamžitě jsem spíchal k mému PC. Pravda, i když i na něm byly podivně přeskládány klávesy z jedné strany na druhou, tak přesto podařilo se mi zmáčknouti start.Čekám a těším se na tichý šumot větráků v něm umístěných. Nic! Ani šumot, a ani se nerozsvítily žádné žárovečky uvnitř! Toto zopakoval jsem několikráte po sobě. Neustále nic! Mrzutý a zklamaný musel jsem tedy zvoliti alternativu druhou. Jíti mezi dav! A opět jedna nepříjemnost v podobě zamykání zámku doleva.
Konečně jsem již venku na ulici. AU! Auvajs! Sotva jsem z domu vyšel, tu kdosi do mne koloběžkou najel! A než-li jsem stačil zareagovati, tak již byl pryč! Vskutku krásné přivítání, jen což! Ale co, občas se to stává, pomyslil jsem si, a hodil danou zkušenost za hlavu. Kráčel jsem po ulicích a snažil se
134.)
pojmouti všechno, co jsem měl možnost viděti, a hlavně tomu porozuměti. Přiznám ale upřímně, že ačkoliv byl den, a slunce občas se také ukázalo, tak přesto jsem se jistě a bezpečně, na zdejších ulicích zrovna moc necítil. Možná se tedy v duchu pozeptáte, proč tedy jsem na tu ulici lezl?! Musel jsem! Abych vůbec poznal, ve kterém světě vůbec jsem!
Při svých toulkách ulicemi jsem potkával lidi, ze kterých jsem měl vskutku zvláštní pocity. Škála těch pocitů byla od strachu, až do stavu podezřívání sebesama ze skrytého a utajovaného šílenství! Co mne však na těch lidech ponejvíce zaráželo, bylo to, že ač jako člověk vypadali, tak komunikace s nimi nebylo vůbec možná! Neboť při mém dotazu: ve kterém městě se nacházím, tak mi bylo odpověděno: “Už jsi se byl pověsit?“ Při jiném dotazu, jak se nazývá ta městská čtvrť, kde se nacházíme, tak mi bylo odpověděno, že hlad je velmi nebezpečným zvířetem…
Jiné bytosti pro změnu po mých dotazích, přednášely mi různé pasáže z různorodých historických děl a vydávaly to za své myšlenky, a své myšlení vůbec. Po těchto setkáních mi bylo poněkud smutno, neboť jsem pochopil, že zdejší lidé, ve své obrovské snaze vyniknouti nad ostatními, tak si přivlastňovali vše, co jen jim mohlo jakkoliv umožniti povyrůst nad ostatními! V ten daný moment to byli pro mne lidé, kteří se přeměnili na chodící gramofony, a vždy, když mohli, tak neustále opakovali jen to, co se naučili! Hlava mi to přestávala přijímati! Jedno a totéž dokolečka dokola! Nic jiného neznali a neuměli! Byl jsem z toho smutný! Tolik zbytečně zmařených životů!
Během své toulky městem se mi podařilo přijíti do nějakého areálu, kde bylo spousta židlí poskládaných vedle sebe, a kde se lidé scházeli a usedali. Zaradoval jsem se nad tím, že se alespoň tady něco dozvím, nebo že si poslechnu nějaké krásné písničky, které mi pomohou přijít na jiné myšlenky. Tak jsem se usadil na jednu volnou krajní židličku. Seděl jsem, díval se a poslouchal. Čím více jsem je pozoroval a poslouchal, tím smutnějším jsem byl. Ti lidé vskutku prázdnými nádobami byli! Bez zájmu o cokoliv! Ba dokonce jsem ani neslyšel žádný rozhovor o počasí, neslyšel jsem žádnou diskusi, ani o vaření, zkrátka nic takového! Jen to stejné opakování naučeného!
