Články

- Kontakty se záhrobím -

Sylvia Browne - Cesta na druhy breh
    Tato kniha je starsia, takze je mozne, ze uz ju mnohi citatelia citali. Autorka Sylvia Browne je spisovatelka, ktora je duchovne medium a zaobera sa a mapuje realitu za hranicami fyzickeho zivota. Nieco o knizke napovie uvod, ktoreho autor, vystudovany lekar, bol so Sylviou v kontakte a mal tak moznost sam posudit, ci to, co mu Sylvia sama povedala mu dava zmysel aj urcitym sposobm z vedeckeho hladiska a mohol tieto poznatky pouzit na svoj vyskum finalnych fazi zivota, ktory sa zaobera zazitkami deti, ktore mali pocas komy rozne videnia alebo inak povedane zazitky blizke smrti, ktore on sam najprv pripisoval liekom, ktore dostavali.

    Mna zaujal v jeho uvode nazor, ze existuje tkzv. nelokalna realita, ktora bezi mimo cas a priestor, kde tieto dva fenomeny nemaju zmysel a preto je mozne, ze v tejto realite zostavaju energeticke vzorce bytosti, ktore su po smrti a urcite media, ktore maju vyvinutejsi pravy mozgovy lalok, vdaka tejto nelokalnej realite, mozu komunikovat so zomrelymi. Pokial by Vas uvod zaujal, stiahnite si knihu, dolu je odkaz, pokial by Administrator mal problem s tym odkazom, je mozne to najst na nete v pdf formate
.

UVOD:

PŘEDMLUVA
MUDR. MELVIN L. MORSE

    Napsat k této knize předmluvu je pro mne ctí a potěšením. Sylvia Browneová zasáhla do mého života v okamžiku, kdy jsem se rozhodl nechat výzkumu finálních fází života a věnovat se jen praxi pediatra. Poskytla mi mediální seanci, která tak přesně odpovídala pravdě a způsobila mi tak hluboké pohnutí, že to změnilo celý můj pohled na možnost života po smrti. Patnáct let jsem naslouchal dětem, které přežily vlastní smrt. Naučil jsem se, že je vědecky seriózní obhajovat názor, že vědomí přežívá smrt.

    Všichni jsme se narodili specificky biologicky spojeni s milujícím vesmírem. Sylvia Browneová má talent čerpat z tohoto zdroje univerzálního poznání. Má moudrost a vhled potřebný k tomu, aby dokázala tyto vědomosti tlumočit ostatním. Vím, že by můj život byl zcela jiný, nebýt onoho náhodného setkání s ní v televizním pořadu před sedmi lety. Studoval jsem prožitky dětí ve stavu klinické smrti, protože jsem se domníval, že tyto zážitky vyvolávají různé léky, podávané dětem, které jsou smrtelně nemocné. Byl jsem arogantní mladý lékař pečující o kriticky nemocné děti a výzkumný pracovník v oblasti rakoviny v Dětské nemocnici v Seattlu. Nemocné děti se mi svěřovaly se svými zážitky, ale já si myslel, že vznikly jen díky lékům, které dostávaly.

    Náš výzkum v Dětské nemocnici v Seattlu dokumentoval fakt, že prožitky blízké smrti jsou skutečné a že jsou spojená se specifickou funkcí určitých oblastí mozku. Tato oblast, pravý čelní lalok, je naším „modulem boha." Svůj výzkum jsme publikovali v Pediatrickém žurnálu Americké lékařské společnosti.

    Okamžitě se ozvala kritika výzkumu a použitých metod. Útoky byly často Velmi osobní. V té době jsem měl soukromou pediatrickou ordinaci. Právě jsem úspěšně ukončil postgraduál, zkoumal jsem dětské mozkové nádory. Výzkum prožívání smrti jsem považoval za fascinující přídavek. Sám jsem ho nebral moc vážně. Byla to jen příležitost publikovat, která měla vylepšit můj profesní životopis. Nic víc. Ale zakopl jsem o téma, které každého rozhněvalo.

    Mluvil jsem o tom s představeným nemocnice, a ten mi řekl: „Melvine, to máš za to, že s lidmi mluvíš o smrti. To téma je tabu. Měl by ses držet toho, co ti jde nejlíp. Pracuj jako praktický dětský lékař." Zanedlouho jsem odjel do Holandska, Kardiolog Wolfgang von Lummel mě pozval, abych přednášel na universitě v Utrechtu. Studoval prožitky klinické smrti dospělých, používal stejné metody jako já a došel k podobným závěrům. Po skončení přednášky se mnou chtěla jedna posluchačka mluvit. Tvrdila, že pro mě má důležitý vzkaz.

