• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Nevysvětlitelné jevy -

Letní prázdniny roku 2005 plynuly rychle kupředu. Připadalo mi, že zábava, kterou přináší dvouměsíční úleva ani nevypukla a už bych mohl vítat srpen.
Byl to opravdu skvělý čas. Vlastnil jsem vše, co takový 16 letý kluk může chtít. Holku, jejíž krása mátla kdekoho, práci Dj v jednom nočním klubu i neustálý přístup k internetu a neomezený přísun her. Vše si šlo svou cestou až jednoho dne...
Zářivé sluneční paprsky projasnily můj pokoj. „To už je ráno?" Zaznělo mi hlavě a protahujíc jsem se soukal z postele. Mé kroky instinktivně zamíříly na WC. Nestihl jsem se ani pořádně probrat z ospalého blouznení a už jsem byl ponořen do pohodlného křesla před počítačem.
„Dnes odjedu na dva dny do Prahy, tak se tu postarej o domácnost, peníze ti nechám na lince" - informovala mě roztřepená mámina hlava ve dveřích. Aniž bych se doposud dotkl klávesnice, jsem danou chvíli absoroboval fakt, že dva dny budu nucen strávit se svým o 4 roky mladším bratrem. Co může být horšího než 48 hodin pozorovat teenagera, jehož kultura spočivá v poslechu Punku a zvýrazňováním své osobnosti na Áčkových ornamentech. Smířen s osudem si užívám dne dle svých představ. Počítač zmrazil můj pojem o čase a než podvědomí zjistilo, že nastala doba shánět něco málo k obědu, mohla se již podávat večeře.
„Hej brácha, dneska válím na Vrancl na chatu s kámošema, kdyby byl průser, tak to nějak zakecej. „Houkl na mě můj kulturně zaostalý sourozenec. Kývl jsem, jakože chápu a vydal se do kuchyně připravit si večeři. Znamenalo to tedy, že celou noc strávím doma sám. Otce nemám a nikdo jiný s námi nežije.
Trvalo nepatrnou chvíli a stanul jsem doma sám u skromného jídla, které se mi podařilo stěží připravit. Venku se šeřilo a ješte doposud horký letní vítr se proháněl škvírou v otevřeném okně a pohrával si s mými vlasy. Radostný křik dětí, prohanějíc se v ustávajících hřejivých slunečních paprscích lámal ticho, které se rozlilo v prázdném bytě. „Nebuď takovej srab!! Doma sám nejsi poprvé!!" Řval na mě můj vnitřní hlas a já si dovolil ho poslechnout. Minuta za minutou se hnala jako sokol sápající se po kořisti a noční temnota pohltila veškerý burácejicí život v okolí.
Divný stísňující pocit tlačil mé útroby spirálovitě na sebe. Mohlo být snad devět nebo deset hodin večer a po pár shlédnutých videokazetách mě přeci jen přemohla únava a já usnul klidným spánkem. Noční život kráčel dál. Bdící tvorové si vzájemně věnovali značnou sérii zvuků a zpěvů, který přinášel zároveň s průzračně zářivým nebem hustě posetým bílými puntíky příjemnou letní atmosféru.
„Uaaah!" Pronesl jsem lenivě a převaloval se z jedné strany postele na druhou. Můj jazyk mi horoucně ohlašoval stav žízně a já se za každou cenu chtěl vyhnout nucenému opuštení měkoučkého pelechu.
„Kolik může být asi hodin?" Hovořím sám k sobě a zamžourám na opodál stojící digitální budík. Oznámil mi 4:00 ráno. „žízeň, jak sakra můžu mít žízeň, když se mi podařilo do sebe ještě ten večer vylít litr Koly." Honilo se mi hlavou. V dokonale pohlceném pokoji temnotou byl budík ta jedinná věc, která se dala vnímavě rozeznat. Pečlivě zatažené žaluzie nedovolovaly slabému světlu městských lamp, aby jen nahlédly do malé obdelníkové místnosti panelákového bytu a já proto bádal a tápal pohledem v černém prázdnu. Oči si pomalu zvykaly na tmu a já se tedy rozhodl přemoct svou únavu a pomalu se zvedal k pouti do sousedící kuchyně.
Krok za krokem sunu se a narážím do vzdorujícího se nábytku. Netrvalo dlouho a má ruka pocítila něco, co se očividně jevilo jako prosklené dveře dělící kuchyň od mého pokoje. V temnotě šmátrám po klice a energické cvrlikání nočních ptáků mi zní v mrtvém tichu jako báseň. Chladivý kov projel mojí dlaní a já toužebně započal otevírat. „SSSSSSSSSHCRRRRRRRR!!!" Ozval se bodavý sykot, připomínající dusící se kočku. Sykot, díky němuž mi v tu chvíli zatuhla i ta nejjemnější cévka v těle. Něco mi chňaplo po noze. „AAAAAARH" Zařval jsem strachy a dvěma ladnými skoky se octl v kuchyni u vypínače osvětlení. Roztřesenou rukou se mi podařilo rozsvítít téměř okamžitě a kužel zářivky v mžiku proplul temným pokojem. Kolena se třásla tím neznámem a ja si pokoušel vsugerovat, že to musela být snad my?.
Chvíli stojím a zvykám si na jasnou záři, až pomalu přiklopýtám k okraji onoho pro mě teď strachuplného místa. Žaludek se přemílal jako na kolotoči a já se rozhodl přijít na to, co mi způsobilo takový děs. Ruka přejela po studené zdi u okraje pokoje, než zacílila vypínač. Rožhnul jsem lustr v místnosti a nic. Nic v pokoji nebylo, vše se jevilo normálně a obyčejně. Ozbrojen koštětem, které mi jako první přislo pod ruku, jsem započal prohledávat celý byt.
Trvalo snad hodinu nebo dvě, než jsem si přiznal, že to byl výplod mého v tu dobu ne moc bdělého stavu. Byly prohledány i ty nejzapeklitější růžky a mezery. Prostě nic. Venku mezitím začalo svítat a já zdaleka neměl chut na další spánek. Cílevědomě přijít na jiné myšlenky se mé já opět ponořilo do hlubin virtuální počítačové reality.
Má zábava trvala po celý den, dokud nečekaně nepřišla návštěva. „Crrrrrr" - řinčel šíleně zvonek u vchodových dveří. „Mno jo, vždyt už jdu!" Brumlal jsem si a hnal se ke dveřím. Ihned po otevření se nahrnula na chodbu vzlykající babička. „Co se děje, babi?" Ptám se. „Tvůj strejda, můj syn. Zemřel. Umřel mi můj jedinej syn!" Hovořila ke mě a málem se jí podlomily kolena. Naprázdno jsem polkl a pomohl ji do kuchyně. „Kdy se to stalo?" Tážu se a byl poznat můj vystrašený tón v hlase. „Kolem čtvrtej ráno" Zavzlykala babička téměř okamžitou odpověď, kterou jsem zrovna slyšet netoužil. Vše jsem viděl teď jasněji, sykot, který ti vře v krvi, rozlévá chlad po těle. Který nepřipomíná sykot hada ani ničeho jiného. Chňapnutí po volné nohavici tepláků na spaní. Témeř nemožná přítomnost nečeho živého v místě, kde jsem si myslel, že to číhá, jelikož to místo lemuje mohutné křeslo, zastírající jakýkoliv prostor pro byt drobného hlodavce. Veškeré myšlenky se mi nahromadily v hlavě a já si přiznal i to, co mi přišlo nevysvětlitelné....