Konečně přišla chvíle, kdy všichni ztichli. Před námi se odkryla opona, za níž byli nějací muzikanti. Představovali je jako skupina Šantána. Po vyslovení toho jména okamžitě začali hráti. Ale již po prvních taktech jsem poznal, že i oni vykradli klenotnici klasické hudby dávných mistrů a sprostě je vydávali za svou tvorbu! A lidé kolem jásali, šíleli, jsouce uneseni tak vynikající skladbou! Však nikdo z nich ani netušil, že daní hudebníci vlastně podvodníky jsou! Ani jeden se neozval s tím, že je to podvod! Nikdo z nich!
Odcházel jsem z toho koncertu smuten a se slzami v očích! Přemýšlel jsem o tomto vykrádání všeho, a porovnával jsem to se světem, ve kterém já žiji, tedy se světem před zrcadlem. A jak s nadšením a optimismem jsem začal hájiti svůj svět, tak po předložení velkého množství důkazů, musel jsem smutně sklopit hlavu, a přiznati, že i u nás to jest zcela běžná věc! Opět jsem byl zklamán lidskou nesolidností! Zde i u nás! Jen s tím rozdílem, že u nás to ještě není vyhrocené tak do krajnosti! Při uvědomění si této skutečnosti, musel jsem se opříti ramenem o zeď, neboť jsem nevěděl, zda-li by tuto hrůznou skutečnost nohy mé vůbec unesly! Byl jsem zlomen! Při představě té, že bych se měl povyšovati nad ostatními lidmi něčím, co neučinil jsem já sám, nebo bych převáděl nějakou trapně vydrezůrovanou hloupost, tak to by mi bylo velice úzko a nedobře u srdce! I položil jsem si v zápětí jednu krutou otázku, na kterou jsem odpověď vůbec neznal.
135.)
„Tak proč nás Stvořitel stvořil, když takové věci dopustil, aby se děly? Chlubiti se cizím peřím!? To zrovna nás mohl nechat v podobě divokých neandrtálců! A přesto bychom byli v ryzejší podobě! To bychom nebyli alespoň takovými farizeji!“ Hluboký smutek se mi rozprostřel po těle. Bylo to i jeho vinou, že začal jsem se tak smutně dívati na svět. Na celý svět!
Jdouce pomalu a se smutkem v očích svých, tak vídával jsem, kterak někteří lidé jiné bezdůvodně napadali, a když pak policejní složky přijely, tak zmlátily ještě ty napadené, a navíc je ještě zatkly. A ty, kteří to vůbec způsobili, tak těm ruce podaly a nechaly je volně jíti. Stál jsem na místě s pusou dokořán a nestačil se diviti nad tím, jaká že to jest zdejší spravedlnost!? Však po odeznění celé situace jsem si musel popravdě opět přiznati, že i u nás takováto zvěrstva se dějí! Stačí jen míti dostatek peněz, či správně falešné odůvodnění! Opět jsem musel spolknouti velice hořkou pilulku pravdy! Cožpak se musím setkávati jen se samým negativním konáním? S konáním, které zná jen „já“, a u kterého úcta k druhým lidem neexistuje?
Styděl jsem se za to, že člověkem jsem! Že síly nemám k nápravám takým to nepravostem! Vždyť ani není nikde žádná ochrana! Ba i církev jest jednou z těch nejproklatějších a nejpodvodnějších zlodějů a zlosynů vůbec! Těžce se mi šlo! Těžko se mi dýchalo! Musím si někde najíti místo, abych mohl myšlenkám svým uleviti, a hlavně tělu mému umožniti nějaký odpočinek! Mám za to, že dlouho budu muset odpočívati, abych alespoň trošičku pookřál a síly nabral! Však studu za to, že člověkem jsem, tak zřejmě se nezbavím! Snad to mohu pouze zmírniti tím, že kvalitově jiným budu! Že nebude se mnou vláčeti žádný chtíč, či jiné choutky! Že vládnouti mi bude jen příroda sama a vesmírný zákon! Pak snad očistím sebe-sama od tak špatné nálepky, nesoucí název: „Člověk“!
