Články

- Kontakty se záhrobím -

Edison - hlasy z temnoty
Thomas Alva Edison (1847-1931) patřil nepochybně mezi největší vynálezce a dobrodince lidstva. Během svého života si podal 1300 ochranných patentů na vynálezy, z nichž mnohé způsobily doslova převrat v technickém rozvoji u následně zcela změnily podobu planety. Mezi nejúctyhodnější a nejvýznačnější Edisonovy vynálezy patří například psací stroj, elektrická lokomotiva, gramofon, duplexní automat, žárovka, elektrické dynamo, elektromobil a helikoptéra. Edison proslul i tím, že navrhoval elektrifikační projekty a jako soukromý podnikatel elektrifikoval celou řadu význačných amerických měst.

Thomas Edison začínal přesto velice nenápadně. Ve svých dvanácti roznášel noviny, pak se stal žurnalistou a posléze telegrafním úředníkem. Až ve svých jedenadvaceti letech se rozhodl, že se stane vynálezcem, a toto svoje předsevzetí nakonec splnil ve více než hojné míře, když se totiž málem na celý život uzavřel ve své laboratoři v Menlo Parku nedaleko Newarku (New Jersey).

Thomas Edison se během svého dlouhého života tu a tam setkával s takzvanými metafyzickými jevy. Celý svůj život si byl navíc jist, že právě on sám je Prozřetelností směrován a ponoukán k činnosti, která by se dala nazvat objevitelstvím a vynálezectvím.

Thomas Alva Edison při mnoha různých příležitostech vyslovil a naštěstí pro svoje následníky i zapsal svoje metafyzické krédo:

Jako lidský subjekt jsem sám de facto nikdy nic nevymyslel. Nikdy mi nebylo dopřáno sednout si a vymyslet po chladnokrevném kalkulu například žárovku jen proto, že by se dala použít k elektrifikaci a k osvětlení domácností. K vynalezení žárovky mě dovedla výhradně Prozřetelnost a také vize budoucnosti, která se mi srozumitelné zjevila. Jako by se v mé mysli náhle objevil obraz hotové a technicky dokonalé žárovky a i její fantastický smysl! Jako bych už kdesi daleko vpředu zahlédl osvícená města, jako bych už v budoucím století spatřil žárovku visící od stropu v porcelánové objímce, jak osvětluje stůl a večerní jídlo obyčejného člověka!

Mně osobně a mému rozumu bylo pak pouze dopřáno, abych takto už jasně viděné žárovce umožnil technické fungování, abych její definitivní ideu převedl z roviny metafyzické do roviny technické, do reality, a to mi poskytlo docela slušnou a vyčerpávající práci. Vůbec jsem se proto nezdráhal si vynález žárovky přivlastnit."

U příležitosti oslavy svých třiasedmdesátin v roce 1920 prohlásil Thomas Alva Edison před novináři:

Jsem už zcela přesvědčen o faktu, že lidská duše po smrti přežívá, jenže se tak děje v záhadném metafyzickém prostoru, k němuž my živí prozatím nemáme volný přístup. Jsem si však nyní už zcela jist, že díky vědě a zásluhou technických prostředků se časem do tohoto tajuplného prostoru dostaneme a budeme pak moci komunikovat s pozůstatky osobností, které zůstaly někde v našem všehomíru a po zkáze či likvidaci své konkrétní fyzické stránky.

Nepochybuji ani chvíli o tom, že rovněž samotní mrtví či stíny jejich nesmrtelných duší hledají, či by rádi nalezli cestu, aby v proudu věčnosti směli občas nahlédnout z onoho světa nazpět k nám, aby mohli občas komunikovat s těmi, které v našem světě zanechali, a směňovat společné s námi poznatky o tomto svém prozatím tak tajuplném a bezčasovém prožívání.


Zní to jako pohádka? Jako naprostá utopie a fikce? Nikoli, podle mého mínění, na základě mých zkušeností jde už výhradně jen o budoucí technickou realitu, což v brzké době dokáží právě ortodoxní vědci, kteří se vydají či vydávají v našich stopách. Já sám jsem už pátral po zbytcích oněch nesmrtelných duší, i když prozatím jen s nevýznamnými výsledky."