    Prostřednictvím tlumočníka mi sdělila, že je médium. Řekla, že dítě, se kterým jsem kdysi mluvil a které mezitím zemřelo, pro mne má důležité sdělení. Nakreslila obrázek a řekla: „Tohle je ta holčička. Chtěla, abyste viděl její portrét, abyste mi uvěřil." To díťě jsem poznal.

    Médium pokračovalo: „Máte u sebe obrázek, který vám nakreslila. Já vám ho teď namaluju." Pak mi předala tu zvláštní zprávu od oné holčičky. Ten vzkaz zněl, že mám pokračovat ve svém výzkumu finálních fází života, ve kterém mi budou dva andělé pomáhat. Byl jsem tím lehce pobaven. Očekával jsem, že mne žena v zápětí požádá o nějaký dar. Myslel jsem si, že se možná jen snaží upoutat pozornost, že si něco zjistila o mé minulosti a někde se šťastně strefila v odhadu. Ona ale zmizela, a od té doby jsem o ní neslyšel. Na tuto epizodu jsem brzo zapomněl. Zařadil jsem si ji mezi ty podivné věcičky, které jsem si nedovedl vysvětlit, ale které jsem nikdy nebral vážně.

    Pak mne můj vydavatel požádal, abych vystoupil v celostátní televizní show se Sylvií Browneovou. Teď už se nebudu moci podívat do očí kolegů, pomyslel jsem si. Se Sylvií jsem se setkal před vystoupením. Překvapilo mě, jak je obyčejná a normální. Očekával jsem totiž praštěnou osůbku v hábitu New Age, která ze sebe bude chrlit nějaký pseudopsychologický blábol. Místo toho jsem cítil pohodu, jak jsme tak v tom zeleném pokoji spolu seděli pohromadě. Měl jsem chuť vypovědět jí všechno, čím jsem za poslední rok prošel. Ale nemohl jsem mluvit, chtělo se mi jen plakat. Ona mne ihned zklidnila tím, že si se mnou začala povídat o našem koňském ranči a o mých dětech.

    A najednou mi řekla: „Melvine, vím, jak to teď máte těžké. Chci, abyste věděl, že ty děti, kterým jste pomohl, stojí při vás." A pak mluvila o téže holčičce, o které mi vyprávělo médium v Holandsku. Řekla, že má od ní pro mne vzkaz. A odříkala slovo za slovem vzkaz, který mi předalo holandské médium. Ten vzkaz obsahoval vysoce osobní prvky, které byly známé jenom mně a tomu děvčátku.

    Ignoroval jsem tu paní v Holandsku, ale Sylvii jsem ignorovat nemohl. Byla tak upřímná a přirozená. Krátce jsem zauvažoval o tom, že je to možná nějaká další zábavná shoda okolností, nebo možná i nějaké hrozné spiknuti mezi holandským médiem a Sylvií Browneovou. „Jaký by k tomu mohly mít motiv?" ptal jsem se sám sebe. Že by si daly celou tu hroznou práci jen proto, aby mne přesvědčily, že mám pokračovat ve svých studiích prožitků blízké smrti?

    Vzpomněl jsem si, co mne učil můj poradce ve fakultní nemocnici Johna Hopkinse: „Melvine, když začneš věřit, že shoda okolností s pravděpodobností jedna k milionu může vysvětlit, co se děje, je pravděpodobnost, že máš pravdu, taky jen jedna k milionu!" Řekl mi, že víra ve shodu okolností je únikovou cestou pro línou mysl; pro skutečného vědce žádná náhodná shoda okolností neexistuje.

    Vysvětlení bylo jasné. Obě média nezávisle na sobě dostala úplně stejný vzkaz, který měl význam jen a jen pro mne. Byla pasivními přenašeči informace od. dítěte, které zemřelo. Chtěl jsem zjistit, jak je takový přenos možný. Můj další výzkum prokázal, že prožitky zdánlivé smrti jsou skutečné. Studiem mechanismů těchto prožitků zjišťujeme, že lidé jsou vzájemně propojeni s vesmírem a se vším, co v něm kdy bylo, je, a bude. Zjišťujeme, že skutečně existuje zdravý vědecký základ, který vysvětluje, jak mohou média hovořit s mrtvými a jak dokážou facilitovat (usnadnit) duchovní i fyzické uzdravení.