Tu vzpomenul jsem si na moudrost, která kdesi napsána byla. Ta zněla, že aby člověk našel sebe-sama, tak od lidí odejíti musí. No, jak je u mne patrno, tak asi moc brzy jsem se k lidem vrátil ze svého osamoceného poustevničení. Neboť ještě příliš se mne dotýkají lidské různorodé zlovůle a ješitnosti. Je vidno, že ještě ne všechno ve mně slouží mi odhodlaně k dosažení cíle mého! Cíle na duchovní cestě!
Již jsem si myslel, že po tomto zjištění a uvědomění si dané problematiky, budu moci dál volně pokračovati v běžných úvahách svých. Však zmýlil jsem se. Neboť poznání dále pokračovalo! Tu pojednou mne ochromila úvaha tak zcela bizardní, že jsem málem na ulici vykřikl zděšením nad tím, co mne to vůbec napadlo za otázku.
„A víš Ty vůbec, kolikanásobným vězněm, právě nyní, jsi?“
Zarazila mne tato tajuplná otázka, která se zdála býti tak zcela jednoduchá, a až naivní! „Samozřejmě, že to vím!“ dělal jsem chytrého. „Zatím ve věznici nejsem, takže ani jednou!“
Hlas ve mně se mi zasmál! „A víš to jistě?“
Tu již má suverénnost začala někam ustupovati a mizeti! Přesto jsem si chtěl zachovati určité dekorum a svou důstojnost, a proto jsem učinil úhybný manévr. „Tak dobrá! Vysvětli mi to!“
Znovu se mi hlas ve mně smál! „Ty bláhový blázne! Ty si myslíš, že nevidím, jak to s Tebou ve skutečnosti je? A přesto si sám sobě lžeš! Sám si něco falešného namlouváš! Neustále si jenom cosi
136.)
namlouváš! Ale budeš-li chtít, tak Ti to vysvětlím!“
Po slovech těchto jsem se zastyděl. Ano, ten hlas měl pravdu! Vskutku si neustále něco namlouvám, abych si život zde poněkud ulehčil a usnadnil! A ani si neuvědomuji, že si tím naopak život svůj komplikuji! A co se toho hlasu týče, tak naprostým hlupákem jsem, když myslel jsem si, že si mohu něco sobě zalhati! Vždyť ten hlas je ve mně! Takže všechno o mně ví! Všecičko! Tak proč mu, tedy vlastně sobě, lháti?!
„Ano, máš pravdu! Je vskutku zbytečné, abych Ti cokoliv nalhával! Buď tedy tak laskav a vysvětli mi to, jak jsi to myslel s tím pojmem „vězeň“!“
„Správně jsi to pochopil! Správně jsi to uchopil! Ano, většina si totiž myslí, že pokud není za něco zavřený ve věznici, tak že je svobodným. Bohužel si ale neuvědomí, že nikdy zde na Zemi nebude svobodným v pravém slova smyslu! Již tím, že člověk tělo má, tak to je již prvé vězení, které dostáváme automaticky! Hned na to si člověk tvoří druhé vězení svými pocity, chtíči, úvahami či svými závěry. Další třetí vězení spočívá v tom, že mezi lidmi žiješ a tím se dobrovolně vězněm stáváš, aby jsi dodržoval společenská a společná pravidla. Dalším vězením jest omezenost Tvého pohybu, další pak Tvůj neustálý boj o potraviny, vodu, zdánlivou svobodu! A takto bychom mohli pokračovati! A to ještě jsem nehovořil o věcech, které si samo lidstvo na sebe vymyslelo, jako jsou třeba peníze, majetek, bohatství, a pod… A také, abych Tě trošičku uklidnil, tak Ti povím, že i bohové nejsou volní a svobodní ! Že i oni jsou vězni svých charakteristik, schopností a svých sil, ve kterých žijí!
Takže nakonec zjistíš, dvě základní věci. První jest ta, že vždy jsi mnohonásobným vězněm na této Zemi a v daném momentu! Druhý poznatek jest ten, že nikdy nebudeš na této Zemi volným a svobodným! Nikdy!! Na to zcela zapomeň! Vždy se najde něco, co Tě bude omezovati, tedy stavěti Tě do pozice vězně! Něco, co nechce,aby jsi tím svobodným člověkem vskutku byl! Bohužel, více jak třičtvrtinu z toho jsou nejenTvé předsudky, strachy, omezující úvahy, případně myšlenky, které si sám sobě do cesty vkládáš, a kterými si sám tím překážky vytváříš na té své cestě ke svobodě a k poznání! Ale jsou to i věci a nesmysly, které si lidstvo na sebe vymyslelo!