Co měl Thomas A. Edison na mysli, když hovořil o své cestě po stopách zbytků nesmrtelných duší? Zřejmě narážel na své mnohočetné experimenty, při nichž se pokoušel proniknout technickými prostředky do záhrobí. Myslel tím zřejmě pokusy, které uskutečnil spolu se svým obdivovatelem a podporovatelem, guvernérem státu New York Harry A. Moorem. V přítomnosti tohoto chladnokrevně uvažujícího politika a realisty se totiž Edison pokoušel zachytit hlasy ze záhrobí. A to právě prostřednictvím svého prozatím ještě nedokonalého gramofonového válečku, který sice podle plánu nahrával pouhé ticho ve zvukově izolované místnosti, ale při následném přehrávání bylo ono ticho přerušováno matně znějícími lidskými hlasy hovořícími různými jazyky, přičemš původ těchto hlasů se nepodařilo nikdy rozluštit.

Podle mínění Harryho Moora se z papírového gramofonového válečku ozývaly hlasy zesnulých. Hlasy jeho a Edisonových někdejších příbuzných, které jim sdělovaly v podstatě jen nesmírně banální informace...

„Jako když se baví tetky na oslavě narozenin a hovoří jedna přes druhou," řekl guvernér Harry Moore o těchto experimentech v roce 1925. „Žádné hlubokomyslností, ale spíše úpěnlivá snaha mrtvých o slovní kontakt s živými..."

Několik desítek let po Edisonově smrti se Bedřichu Jurgensonovi, výraznému a známému umělci ruského původu, který žil ve Švédsku, podařilo zprvu jen jaksi mimoděk navázat kontakt se záhrobím rovněž prostřednictvím audiotechniky. Pomocí svého magnetofonu prolomil nevědomky přepážku, která odjakživa dělila ž ivé lidi od metafyzického prostoru, od míst, kde se realizovala etapa takzvaného posmrtného života.

Některé ony zřetelné hlasy, která nahrál v naprosté přírodní izolaci, se totiž obracely přímo k němu a oslovovaly jej dokonce křestním jménem.

Dne 9. července 1959 zaslechl ze záznamu svého amatérského magnetofonu hlas své zesnulé matky, která zemřela už před několika lety. Mezi dalšími hlasy rozeznal pak některé jiné svoje zesnulé příbuzné. Obraceli se k němu s krátkými dotazy, anebo mu sdělovali v podstatě banální informace na způsob: „Je nám dobře, cítíme se příjemně. Nic nám vlastně neschází. Jsme tu všichni pospolu. Nevíme, co bude. Netušíme, co se s námi stalo, i když nám připadá, že žijeme jako dřív..."

Překvapený Jurgenson přizval ke svým experimentům s gramofonem některé známé inženýry, ale i psychology a lékaře, aby společné s nimi nalezl vysvětlení původu svých autentických nahrávek. O nahrávky z Jurgensonova magnetofonu se začal zajímat především známý parapsycholog profesor dr. Hans Bender z Psychologického ústavu ve Freibergu a parapsycholog dr. Konstantin Raudive.

Zejména Raudive provedl v letech 1965-1974 v laboratorních podmínkách celkem 102 000 magnetofonových záznamů, na nichž se mu podařilo nepochybně zachytit hlasy z onoho světa, hlasy průkazně mrtvých, přitom však autentických osob, a svoje výsledky z těchto experimentů uveřejnil knižně už v roce 1971 pod názvem „Neslyšné se proměnilo ve slyšitelné.“ Tato kniha vyvolala ve světě senzaci, protože byla sestavena na základě systematického experimentování erudovaného vědce a přitom přinášela tak konkrétní metafyzické poznatky, nad nimiš se doslova tajil dech.

Temný, ponurý a tak vzdálený svět „Hádů a podsvětí“, jak si jej představovali starověcí Řekové a Římané, se najednou ocitl tak blizoučko v přetechnizované realitě druhé poloviny dvacátého století.

Ukázka 2. publikace Franka P. Jonese Záhady života a smrti. Vydává Dialog, Markova 11, Liberec.


Vydáno:   11. 07. 2007

Přečetlo:  3193 čtenářů
Zdroj: http://www.kpufo.cz

Autor (vložil): Administrátor



Komentáře k článku...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ To: Liban
13. 08. 2007 21:13
JusT1ce
¤ Teď mě napadá ....
22. 07. 2007 18:13
pančo
¤ Teorie :)
11. 07. 2007 21:14
Liban