    Začal jsem základní otázkou, kterou mi kdysi jedno dítě položilo ohledně svého vlastního prožitku. Byl to chlapec, který skoro utonul při automobilové nehodě. Řekl mi, že auto se najednou naplnilo vodou a všechno bylo „celé prázdné, nevyplněné a bez významu. Pak jsem byl najednou v takové veliké nudli." Ptal jsem se, co tou velikou nudlí myslí. „No, možná to byla taková nudle do spirály. Ale ve skutečnosti to nemohla být nudle, protože si myslím, že v nudlích nemůže být duha. Musel to být nějaký tunel. Cestoval tím tunelem dolů a navštívil zvířecí i lidské nebe.

    „Ale bylo to skutečné?" zeptal se mě. A to je ta otázka, kterou si o těchto prožitcích klademe všichni. Vzal jsem jeho otázku a předložil ji největším a nejlepším teoretickým fyzikům celé země v Los Alamos v Novém Mexiku. Zeptal jsem se jich, co je to skutečnost, a jak poznáme, jestli je něco skutečné, nebo ne. Od nich jsem se dozvěděl, že popis prožitku smrti toho dítěte se daleko více blíží tomu být skutečným, než prožitky, které si uvědomujeme prostřednictvím svých smyslů.

    Fyzikové hovoří o „nelokální" realitě jako o základní realitě života. Je to ta úroveň reality, V níž neexistuje čas a prostor a vše se děje zároveň. Pro nás je hrozně těžké to pochopit Svým vnímáním reality prostřednictvím pěti smyslů jsme tak omezeni, že si vůbec nedokážeme představit, co skutečně realita je. Je to jako vzorec energie, který obsahuje vše, co kdy bylo a bude.

    Dětem, které mají prožitky klinické smrti to nečiní problémy. Jeden chlapec napsal o svém zážitku smrti tohle: „Jednou jsem viděl Světlo. Nevypadalo to jako nic, co si umíte představit, protože to bylo jako zvuk, který existuje jenom v tichu úplně černé tmy... Světlo je vzor, kterému někteří říkají Život. Jsou tam vzestupy a pády, to smutné, to šťastné, to dobré, to špatné, to jediné, co je skutečné, ale přesto to není úplně v našem dosahu." Když jsem se ptal jiného chlapce, jak dlouhý jeho zážitek blízké smrti byl, řekl mi: „Mohla ro být vteřina, nebo to mohl být celý můj život."

    Fyzik Paul Davis prohlásil při diskusi o nelokální realitě: „Rozlouskli jsme kód kosmu. My, kteří jsme oživlý hvězdný prach, jsme zahlédli některá pravidla, kterými se řídí vesmír. Jak jsme se stali článkem této kosmické dimenze je záhada. Přesto se toto propojení nedá popřít."

    Když jsem si toto prohlášení přečetl, najednou jsem pochopil, co musí být tím spojujícím článkem. Musí to být tatáž biologická struktura, která nám umožňuje prožívat klinickou smrt, tedy pravý temporální lalok. Perfektně to zapadalo a dávalo smysl. Fyzikové se nám posledních padesát let pokoušejí vysvětlit, že náš hmotný život vlastně je ve skutečnosti založený na pulsujícím nekonečném vzorci světla a energie. Mystikové, média a lidé, kteří prožili klinickou smrt nám vyprávějí, že zahlédli úroveň reality, která je naplněna milujícím světlem. Obsahuje veškeré vědění, čas a prostor v ní nemají smysl. Pravý spánkový lalok je naším spojujícím článkem s nelokální realitou. Jedno dítě to nazvalo „ s tím skutečně skutečným místem."

    Tuto skutečnou skutečnost nejen dokážeme zahlédnout, ale nedávné vědecké důkazy naznačují, že jsme s ní v neustálé interakci. Evoluční biolog Rupert Shéldrake naznačil, že vůbec nejsme biologickými stroji. Jsme založeni na vzorcích energie, jež kódují naše tělo a chování. Tyto vzorce existují v přírodě nebo v nelokální realitě. Vědomý život během vývoje pouze odrážel změny vé vzorci energie, které jsou podkladem živočišného a lidského .tvaru, tvrdí Shéldrake. To vysvětluje velké mezery v evoluci a náhlé skoky ve vývoji. Například krmen! mláďat u savci nebo drastické změny v anatomii, jako byl vývoj rukou a nohou. Sheldrake prohlašuje, že jsou to právě ony v základu ležící vzorce, které se vyvíjejí a mění, a tyto změny se pak odrážejí ve změnách tělesného tvaru nebo chování.