Mohou však přijíti lidé někteří, tvrdíce, že to tak schválně jest, neboť že si to sám soudruh bůh přeje a zkouší Tě tím, jen jestli vydržíš a obstojíš ve zkoušce! Však já se jim smáti musím, neboť není nic takového! Žádný bůh si nic takového nepřeje! A žádný bůh neexistuje! To Ty sám jsi v poloze toho boha! Jen Ty sám se rozhoduješ o všem. Nicméně Ti lidé to říkají jen proto, aby Tobě nalhali, že údajně oni jsou na cestě duchovní dál, než-li jsi Ty sám! A přitom opak jest pravdou! Říkají to také proto, aby se pochlubilo to jejich ztopořelé a zbytnělé „Ego“, neboť hůř jsou na tom, než-li jsi Ty sám! Na Tobě bude jen, jestli setrváš, a rovnováhu v sobě zachováš, či se ovlivniti necháš!
Však ale věz, že vždy cokoliv Ty uděláš, tak nezbaví Tě vězení Tvého! A proto Ti pravím: Užívej života svého, pokud možnosti máš, neboť boj náš o svobodu navěky jest!“
Poslouchal jsem pozorně tomu hlasu tajemnému a moudrému! A musím říci, že líbila se mi ta slova jeho pravdivá! Pouze měl jsem jistou neshodu, či rozpor, v bodě jednom.
„Dobrá, když tedy jsme vězni navěky, tak má vůbec potom smysl o něco se snažiti a pokoušeti? Nebylo by jednodušším a pohodlnějším se na to všechno vykašlati, a žíti jen tak? Aniž bychom se
137.)
neustále nutili do něčeho, a neustále na sobě pracovali, když to stejně k ničemu nevede?!“
Po nějakou dobu to vypadalo, jako by má připomínka nebyla vůbec zaregistrovaná. Však po delší chvíli se hlas opět ozval a pravil.
„Čteš noviny? Všímáš si kolik je ve světě válek? Kolik nevraživosti, zloby, zákeřných vražd všude jest? Z čeho toto vše vlastně vzniklo? Ano, to je právě ten důsledek, že lidé opovrhli na sobě neustále pracovati, zušlechťovati se, a také se vyvíjeti! To je dopad toho, že chtěli si jen užívati, bez ovládnutí sebe sama! Bez šance okřiknouti případný nějaký ten svůj chtíč! A jak to dopadne, když se nechá něco své živelnosti? Vznikne vše to, o čem se v novinách dočteš! Proto je vskutku velmi nutné na sobě pracovati! I když se nám to jeví, jako něco zbytečného! Něco, co údajně nás okrádá o volný čas!“
Opět měl ten hlas pravdu! A já se nanovo zastyděl pro svou hloupost a neuváženost! Utekl nějaký ten čas, a já již získal opětně sílu a jistotu svou dřívější. Zvedl jsem se z okrasného obrubníku a vydal se na další cestu městem. Neušel jsem ani pár kroků, když tu slyším jekot sirény umístěné na autě a světelné záblesky barevných žárovek. Nevšímal jsem si toho moc, neboť jsem přesvědčen byl o tom, že se mne to netýká. A také, proč by se to vlastně mě mělo dotýkati, když jsem ničeho zlého neudělal?! Jenom jsem na chvíli usedl na okrasný obrubník. Proto jsem se nebál a šel klidným, vyrovnaným krokem klidně dál. Auto s houkačkou, a blikajícími se světly, prudce u mne zastavilo, a vyskočilo z něj několik lidí. Hnali se jakoby ke mně. Netušil jsem, a proto jsem jim dělal na chodníku volno, aby klidně proběhnouti mohli.
