• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Zvláštní schopnosti -

Na začátek tohoto příběhu mi dovolte, abych se trošku představil, myslím tím „představit se“ po stránce mých zkušeností s „tajemnem“.

Když jsem byl ještě malý kluk, zabil se mi můj brácha, před pár roky šlo zase o úmrtí otce, mezitím to zase potkalo několik blízkých přátel, příbuzných (a co umělo také potrápit byl konec mého inteligentního a hodného psa). Proto není divu, že jsem nejednou jako kluk stál s kudlou přiloženou ke hrudi nebo k břichu a váhal o tom, jestli? (Mimochodem, vždycky mě z tohoto váhání naštěstí vytrhlo pomyšlení na to, že jsem se s nikým nerozloučil a do psaní dopisu se mi moc nechtělo - nejen kvůli nedostatečnému odhodlaní, ale hlavně kvůli tomu, že bych si při psaní a vymýšlení slov připadl hodně potupně. A nejhůř jsem si připadal při pomyšlení, že mě někdo ze známých najde takhle - musel by to pro něj být hnusný nezapomenutelný šok. A podle této situace vždy poznáš, kdy málem začínáš prohrávat hru, která se jmenuje „život“?)
Paradoxem zůstává, že jsem si přes pět let přivydělával prací, ve které se často dostanete do centra dění pohřebních obřadů, takže jsem se dokonale seznámil se smrtí, zvykl jsem si na ni, beru ji jako celkem normální věc a součást života, beru ji jinak než většina jiných lidí a znám názory a změny chování ostatních lidí, kteří se „dostanou do blízkosti smrti“ (třeba pozůstalí - chování, postoje...).
Pokud vás zajímá moje psychika, tak ji testy hodnotí jako vyrovnanou osobnost, se zvýšenou odolností vůči stresu a zvládání stresových situací; já sám sebe hodnotím jako normálního klidného kluka, který sice vyzkoušel a bral nějaké ty lehké drogy, ale nepodlehl jim a uměl jim říct - „Končím s vámi!“. To je asi tak pro začátek o mě všechno, takže díky tomu co jsem o sobě uvedl, doufám, že většina pochopí o co tu půjde a proto bude můj následující příběh znít věrohodně (což by měl, protože je pravdivý).

Již dlouhou dobu mám často pocit, že někdo stojí nebo jde za mnou, za mými zády. Vždy, když se ohlédnu, podezřelý stín zmizí tak rychle, jakoby říkal: „Já tu nejsem...“ Ale o to nejde, to je jen začátek.
První zážitek se stal asi tak týden po tom, co si můj pes naposled lehnul. Jako každý jiný večer jsem na noc ulehal do svého pelíšku. A stejně jako skoro každý jiný večer slyším pravidelné praskání a vrzání starých parket - kroky přicházejícího psa, který někdy večer chodí za mnou, aby se se mnou vyspal vedle mojí postele. Nadechuji se, chci oslovit svého psa, ale v tom si uvědomuji, že ten pes už tady prostě není a fyzicky ani být nemůže. Jen malinkatou chvilku váhám, ale stejně nakonec s nadšením a vzrušením hlasitě vyslovuji do stínů ve tmě jméno svého domácího miláčka, snad proto, že mám pocit, že nejsem v pokoji sám, nebo proto, že se mi to ticho (až na to praskání parket) moc nelíbí. At jsem to řekl proto, nebo proto; hlavní je, že hned jak jsem to vyslovil, zvuky jedním rychlým podezřelým zvukem ustaly - jakoby tam ten pes skutečně byl a na svoje jméno (na moje slovo) reagoval tak, že si lehl. Takže by se zachoval úplně stejně jako vždy.
Chvilku jsem přemýšlel o tom, jestli se mi to nezdálo a je-li to tak, jak to skutečně celé vypadalo, ale více méně mi to bylo jasné, nepochybné, ospalý jsem vůbec nebyl (vnímal jsem všechno dění kolem sebe) a jinak si to nemůžu vysvětlit. Tehdy jsem si jen řek: „No co, na tom vlastně nebylo nic hrozného, vlastně to bylo hezké pohlazení-vzpomínka na dobrou noc. Asi bych si měl na takové situace zvykat? Ale tohle ještě není nic proti tomu, co jsem zažil dneska - mám tu pro vás další minipříběh..

Jistě jste se všichni doslechli něco o vyvolávání, nebo komunikování s duchem; takže víte, že duch odpovídá tím způsobem, že třeba sfoukne svíčku, pohne oknem, rozhoupe kyvadlo a podobně. Můj druhý zážitek bude o něčem podobném, akorát bez úmyslné komunikace se zemřelým.
Bylo to takhle: Uklízím v obývacím pokoji po malování, když mám najednou zase ten pocit, že někdo stojí za mnou, ohlížím se (zase jako vždycky - vše vypadá jakože nic a stín také nikde); ale za chvíli slyším mužské zakašlání; takové, jako když chceš na sebe upozornit, když se třeba hlásíš o slovo. To zakašlání znělo velmi povědomě. „že by táta?“ pomyslel jsem si. Hned jak mě tohle napadlo, vedle místa, odkud se ozval ten podezřelý zvuk, najednou spadla z topení sušící se dečka. Jako by mi ta myšlenka v reálném světě odpověděla „Ano“. Přitom ta dečka tam držela už dlouho, spadla zrovna v tak podezřelou chvíli a vítr to nebyl, protože všechny okna byla zavřená a já jsem v tom pokoji byl sám. Byl to táta? Který se snažil navázat kontakt? Pokud ano, byla chyba, že jsem na tyto podměty nijak nereagoval?

Zajímavé na těchto situacích je to, že přichází (včetně pouhých pocitů, že někdo stojí za mnou) když jsem sám - bez svědků, nikdy se ty podivnosti neobjevují, když jsem ospalý, vynervovaný nebo se vracím ze zábavy od svých přátel (společensky unaven) a stává se to jen když mám dobrou nebo obstojnou náladu a samozřejmě to vždy přijde nečekaně (jak jinak, že? :P ).
Další otázkou je, že mě ze všech těch nejbližších - doposud „nenavštívil“ můj bratr - jediný z nich, který nezemřel „přirozenou smrtí“ (víte jak to myslím, stejně byste z úvodu měli vědět o co jde). Jakoby těmto duším nebylo dovoleno zkontaktovat své blízké? A pokud jde o to dovolení, kdo to může mému bratrovi dovolit? Ten hlavní pán nahoře, nebo ten rohatý grázl dole? O mém bratrovi a o jeho tajuplném pokojíčku by to bylo ještě nadlouho a také možná trošku od věci. Ale už to tu pomalu ukončím.

Co na tyto podivnosti říkáte? Jak na tomto webu vidím, opět se mi potvrdilo, že nejde o nic neobvyklého, ale myslím, že každý příspěvek na tohle téma se hodí a bude vás i tohle zajímat?