Vaše příběhy

- Vyvolávání duchů -

Hodna smrti
    To, co se mi stalo je dost čerstvý, starý přesně den. Nemyslím si, že je to něčím vyjímečný příběh, jen jsem se chtěla podělit a jelikož vím, že je tu spousta zkušených lidí, kteří jsou ochotní napsat svůj názor, tak se taky podělím ;) Nebudu nikomu psát, jak je to hrozný, že to nemá nikdo dělat, to vůbec ne. Je to na každým. Každý je strůjce svého osudu, ne?

    Takže všechno to začalo před 2 dny. Dohodli jsme se s kamarádkou (Simona) a kamarádem (Lukáš), že půjdeme na hřbitov vyvolávat duchy. Strašnou srandu jsme z toho měli, jako každý náctiletý. Větší výzva pro nás byla vlézt na hřbitov v 11 večer než vyvolat ducha. Takže ano, porušili jsme zákon, vlezli přes zídku a procházeli jsme se po hřbitově jak frajeři, popravdě všichni jsme byli po****ý. Nakonec jsme to tam prošmejdili, na co sáhli, vše vrátili do původního stavu a v pokoji jsme také odešli.

    Strach nás nepustil dál... Sedli jsme si tedy na zídku hřbitova a vytáhli svíčku. Nějak jsme se tam poskládali, ani už nevím jak a chytli se za malíčky, všude to dělají, tak proč ne my. Hlavní je myslím si utvoření toho kruhu. K smíchu bylo, že jsme nevěděli koho vyvolat a proč. Prostě bez důvodu jenom tak, mysleli jsme si, že to půjde. Vyvolávali jsme J. Husa. Nevím proč, možná proto, že u toho jediného si pamatuji datum, rok, místo úmrtí. Hloupý, vím. Nic se nestalo. Nečekaně. Pak jsme ještě chtěli vyvolávat Havla, ale to už přišlo potupný i mě, takže jsem ani nechtěla, abychom ho vyvolali. Byla jsem ráda, že to nijak nedopadlo. Věřte mi. Odešli jsme domů, strašně vyplácaný z toho, jak jsme byli na hřbitově, když je zavřený a chtěli někoho vyvolat. Nebyl z toho nijak zvláštní pocit.

    Další den jsme se dohodli, že to uděláme, ale tentokrát jinde a jinak. Lukáš na poslední chvíli vyvolávání odvolal. Říkám si skvělý, teď budeme po****ý ještě víc se Simonou. No nevadí. Z domova jsem vzala 13 svíček, písmena, podklad, sklenici a vyrazily jsme. Šly jsme kousek za město na docela nefrekventovaný místo, kde je to vybetonovaný. Sedli jsme si tedy na beton a rozložili papír s písmeny, svíčky, prostě vše, tak jak má být. Zavřeli jsme oči a snažili se uklidnit. Nikdy jsem takhle ve tmě, pozdě v noci nebyla tak vyrovnaná jako včera večer. Jen nádech, výdech, úsměv na tváři, protože země je kulatá, ptáci létají, však to znáte. Dohodly jsme se na tom, že vyvoláme Simony zesnulého kamaráda Davida. Řekla mi info o tom kdy zemřel, a něco víc, abychom nevyvolali někoho jiného. Mám talent na komunikaci, takže to bylo na mě. Mluvila jsem s ním tedy já.

    Prvně padla otázka zda tu je. Dozvěděli jsme se že ano pomocí sklenice. Nikdy jsem nezažila takový pocit, nikdy jsem tomu nevěřila, že by se sklenice mohla pohybovat sama a s takovou sílou. Nebyla jsem si jistá jestli to nebyla Simona, proto jsem mlčela. Řekla jsem mu, jestli je mu s námi příjemně, nebo jestli mu něco nevadí. Vše bylo OK. Nic nám tedy nebránilo. Důvod jsme uvedli takový, že bychom rádi poznali naši budoucnost a Simona by se ráda zeptala na pár otázek, co se týče osobního života Davida. Vtipný bylo, že když jsme se zeptali na jeho smrt, navedl nás na dvě slova, wafle a zázvor. Říkám si super, je to srandista. Bude to fajn. Nechtěl nám sdělit, proč se zabil, kvůli komu. Jen, že lituje toho, že to udělal, a že by to rád vrátil zpět. Když jsme se ho zeptali jestli je šťastný a žije někde v "nebi" nebo v něčem podobném, ukázal nám jen: "Simi, mám tě rád, jo?" To je vše. Když jsem se zeptala, jestli je na druhý straně, tedy někde v "pekle", odpověděl ano. Bylo mi ho líto. Pak už to bylo divný.

    Potom začal ukazovat sám slova. Nedávaly moc smysl. PES, ZDROJ, nějaká jména. Dozvěděli jsme se, že mu nejvíce chybí basket a kamarádi. Pak ukázal HODNA SMRTI. Obě dvě jsme se vyděsily, teda já určitě. Ptala jsem kdo je hoden smrti? Já snad? Jen ukázal: ano. Nedostala jsem z něho proč, chtěl to říct, ale ukazoval nesmyslná slova. Jen vím, že se to týkalo něčeho, co jsem udělala v minulosti. Opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Simona se ho zeptala na pár osobních otázek, které ji rozplakaly. Nikdo jiný o nich nevěděl, jenom ona, myslím, že ji to dost vyděsilo. Nechtěla dál pokračovat, proto jsem řekla, že ho odvoláme. Udělaly jsme to, co se dělat má, uklidily jsme a šly domů.

    Nemohla jsem spát. Simona taky ne. Modlila jsem se a prosila o odpuštění, i-když jsem ateista. Ano, nedává to smysl. Dělám to, když se chci uklidnit. Nakonec jsem únavou usnula.

    Dneska jsem celý den nervní, bez nálady, pořád nad tím přemýšlím a nerada čtu pesimistický články o tom, jak vyvolávání je zlo a že může i zabíjet. Víte, vše co David ukazoval, znělo jako od kluka, HODNA SMRTI, je podle mne, moc spisovné, již nepoužívané, zvlášť v naší generaci. Kluka jsem osobně neznala, jen vím jak vypadal. To je celé.

    Je to dlouhé, omlouvám se, Všichni píší, jak někoho vyvolali a pak jak jim byla zima a někoho poškrábal ten duch. Napsala jsem něco jiného. Něco, co jsem nikdy v životě nezažila.

Vydáno:   3. 8. 2012

Přečetlo:  3004 čtenářů
Autor (vložil): Chela

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno



Komentáře k příběhu...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ ahoj
20. 04. 2013 21:30
luna
¤ Ahoj
18. 08. 2012 10:39
Maria Belaniova
¤ Dotaz
15. 08. 2012 21:44
Rades