Proto mi brada na hrudník klesla, když se na mne dotyční vrhli, a za pomocí obranných chvatů mne na zem srazili, a tam mi pouta nasadili. Pak mne ze země silou zvedli a odvlekli nejdříve do auta, a pak následně asi do jejich centra. A tam mne začali vyslýchati. Vůbec jsem jim nerozuměl.Mluvili jakousi divnou řečí. Zvláštní bylo, že normálním lidem rozumět bylo, ač své naučené výseče historických děl předváděli. Však těmto nerozuměl jsem! Až teprve po delším čase, mi došlo, že mluvili na mne pozpátku. Však v ten moment netušil jsem to, Mluvili na mne, řvali na mne! Však bylo to k ničemu, neboť nevěděl jsem, o co jim vlastně šlo!
Tu najednou jeden z nich předstoupil přede mne, a natáhl ruku před sebe a přede mne. Tu již pochopil jsem, o co tady šlo! Chtěli nějaké peníze, či výkupné! Sáhl jsem do kapce, kde vždy pár bankovek, či drobných mincí, nosívám. Pochytal jsem pár mincí v kapse, a položil je do dlaně té natažené ruky. Ten, jakmile zaslechl cinkot kovu o kov, začal se usmívati, a měniti svou povahu. Ale pouta mi stále nechávali.
Zvedl mne a odvedl přes dvůr do velké místnosti, která mi jakoby sál u soudu připomínala. Tam mne uprostřed usadil na židli, která osamoceně stála. A podivná skupina těch lidí připochodovala za sebou do čela místnosti, kde se posadili. Uprostřed seděl někdo, jehož obličej pokřiveným byl od chtíčů, lakoty a od poživačnosti. Také i on na mne začal mluviti skřehotavým hlasem. Nejprve tiše, a pak hlas jeho, na decibelech přidal, až mi to jako skřehotání žáby připomínalo! Co ale mě říkal, či co po mě chtěl, však nevěděl jsem! Po čase si ten, co uprostřed seděl, stoupl a spustil na mne.
„Ycharp Ychešv Mes Jed!!“
A protože jsem ničemu nerozuměl, tak jsem ani nepochopil, že chtějíc mně všechny prachy, abych se
138.)
vykoupil! Když ten prostřední viděl, že se ani nehýbám, a ani nic neplatím, tak se vrátil za svůj stolec , dal pokyn všem, aby povstali, a začal na mne krátce mluvit. Řekl směrem ke mně:
„Itrms Utsert K Es Ejuzusdo !!“
Po této krátké větě, opět přišli ke mně ti, co mne sem dovedli, a již mne vrhli do separace! Teprve, když jsem byl v klidu, a mohl jsem se také v klidu soustředit, a mohl si zopakovati části té poslední věty, tak jsem se dopracoval k tomu, co mi vlastně chtěli. Nevím proč, nevím z jakého důvodu, ale byl jsem odsouzen k trestu smrti!! A teprve po tomto zjištění jsem pochopil, že je to se mnou velmi špatné! V ten moment do mě vjel nervní amok, a já řval, divočil, mlátil rukama do všeho, i do dveří! Avšak k ničemu to nebylo! Nikdo nepřišel, a ani se neozval! To mne ještě více podnítilo k zuřivosti.
Tu najednou, jako by někdo zmáčkl vypínač, tak jak amok, tak i zuřivost pominuly. A opět jsem v sobě slyšel ten můj vnitřní hlas, kterak se málem zadusil smíchem nad tím, co zde vyvádím! Počkal jsem, až mu opět dojdou síly, a on se opět bude muset nadechnouti, a oslovil jsem ho dotazem.
„Jsem velice rád, že se bavíš na můj úkor, zatímco mi hrozí smrt popravou! Co Ti na tom všem připadá směšným, a záhodno smíchu tak divokému? Poněkud tišil svůj smích, i když nějaké náznaky ještě doznívaly. Po krátké chvíli mi však již odpověděl.