    Když si to shrneme, zjistíme, že poslední vědecké poznatky naznačují, že existuje nelokální realita, která obsahuje vzorový tzv. „master" program pro naše tělo, naše chování, a dost možná i pro naši paměť. Tato realita je nezávislá na čase a prostoru. K této realitě můžeme získat přístup pomocí biologické struktury, kterou máme všichni. Pomocí pravého spánkového laloku.

    Konečně se dostáváme k vědecké hypotéze, která je plně v souladu se současným vědeckým hlavním proudem, a která vysvětluje, jak může Sylvia Browneová navázat kontakt s lidmi, kteří už zemřeli, nebo jak dokáže facilitovat duchovní uzdravení. Má prostě pravý spánkový lalok v mozku vyvinutější než většina z nás. Může co být talent, se kterým už přišla na svět, tak jako se Carl Lewis narodil s neobyčejným talentem na atletiku, nebo to možná odstartoval a zvýšil prožitek klinické smrti.

    V nelokální realitě energetické vzorce těch, kteří zemřeli, existují i nadále. Uvnitř této reality totiž čas nemá žádný význam. A tak se k nám samozřejmě mohou vrátit prostřednictvím pravého spánkového laloku a navázat s námi kontakt v posmrtné komunikaci. Teoreticky je také možné, abychom my navazovali kontakt s nimi. Teď také rozumíme vědeckému základu duchovního vyléčení. Když Sylvia usnadňuje duchovní uzdravení, s největší pravděpodobností komunikuje přímo s tím „master" vzorcem, který programuje daného jedince. Je pravděpodobné, že prostřednictvím pravého spánkového laloku lze chyby ve vzorci našeho současného těla opravit tím, že získáme přístup k „master" programu. Ve své vlastní medicínské praxi jsem dokumentoval podobný případ pozoruhodného uzdravení, které nastalo po duchovním spojení s DNA u kojence. Tím jsem konečně dospěl k vědecké hypotéze, jak k něčemu takovému může dojít.

    Musíme si ale pamatovat, že taková uzdravení jsou mimořádně vzácná. Je to tak, jak se mi jedna maminka smutně svěřila o modlitbách a duchovním uzdravení: „Kdyby to záviselo jen na síle vůle a upřímné modlitbě, tohle oddělení pro léčbu rakoviny by se do zítřka vyprázdnilo."

    Truchlící rodiče se mne často ptají na radu, jestli mají navštívit nějaké médium. Říkám jim, že jsem lékař neurolog a výzkumný pracovník v oblasti klinické smrti. Jediné médium, které jsem poznal, je Syívia Browneová. Znám mnoho truchlících rodičů, kteří.dokázali uzavřít své truchlení po spiritistické seanci u ní. Pomohla i mně osobně v kritické době mého života, a jsem jí za to skutečně vděčný. Nezdá se mi, že věda nžkdy dokáže, nebo vyvrátí schopnosti Sylvie Browneové. Mé výzkumy pouze naznačují, že neexistuje žádný rozpor mezi vírou v psychické schopnosti a posledními vědeckými poznatky o tom, jak funguje vesmír.

    V konečné analýze to však vypadá, že můj zážitek se Sylvií Browneovou byl zážitkem víry. Mohl jsem informaci, kterou mi ve své spiritistické seanci předala, snadno ignorovat, zesměšnit nebo odbýt jako bezvýznamnou. Věřil jsem však pocitu, který jsem měl v srdci, ne svému logickému, vědeckému mozku. Neřekl mi, co mám dělat. Spíš mi dodala odvahu k tomu, abych udělal, co si myslím, že je správné. Přečtěte si tuhle knihu a naučte se, jak důvěřovat vlastní intuici a svému vnitřnímu hlasu.

www.olgabufkova.cz/files/duchovni/Sylvia_Browneova_1.pdf

Vydáno:   16. 08. 2015

Přečetlo:  1296 čtenářů
Zdroj:

Autor (vložil): Sylvia



Komentáře k článku...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ :)velmi pekne napsane.
16. 08. 2015 17:53
Engai
¤ -
16. 08. 2015 15:35
Sylvia
¤ Úžasný článek
16. 08. 2015 14:42
xantipa
¤ Je to tu
16. 08. 2015 12:38
Garfi