• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Něčí přítomnost -

Milí přátelé, zdravím všechny, kteří stejně jako já rádi navštěvují tyto stránky. Nejsem člověk, který běžně vidí záhadné věci, nikdy bych nenašla odvahu třeba vyvolávat duše ze záhrobí, dokonce ani nemám ráda horory. Přece jen se mi stalo něco, co vyvolává potřebu podělit se s vámi o můj zážitek.

Přestěhovali jsme s manželem a dětmi do staršího domku, který jsme chtěli opravit. U domku byla menší zahrada a vše vypadalo tak nějak útulně a mile. Rychle jsme si na náš domeček zvykli a já se rozhodla dát dopořádku velmi pěknou půdu.
Když jsem začala uklízet, měla jsem velmi intenzivní pocit, jakoby za mnou někdo stál. Toho pocitu jsem se stále nemohla zbavit. Pokaždé, když jsem na půdu šla, neustále jsem se otáčela, jako by se odněkud měl někdo vynořit. Děti odmítaly na půdu také chodit a tak podkrovní pokoj zůstával neobydlený, stejně jako půda.
Můj manžel začal nějak víc pít a časté hádky byly u nás na denním pořádku. Starší dcera si neustále ztěžovala na špatné spaní a pořád slyšela nějaké kroky z půdy. Všechno jsem brala trochu na lehkou váhu, měla jsem opravdu starosti o manžela. Tak se čím dál častěji stávalo, že dcera chodila spát raději k babičce, protože doma se v noci bála.
Jednou jsem do pozdních, nočních hodin, procházela účty a vyplňovala kolonky v účetní knize, když se jakoby průvanem otevřelo okno. Všimla jsem si, že na půdu jsou pootevřené dveře. Opatrně jsem stoupala po schodech a cítila tísnivý strach, předzvěst něčeho hrozivého, ale věděla jsem, že na tu půdu za každou cenu musím jít.
Všude bylo ticho a já se opatrně rozhlédla. Bylo mi divné, že tam svítí světlo. To, co jsem uviděla, do konce svého života nezapomenu. Na zemi v prachu ležela převrácená stolička a na trámu, na prádelní šňůře visel můj manžel. Byl to tak otřesný pohled, který nikdy nezapomenu, ty vytřeštěné, vyhasínající oči, modrý obličej a záškuby těla, z kterého unikal život...
Nevím, jak rychle jsem seběhla schody, probudila děti, popadla nůž a vyběhla zpátky přeříznout šňůru, která dělila mého muže od života a smrti. Byl to závod s časem a já nebyla příliš zdatný běžec. Vím jen, že jsem křičela na děti, - záchranku, utíkejte k sousedům zavolat záchranku.
Hned, jak jsem prořezala šňůru a jeho bezvládné tělo s žuchnutím dopadlo na zem, uvolnila jsem stáhlé hrdlo. Pokoušela jsem se mu vytáhnout zapadlý, překousnutý jazyk, ale popravdě moc mi to nešlo. Napřed jen chroptěl a z úst se mu valil proud krve, pro mne to, ale byla jiskřička naděje, že možná začne sám dýchat.
Když s houkáním přijela sanitka, poprvé bylo na naší půdě opravdu hodně živo. Lékaři mne ujistili, že manžel, ač to bylo opravdu na poslední chvíli, měl velké štěstí a bude žít. Tak jsem uklidnila děti a na půdu jsem celý týden po otřesném zážitku nešla.
Přece jen bylo, ale nutné půdu uklidit a kamarádka, která mně přišla navštívit, mi nabídla pomoc.
Když jsme vyšly schody na půdu a ocitly se na jejím okraji, uslyšely jsme opět kroky. Šly jsme opatrně kousek dál a najednou se ozval hlasitý dupot. To už jsme ale na nic nečekaly a s křikem běžely dolů. Okamžitě přijel můj otec, půdu prohledal, nic a nikoho nenašel.
Zbývá snad jen dodat, že po třech měsících pobytu v psychiatrické léčebně v Kroměříži se ke mně domů vrátil manžel, ale byl to zlomený člověk. Naše manželství po krátkém čase stejně skončilo. Dům jsme prodali a dnes ani nevím, jak se tam vlastně novým majitelům bydlí. Já teď žiju v paneláku a jsem moc ráda, že žádnou půdu nemáme.

Co na té půdě vlastně bylo, nebo, co vedlo manžela spáchat tam sebevraždu nevím, snad má někdo podobnou zkušenost a vnese do temného zážitku alespoň trochu světla.