„Přítelíčku drahý, velice záhy jsi pozapomněl na to, čemu jsi se dozvěděl ve svém minulém výletě za poznáním! Cožpak jsi na to všecko zapomněl? Na to, co jsi sám prožil, a sám to i definoval? Vždyť jsi definoval toto: „Že není radno hůl tak brzy lámati o koleno, neboť neustále naděje existuje! A o kousek dál hovoříš o tom, že naděje má vždy až to poslední slovo! Již si vzpomínáš?“ Okamžitě jsem reagoval: „Ach ano! Již si vzpomínám! Jak je možné, že jsem byl tak bláhovým a zapomenul na to! Ano, samozřejmě!“
Zase ten vnitřní můj hlas pravdu měl! Ba dokonce tušil jsem, kam míří! A od této chvíle jsem již nevydal ani hlásku! Za to jsem si velmi podrobně a důkladně prohlížel onu separaci, včetně jejího vnitřního vybavení. Tu najednou jsem si všiml něčeho, co si pohrávalo s denním světlem! Ano, ihned jsem vyskočil, a utíkal se podívat, co to přesně je. A skutečně! Do zdi bylo zabudované malinké zrcátko! Neslo sice na sobě stopy snah po rozbití, ale bylo zde! A to mne uklidnilo ještě více! Ach ano! Víra! Věřit, že vše bude jen pro naše dobro, v náš prospěch! Nám ku prospěchu! Zbývající den strávil jsem v poklidu rozebíráním zážitků a prožitků minulých hodin.
Přišel večer a já ulehl na dřevěnou pryčnu. A aniž jsem si to uvědomil, tak jsem záhy tvrdě usnul. A zdál se mi krásný a šťastný sen. Zdálo se mi, že slyším vodu téci v podobě horské bystřiny, Tu vidím najednou, že to zrcátku mění svou podobu, a že již namísto zrcadla jest tam jen kolmá vodní vrstva, na kterou dopadla jakási kapka vody! Viděl jsem, jak se v té vrstvě vytvořila stříbrná silueta, jejíž obličej se do prostoru samotky dostal a za ní následovaly dvě stříbřité vodní ruce, které mne v tom spánku uchopily a postupně opět nacpaly do úst tomu obličeji, až jsem zcela v ní zmizel. A tady ten sen skončil…. Však já ve spánku již šťasten byl, neboť vracel jsem se domů! Alespoň v tom spánku! I když ne ve skutečnosti!
Tu probudil mne nezvyklý šum a překrásná vůně zralého dne! Ještě nechávám oči zavřené, abych tuto
139.)
krásu vychutnati ještě naposledy mohl! Však po chvíli nabral jsem odvahy a oči otevřel! Tu obrovské překvapení čekalo mne! Nebyl jsem na samotce! Byl jsem v jiné místnosti! Ach ano, vždyť je to má kancelář!
Ležel jsem na dřevěné podlaze, a v ruce svíral malé kulaté zrcátko v umělohmotném pouzdře! Děkoval jsem Všemu a Všem za tento krásný pocit! Za to, že mohl jsem se vrátiti zpátky! V ten okamžik byl jsem tím nejšťastnějším člověkem na této planetě! Po euforii z navrácení jsem začal analyzovati vše, co prožil jsem během této cesty za poznáním! A s hrůzou zjistil jsem, že vše, co potkalo mne tam, že to probíhá i u nás! Včetně falešných obvinění, neoprávněných a naaranžovaných zatknutí, a včetně podivných soudů a soudních přelíčení, kdy zavřen jest poškozený, nepohodlný a viník odchází volný mimo soudní budovu dál páchati své zločiny. Však ať je to, jak je to, jsem nesmírně rád, že jsem doma! Už jenom proto, že zavřený zatím nejsem, a také, že mne nečeká trest smrti! Zatím……

Vydáno:   23. 10. 2014

Přečetlo:  1204 čtenářů
Autor (vložil): Zbyněk P.

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno



Komentáře k příběhu...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ Zbynku
29. 10. 2014 9:31
Adanom
¤ Zbyněčku
23. 10. 2014 10:26
iveta